Pro mě je hrozně důležité být součástí komunity.

Možná tak nějak naivně, ale pevně věřím, že se už nám, lidem na spektru, povedlo vyvrátit, že nestojíme o kamarády. Minimálně já o kamarády nejen, že stojím, ale mám i pocit, že bez nich by můj život měl mnohem menší smysl.

Taky mám ještě jednu vlastnost, která nemusí být všem autistům společná, ale miluju být součástí komunit.

Nevím, jestli je to tím, že jsem odmala chodila na miniaturní základku, kde byla celkově spíše komunitní atmosféra, nebo tím, že se člověk v životě setkává s tolika lidmi, kteří mají pohled úplně jiný, než mám já, tak je hrozně příjemné být najednou obklopen lidmi, kteří to mají stejně.

Často slyším názory různých lidí, že „se se svými dětmi nemažou, protože v životě si taky nebudou moci vybírat“. Jasně, všechno se dá vyložit mnoha způsoby, ale já teď mluvím opravdu o takovém – pro mě až srdcervoucím – „budeš si česat vlasy a nosit culík, protože ve třídě si taky všechny děti vlasy češou a nosí culík, je to normální, tak si zvykej“. To nesnáším. Ne proto, že si myslím, že nemají existovat žádná pravidla, ale proto, že lidi zavádí pravidla tak zbytečná, a hlavně, nepravdivá. „No jen si zvykej, že máš tvrdý režim, tvůj šéf se s tebou jednou mazat taky nebude.“

Některým lidem třeba tvrdý režim vyhovuje, jsou zaměření na cíl, milují být uniformní a nepatlat se v hlubokých filosofických otázkách. A ti pak jdou pracovat třeba někam do korporátů. Ale to není jediná možnost. To není jediný způsob, jak žít. A vaše dítě si jednou může vybrat, do jaké komunity bude patřit.

„Žiješ jenom v bublině a obklopuješ se jen lidmi, co s tebou souhlasí,“ člověk taky často slyší, když si kolem sebe vybuduje solidní komunitu. Víte, když žijete na spektru, a máte velmi silné názory, velmi silně vyhraněný cit pro to, co je správné a co je špatné, kamarádit se s lidmi, kteří s vámi ve většině podstatných věcí nesouhlasí, je nejen o ničem, je to hotové peklo, utrpení, inferno. NT možná dokáže shodit nejapnou poznámku ze stolu a zasmát se tomu, já z toho ale budu mít meltdown. A to ne proto, že jsem rozmazlený fracek, ale proto, že jsi mi teď narušil celý svět.

A co jsem slyšela, tak i pro NTčka, kteří něčemu hluboce věří, to může být podobné.

Takže – jasně. Ráda si s tebou otevřeně popovídám, a prodebatuju ve slušnosti různé odlišnosti a naše odlišné názory. Jen počítej s tím, že pokud budeme mít jiné názory na něco, co je pro mě opravdu podstatné, nebudeme kamarádi, a já to budu otevřeně říkat. Ale to nevadí. To je přirozené. Je přirozené si nerozumět, nepřirozené už je pak to tlačit přes koleno, „protože se přece musíme bavit, když jsme sousedi/kolegové/bratranci“.

Pak mi totiž zbývá více času na komunitu. Klidně miniaturní, o třech lidech, ale úžasnou. Přijít mezi lidi a říct cokoliv vás trápí, a nikdo vás nezahltí toxickými radami a návody. Být v prostředí, kde můžete otevřeně říct, že vás někdo/něco naštval, a dotyčný to přijme a omluví se vám, protože i to k tomu patří. Místo, kde ani vy nemáte problém se omluvit za něco, co třeba vám připadá nepodstatné.

A víte co? Ono to může být i v práci. Jasně, nemůžu v práci jen sedět a flákat se a kašlat na deadlines, jak si někteří rodiče myslí, že jejich děti nebudou nikdy dobrými pracovníky, protože se jim nechce ráno vstávat do školy („ale musíš, v práci se s tebou mazat taky nikdo nebude!“). Jenže minimálně u mně jako člověka na spektru tohoto stavu nikdy nedosáhnete tím, že mi řeknete, co se musí a co se nemusí. Já ty věci chci dělat ne proto, že „musím vydělat“ (jasně, to musím taky, ale není to pro mě to nejdůležitější), ale proto, že tam mám lidi, na kterých mi záleží, a dělám něco, na čem záleží.

Takže žádné „udělej to, protože šéf řekl“, ale „já to chci udělat, má to smysl, a když to neudělám, bude to blbé a NAVÍC ještě bude můj vedoucí smutný.“ Takhle dovedu podat nejlepší výkon. Protože mám tady komunitu. Kterou jsem si vybrala. V závislosti na mých opravdových zájmech a názorech.

A pak, kdo tady nemá emoce, empatii a zdravé vztahy 🙂