Vývojová psychologie. Vývojová okénka. To jsou často skloňované pojmy u autismu. Tlak na rodiče, který je vytvářen zvenčí, a to nejen u autistických dětí, ale u dětí obecně.
„Tohle už v jeho věku Toník uměl,“ nebo „Budou mu tři a ještě má plenku? To je ostuda!“ „Vždyť je mu pět, jakto, že ještě nepoužívá správně příbor a neobleče se sám?“ „Na to už je moc velká…“
A někdy to zase slýcháváme úplně opačně.
„Na to jsi ještě moc malý.“ „Na čtení máš času dost, jdi si hrát ven s klukama.“
A i když mají rodiče své děti velmi, velmi rádi, tak někdy jsou to právě tyto věty, které je donutí si sednout a přemýšlet. Slýchávají to přece celý život, ne? Že děti mají ve třech letech umět chodit na nočník, že děti si mají umět v předškolním věku zavázat boty a jezdit na kole, že si mají umět nakrájet maso na talíři…Vždyť to říkala už moje máma, její máma, moje kamarádky to tak mají na Facebooku se svými dětmi…
A když to máte trochu jinak, tak se objevuje ten pocit, že je něco špatně. Tak dítě jde k prvnímu odborníkovi. Druhému. Třetímu. Ti z moudrých knih vývojové psychologie potvrdí všechny vaše obavy a řeknou vám, že tady je všechno špatně, a že musíme rychle makat, jinak se uzavřou vývojová okénka a to dítě už to nikdy nedožene. Někteří odborníci dokonce doporučují i trochu brzdit vývoj v některých oblastech a spíše se soustředit na ty deficitní, aby dítě nebylo úplně „mimo“.
Co je cílem toho všeho? „Normálnost.“ „Aby to dítě jednou dokázalo samo žít a fungovat.“ „Aby mělo kamarády.“ „Aby nebylo smutné.“
Jednou větou to celé vyvrátím:
Nebojte se – mě můj kamarád, když už jsem ve 21 letech žila sama v Praze, naučil jezdit na kole, i když mi nikdy předtím nevadilo, že to neumím.
U vývojové psychologie je jeden velký problém: počítá s nejprůměrnějším dítětem na světě (ukažte mi takové :-))), a naopak vůbec nepočítá s odlišnou konektivitou spojů v mozku autistů a s odlišnou plasticitou autistického mozku – a že tyto věci jsou opravdu jinak, se už dlouho ví, jen to stále není dostatečně probádáno.
A že jsou věci, které nebudu umět nikdy? Není žádnou ostudou mít asistenci, když je člověk postižený. Je to výsostné právo a normální věc. Pokud to bez asistence nejde, není třeba to lámat přes koleno. To je přístup, který ještě v Česku není moc protlačený, ale je to správný přístup.
Každopádně, autistická vývojová okénka jsou prostě jiná, jestli vůbec nějaká. Kolikrát „překvapí“ autisté své okolí tím, že zničehonic se u nich najednou objeví dovednost, kterou předtím neměli, a všichni lékaři už zanevřeli, že se něco takového může ukázat, protože ve věku čtyřiceti pěti let se přeci už nikdo mluvit neučí.
Já se taky nepoznávala na kameře, když rodiče točili domácí video a pak si ho přehrávali, a to mi byly třeba tři roky. Vždyť to je něco, co umí přece i trochu chytřejší pták, nějaký krkavec třeba. Já to nedokázala, a to jsem byla tříleté dítě, které už dokázalo číst. Mluvila jsem o sobě v mužském rodě a třetí osobě, přesto jsem uměla anglicky počítat do dvacíti. Je to prostě jinak. A jinak není špatně. Jinak je prostě jinak – ale musíme se smířit s tím, že nás do žádných tabulek „normálního vývoje“ nikdo nenacpe – protože dělat nějaké predikce vývoje u autistů je prostě špatně.
Proto je mé přání pro letošní duben velmi jednoduché.
Milá NT, prosím, zkuste si k nám sednout a hluboce se koncentrovat, i když jako děti a někdy i jako dospělí asi děláme věci, co vás úplně nezajímají nebo vám přijdou zbytečné. Ale pro jednou zkuste překousnout tu hrdost a říct si, že co přijde zbytečné vám, zbytečné být nemusí. Zkuste předtím jógu a meditaci, naučí vás zaměřit pozornost na detail, tak, jak my to děláme my automaticky. Někteří kluci řadí vláčky za sebe, já z obalů vytahovala gramofonové desky a koukala se, jaké barvy je kolečko vevnitř. Možná to zní jako nuda. Nevím. Ale zkuste to vidět na chvilku mýma očima. Vykašlete se na to, že teta na návštěvě řekne, že v tomhle věku už bychom měli dávno umět správně říkat ř, a sedněte si se mnou k těm deskám. Zapojte všechny smysly. Zkuste nosem cítit ten prach starých dnů, ušima intenzivně slyšet to šustění obalu na vinylu, hmatem sáhnout na tu desku a cítit, jak je hladká, ale zároveň vroubkovaná. Na světě je jedna jistota, která je neměnná a pevná – což je vždycky krásné – když tu desku vytáhneme ven, bude uprostřed kolečko nějaké barvy. Jaké? To je přece ten moment překvapení! Anebo té pevné pravdy, pokud se to naučíme nazpaměť. Pojďte k nám do toho kouzelného světa, podívat se, jaké to je, když se vykašlete na hloupé řeči kolem a užíváte si opravdu života, přítomnosti, malého momentu, malého detailu. Vždyť vám to říkají všechny ezoterické příručky v nejbližším knihkupectví a každý kurz seberozvoje. A my to přitom umíme tak dobře. A zadarmo. A ještě budeme rádi, že do toho jdete s námi.
Máme vám toho hodně co nabídnout, tak před tím nezavírejte oči, i když je nám už možná patnáct a měli bychom třeba umět mluvit/chodit sami na záchod/nebo cokoliv. Třeba to pro nás není tak důležité a máme spoustu důležitějších věcí na mysli. Pro mě samotnou není důležité se ráno rozčesat, nevadí mi, že mám na obličeji akné, tak nevím, proč by to mělo vadit vám. Vždyť mnohem důležitější je přece umět vidět, jak sluníčko probleskuje skrze žaluzie v mé skvělé práci, kterou mám, i když jsem se zrovna nerozčesala – ano, i to je možné.
Protože kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.