,,Kdybych tě viděla před rokem a teď, tak nevěřím, že to je jedna osoba. Seš teď taková hrozně…živá,“ řekla mi Kája.
Zamyslela jsem se. No, jo, no. A neplatí to jen o mně. Platí to o celém našem bytě.

Takže…co je nového v bytě, kde nežije ani jeden normální, průměrný člověk? V našem panoptiku? Jak dospělý Asperger přežívá spolubydlení?

Sobotní ráno. Rozespalost, ranní mlha, spousta bordelu všude po pokoji. Příšerně zaskřípou dveře. Kroky.
,,Jé, ty už seš tady? Já myslela, že přijdeš až odpoledne, to bych něco uvařila,“ říkám unaveně.
,,To je dobrý. Já jdu hlavně spravit ty dveře.“ Midgey se hned chápe příležitosti a asi po desíti minutách svého příchodu rve dveře z pantů.
Vyleze Barbora. Vypadá stejně čerstvě jako já. V národním kroji tohohle bytu, v županu.
,,Ty vole,“ říká jenom. ,,Midgey, ty nemáš žádné hadry na doma?“
,,Ne.“ Promazává dveře v košili.

Za pár minut už dveře drží Bára, já vařím těstoviny, odbíhám tam a zpátky. Za jednou tolik minut už dveře nevržou. Prej dyspraxie. Jděte do háje.

a že jsem rozbila včera skleničku nikdo z vás vědět nemusí

Vtipné jsou ty naše zoufalé snahy vypadat a žít alespoň trochu normálně. Vždycky se to hrozně zvrtne.

Snažíme se si sednout společně ke stolu k teplému jídlu aspoň jednou denně, když tu jsme, a povídat si, já, Bára a Midgey. Filip, když je s náma. Já jsem hlavní kuchař, vařím i složitá jídla s více než hodinovou přípravou, ale miluju tu roli – sama jsem se jí chopila.
V neděli si sedneme k obědu. Zapečené cukety plněné tvarohem a špenátem v rajčatové omáčce s parmazánem, americké brambory, salátek… Jednou jsem se rozbrečela, když Midgey řek, že v životě nejed lepší vegejídlo a Bára, že přes čtyři roky nejedla tak dobrá domácí jídla. 
Dojetím. 
Ale vždyť přece… Autisti nemaj emoce! 

Když tak sedíme u toho oběda, říká Bára, že jsme vážně jako rodina. ,,A jaké má kdo role?“ ptá se Filip.
,,Já jsem táta,“ okamžitě prohlásí Midgey. Midgey, kterému den předtím Bára nalakovala nehty a nabarvila úplně komplet celou hlavu na blond i s kotletama.
,,Tak to já jsem děda,“ říká Bára.
,,Já jsem prastrýc,“ říkám já.
,,A já jsem pes,“ dodává Filip. S každou větou víc a víc řvem smíchy.
,,Co to je do hajzlu za rodinu? Táta, děda, prastrýc a pes?!“ směje se Bára.
,,A to ještě nevíš, že Týna jsou rybičky.“
,,A kdo je máma?“
,,Týnin Jéňa je máma.“
,,Tak to já už nechci být táta. Jéňa nosí legíny. Proto nemůžeme mít děti.“
,,Měl je jednou.“
,,No, měl je jednou, a proto nemůžeme mít děti.“

Běžná konverzace doma u nedělního oběda.
,,Báro, to máš jako larp. Můžem to takhle hrát a je to i zadarmo. Nebo tady můžem hrát Prostřeno. Vždycky půjdem k sobě domů, tady, a budem tipovat ,,hostitelce bude asi padesát let a bude bydlet v domečku…“

No ale přestože jsme tady všechny ženy trochu muži a všichni muži trochu ženy, začíná se to tu celé dávat dohromady. Koš se dá sešlápnout a otevřít. Dveře nevržou. Řeší se odvětrávání. Najednou se nestává, že by bylo málo jídla. Že by nebyl toaleťák. Klepou se koberce z oken. Pere se o půl třetí ráno. Sice máme nekonvenční byt, ale konvenční sousedy. Tak nám dali písemné vyrozumění, že tyhle činnosti se jim tak úplně nezamlouvají, zvláště, když ten prach vyklepeme přímo jim na patro pod náma na čerstvě umytá okna.

