Nedávno jsem začala takovou pouť.

Skoro každý den jsem chodila k nám na pohanské obřadiště. Na místo staré keltské a slovanské svatyně. Je to trochu výšlap, takže jsem pokaždé vylezla nahoru, zadýchaná a uřícená, sedla si ke stromu a dala si nějakou dobrotu. K tomu jsem si třeba vyložila karty nebo zacvičila jógu.

Jednoho dne, když jsem pak přišla domů a šla spát, se mi zdál velmi zvláštní sen o vodě. Že je všude. Že je kolem mě, že ji dýchám. Že existuje velká ryba, která zachraňuje lidi, kteří se topí. Zachránila tonoucí se paní v mém snu a vytáhla ji na břeh.

„Existuje tahle ryba?“ ptala se mě ve snu ta paní.

„To já nevím,“ řekla jsem jí. „Musíte se zeptat vody. Voda je všude. A je celá spojená. Je to jeden celek. Je v mracích, v moři, v ledu, v oceánu, v řece.“ A měla jsem z toho hroznou radost. Říkala jsem si pro sebe tu starou mantru z Jitra kouzelníků. Já ji sem asi taky napíšu, ale až na konec.

Když jsem se pak další den setkala s Barborkou, tak mi vyprávěla o své šílené otužovací metodě. Já se do otužování podle Wim Hofa samozřejmě pustila taky.

„Co by si Wim myslel, kdyby nás znal,“ směje se vždycky Barborka, když spolu dřepíme v ledové řece.

„Měl by nás rád, co taky jinýho.“

Každopádně jsem po tom snu vlezla poprvé do ledové Vltavy.

A pak přišly další zvláštní sny. Třeba se mi zdálo o mém kamarádu Petrovi a o malém medailonku se stromkem. V práci mi ho pak Kamila druhý den donesla, že jsem ho v práci ještě před koronou ztratila. Bylo to hrozně zvláštní. Tak jsem ho zase zanesla na ten kopec a nechala ho tam. Další den tam už nebyl.

Další den se mi zdálo o tom, že připravuji hromadu květáku, který se svými blízkými jím. Vzbudila jsem se a venku byla hrozná vichřice. Když jsem si přečetla, že v čínské medicíně květák reprezentuje vzduch a vítr, neváhala jsem ani sekundu a snědla jsem ho několik hlávek a vydala se zase znovu na pouť.

Oheň v sobě jsem taky zkrotila. Když jsem další den zjistila, že můj muž si nepřehlásil sídlo své živnosti, respektive to někdo blbě aktualizoval, a já to zase budu muset jít na úřad řešit, protože kdyby neměl tuhle práci, tak bychom se teď asi moc neuživili. A já nevylítla, jako bych vylítla běžně.

Samozřejmě jsem se tím tak trochu bavila. Možná jsem tomu i trochu věřila. Další ze zvláštních autistických OCD nápadů, vnímání reality a tak trochu balancování na hraně tripu bez použití drog. Divné to začalo být v momentě, kdy jsem si začala tahat stále tarotovou kartu s názvem Hvězda.

A pak se mi zdálo, že jdu podél řeky, kde velká hvězda září.

A pak jsem v batohu našla pozlacený přívěšek s hvězdou. Náhrdelník. Asi levný, odněkud z obchoďáku. Dodnes nevím, jak se tam dostal.

A pak jsem si ho dala na krk.

A pak mi zavolali, že budu mít miminko.

Ticho a tma. Slyším jen, jak vedle mě potichu oddychuješ ve velké, dospělácké posteli. Asi bys měl spát vedle v postýlce. Ale já jsem tak ráda, že jsi tady. Nechci Tě tam odnést.

Už jsme se našli.

Když jsme se viděli poprvé, měla jsem takový zvláštní moment, kdy jsi mi sahal na obličej, přemýšlivě a pomalu, a já jen klidně ležela. Připadalo mi, že se známe už dlouho, že si teď musíme jenom vzpomenout a připomenout si, kým vlastně jeden pro druhého jsme.

A šlo to velmi rychle. Hned příště už ses na nás smál.

Zvláštní je, že vždycky, když se mi zdálo, že mám dítě, tak se mi zdálo, že je hrozně klidné a přemýšlivé. Vůbec mě nepřekvapilo, jaký jsi. Vlastně je až vtipné, jak jsme si podobní. Dokážeš něco hodiny a hodiny zkoumat, zároveň se ale dokážeš totálně rozjívit z věcí, které by na světě pobavily snad už jenom mě. Třeba z rychle se točící plyšové kukuřice, co hraje písničky. A tak.

„Vy jste úplně klidná, tak on je taky v pohodě,“ říkala mi sociální pracovnice. „Tak pokud jste si už jistá…“

Tak jsme jeli domů.

Dneska v autobuse, když už jsme konečně jeli domů, do Prahy, jsi mi zkoumal ten hvězdný řetízek. Vydrželo Ti to dlouho. Když jsme pak šli domů, vyzvedla jsem Ti další nosítko s motivem souhvězdí. Pořád  si s Tebou povídám. Někdy Ti vykám, protože mi to přijde legrační, jindy Ti zpívám šílené písně. Někdy se s Tebou radím, jestli radši celer nebo pastinák, a vedeme spolu dlouhé debaty uprostřed Alberta, protože jsi hrozně komunikativní a já to miluju.

„Tyvole, takové dětství, no to bude jízda,“ vyjádřil se v kanceláři můj kolega Erik.

Nevím, co si v obchoďácích myslí o té rozcuchané mladé holce (všichni si myslí, že je mi tak patnáct) s vakem, v které má mimino, kterému říká samé nesmysly. Ale je mi to úplně jedno. Totálně. Hlavně, když se bavíme my dva. Mně je to, kámo, totálně ukradený. Pokud Tě fascinuje větrák a máš z toho takovou radost, že se naprosto rozjívíš, přijde mi to legrační a ne jako důvod Tě umravňovat, protože rušíš ostatní.

Kéž by ostatní lidi na světě měli takovou radost z malých věcí. Třeba z větráků.

I když já ji, naštěstí, pořád mám. Možná i proto chápu tu Tvou.

Moje jediná starost, která se Tě týká, není, jestli vystuduješ střední s maturitou nebo jestli budeš mít někdy děti nebo jestli budeš gay nebo jestli budeš mít dost peněz. Moje jediná starost je, abych Ti byla dobrou a zábavnou mámou, abys mě měl rád.

Protože čím více vím, tím více miluji. Protože vše, co je poznané, je dobré.

Hezky spi, Péťo. Už si jdu taky lehnout.