Takže předem, mí milí čtenáři, vám chci neskutečně moc poděkovat za kladné ohlasy! Dostávám jich fakt spoustu, blog už dávno překročil hranici 10 000 návštěv(za pouhých pár měsíců existence), komentujete, ptáte se, píšete mi – to je skvělé. Je to pro mě obrovskou motivací.
Dobré by bylo, kdybyste mi klidně i vy sami zasílali podněty pro další články – například témata, která vás ve spojitosti s autismem zajímají, ale nejsou v češtině moc dostupná – třeba bych našla články anglické, které bych mohla přeložit. Nebo klidně i přímé odkazy na články, nebo otázky, nebo..cokoliv.

Právě nedávno se mě jeden člověk ptal, jak se projeví AS v drobných situacích v kažodenním životě. Všem nám jsou známy problémy v sociální oblasti, sensory issues, rutinní návyky. Tazatele ale zajímaly spíše konkrétní projevy, které pramení právě z výše zmíněné ,,problematiky“ AS. Tak jsem řekla schválně Kristiánovi, aby mě (jemně a taktně samozřejmě:D) upozornil na takové momenty. Člověk si to sám kolikrát neuvědomí, druhý pozorovatel může být objektivnější. Dále už tedy čerpám z jeho (a tedy i pár svých) poznámek!

Nemohla jsem se absolutně dokopat ke koupání. Tak je to vždycky. Nesnáším z celého srdce vodu na obličeji, ve vlasech, v očích. Proto se ani nesprchuju, jen se koupu. Hlavu si myju ohnutá nad vanou. Mýt si obličej jsou pro mě největší muka, skoro se mi chce brečet. Je to strašně nepříjemné, přijde mi, jako by normálně mé tělo bojovalo s onou vodou na obličeji a snažilo se ji dokopat do ležící polohy. Donutit se do vany je pro mě nadlidský úkol, i když mám vodu jinak vesměs ráda. Kristián se mi smál, protože jsem sice do vany hrozně moc nechtěla, ale pak jsem v ní strávila více než hodinu, protože jsem se koukala na pěnu. Přijde mi, že jen tak ležet ve vaně je hrozná ztráta času, stejně jako jít si odpoledne lehnout, když můžu dělat TOLIK zajímavých činností. Já se nikdy nenudím. A ta pěna byla tak nádherně strukturovaná, propojená, fascinovala mě, protože jsem si jí udělala kopu, a snažila jsem se ji obarvit různými šampony a tvarovat a dělat z ní bubliny a zkoušet, jak dlouho vydrží mimo vodu… a úplně jsem zapomněla na čas. (Jo, za dva týdny mi bude dvacet jedna, ne sedm.)

Byli jsme s Kristiánem na noční, šli jsme dělat inventuru i s mou mamkou do jednoho obchodu, kde sice často chodíme nakupovat, ale v zázemí býváme jen málokdy. Vešli jsme tedy k ochrance se prokázat a já si všimla štítku nalepeného na jednom chladícím boxu v kanceláři – ,,Rozpisy služeb posílejte mě.“ To už se mnou šili všichni čerti a snažila jsem se dívat všude možně, jen ne na ten štítek. Ale stejně se mi tam pořád stáčely oči. Mamka se na mě koukla a říká:,,Co tam zase, prosímtě, vidíš,“ tak jsem musela říct, že tam je chyba. Paní z ochranky se jen vyděšeně koukla a říká:,,Ale to jsem nepsala já.“ Střet AS a NT myšlení. Já jsem si vůbec nemyslela, že to psala ona, ani jsem na to nechtěla poukázat, prostě jsem jen chtěla říct to, co jsem řekla – že je tam chyba. Musela jsem jít pryč, protože mě normálně svrběl jazyk, jak moc jsem se chtěla zeptat, jestli to můžu opravit.

Jedeme ráno autobusem do práce. Zase koukám upřeně na nápis RESTAURACE RADNICE na jedné malé radnici v jednom nejmenovaném městě. ,,Co, zase tam je chyba?“ směje se Kristián. ,,Není,“ říkám mu, ,,ale všimni si, jak to chytře rozdělili, že každá slabika je napsaná na jednom okně a ještě dvě na každém konci zbývají, a to slovo pod tím je taky dobře rozdělené a postavené.“ A každý den si to přeslabikovávám znova a mám z toho radost, jak dobře to tam vymysleli, jak krásně to tam sedí.

Jdu po malé cestičce z písku za mamkou, která se rozhodla po ní jít, protože je to zkratka. Já mám ale díru v botě, takže k mé velké nelibosti se mi sype písek dovnitř. ,,MAMKO, já mám všude písek,“ říkám jí. Ta mi řekne naprosto normálně:,,tak po tom nechoď, ne, jdi po trávě.“ Pane bože. Jak mám asi jít po trávě, když je tam cesta. Tak sakra, jdu zkratkou, protože je tam cesta. ŽLUTÁ na ZELENÉM. To bije do očí. Z takové cesty prostě nejde jen tak sejít.,,Mamko, počkej, mně se rozvázaly tkaničky,“ říkám. ,,Zase?“ ,,Tak každému se někdy rozvážou,“ bráním se. ,,To sice jo, ale ne desetkrát za jednu cestu,“ říká mamka a já uznávám, že má pravdu.

Strašně moc lije a my máme jít z práce. Mamka mi sehnala deštník, protože svůj neměla, ale nakonec odchází z práce se mnou. Roztáhnu deštník a mamka svůj nemá, proto si vleze ke mně pod můj. ,,Co děláš, jdi pryč,“ říkám vyděšeně, ale mamka se naštěstí směje:,,A kam mám jako teď jít, nevíš?“ Všude bouří a hřmí. Vydržím to, ale nepočítala jsem s tím, vydržím to jen proto, že je to moje mamka. ,,Nevidíš, jestli to už je náš autobus? Já nevidím, co tam je napsané, ale tak ty to asi taky nevíš, ty máš ještě víc dioptrií než já, co.“ ,,Mamko, to není náš autobus. Odsud k nám jezdí autobusy, které mají zelený nápis cílové stanice, ale třeba do Ostravy jezdí s oranžovým, anebo ještě do Karviné jezdí s oranžovým. Od nás do Ostravy sice jede taky se zeleným, ale to je jen u nás.“,,Fakt? To jsem si nikdy nevšimla…“

,,Chápeš, že se mě zeptala, jestli mám u sebe baterku?“ říká mi pobaveně mamka o jedné ze svých podřízených.,,A co je na tom vtipného,“ ptám se já. ,,Vypadám snad, že ji nosím u sebe?“,,No ne, ale v kanceláři ve třetím šuplíku jednu máš..“ (a vůbec, nechápu, co je na tom vtipného doteď, kdyby se jí zeptala, jestli má u sebe kombajn, tak OK, ale baterku přece u sebe může mít každý)

,,Na co koukáš?“ ptá se Kristián, když sedím asi pět minut bez jediného slova na zastávce a koukám do vzduchu. ,,Jak padají listy. Koukej, to je tak krásné. Ještě na té modré obloze, já mám z toho takový horký pocit. Jak je všechno pomíjivé. Svět je tak nádherný. Jak to šumí a jak nejezdí žádná auta. To je zatím to nejhezčí z prázdnin.“