Paradoxně čím víc psycholidí tady žije, tím líp to funguje.

Filip s Midgeym spravujou botník. ,,Jak to tam drží? Za tohle? Já to  nechápu,“ stojí nad tím.
Přižene se Barbora. ,,Ježiš, tak vy jste úplně dementní? Filipe, já se s tebou rozcházím, (Filip zakvílí – ježišikristě, já už ten vztah nezvládám, my se rozcházíme pětkrát denně), Midgey, tak ty vole, vidíš, že to tam snad drží na těch hřebících, ne, kurva, zas musí přijít holka a ukázat vám to, že,“ rozlítí se. A pak se bláznivě rozesměje. Všichni se rozesmějem.

Kluci vysadí hlavní dveře od bytu, protože taky vržou. My  s Bárou zatím tancujem. Před tou otevřenou chodbou. ,, Já bych tam ty dveře vlastně vůbec nedávala,“ míníme. Midgey je tam našroubuje zpátky, ale už neprotáhne prst zpátky, protože má prstýnek. Filip mu ho z druhé strany sundá a Midgey Filipa zabouchne ven na chodbu. Brečíme smíchy. Jsme fakt retardi.

,,Natálo? Víš, jak jsi mi v Crossu posílala tu SMSku a mně nepřišla?“
,,No.“
,,Tak už mi přišla. Teď. Po týdnu. Tys mi poslala MMSku. A ještě na mail.“


Midgey se smál, že já a Bára, i když hlásáme nekonečnou toleranci a milujem své kamarády pomalu víc než samy sebe a uděláme pro druhé cokoliv (já mám své kámoše tak ráda, že si lidi pak myslí, že jsme do sebe zamilovaní. I o Báře si v její práci mysleli, že je moje holka, jak se k sobě chováme a jak jsme hodně spolu a tak. NTčka vůbec neumí mít bezpodmínečně rádi. Jste trapní.) a prostě jsme takové aktivní, tak že jsme všechno, ale fakt nejsme sluníčkářky.
Protože…

,,Rasisti debilní, nesnáším je, vyhostila bych je ze země. Do plynu s nima!“ Takhle mluvíme. Samozřejmě s velikou nadsázkou. A pak se tomu smějem. Jsme aktivní. Pomáháme vlastníma rukama.

,,Báro, já pojedu pomáhat uprchlíkům a tak,“ říká jeden den Filip. A vážně odjede.
S Bárou si myslíme, že dělá někde v Česku. Že prostě odváží věci a tak, jídlo, přikrývky…
A on nám jen tak mimochodem za dva dny oznámí, že je v Srbsku.

Nikdy nikoho za nic neodsuzujem. A to mám tady nejradši.
,,Copak jsem nějaký opravář?“
,,Nikdo tě do toho nenutil.“
,,Ale už to vidim, se pokazí pračka a to hned bude, Midgey!“
,,No to bude, ale tak nikdo se nenasere, když to neuděláš.“
,,To ne…To je fakt. To je tady tak..jiný. Od toho, na co sem zvyklej.“

A nikdo se nenaštve, ani když moje první setkání s Bárou po ránu vypadá tak, že na ni deset minut civím, ona na mě, unaveně koukáme a já místo dobré ráno povím ,,Báro? Nemáš nějakou…hodně dlouhou náušnici?“

A mně se na závěr vybavuje jen dialog s Paulem, který byl u nás na návštěvě, jeli jsme spolu výtahem a říká mi:
,,You are such a good person. You really are kind.“
,,Well…thank you.“
,,You deserve better.“
,,Than what?“
,,Than what you have.“
,,Well..I havent got anything,“ směju se.

A přitom to není pravda. I have everything I need.