Mí milí přátelé a kamarádi,

dneska napíšu zase něco já sama z vlastní zkušenosti. Čím starší jsem, tím víc se poznávám a tím víc si rozumím. Čím více o AS vím, tím efektivněji dokáži komunikovat své potřeby.

Dnešní článek bude o něčem, s čím má, podle mě, velká většina lidí s AS zkušenosti, a to jsou útěky do fantazijního světa.
Na úvod musím říct, že rozhodně nejsem výjimkou, spíš naopak, jsem zářným příkladem. Naprosto typicky jsem byla ta, která v mysli i ve škole pořád utíkala k tomu, co bylo mým obsesivním zájmem. První stupeň to byli třeba Pokémoni.
Celé mé bytí vyloženě SPOČÍVALO na tom, že jsem se těšila, až budu někde třeba sama a budu si moci konečně v klidu popovídat se svými OPRAVDICKÝMI kamarády. Když bylo kolem mě spoustu lidí, kteří se mi třeba smáli nebo se se mnou nechtěli kamarádit, začala jsem si v mysli povídat se svými kamarády. Ti mě vždycky utěšovali a říkali, že ostatní jsou tak akorát hlupáci a že jsou pod mou úroveň.(Z čehož možná kolikrát pramení ta ,,arogance“ aspergerů – ne vždycky, samozřejmě, ale někdy si za to můžou NT sami.)
Taky v momentě, kdy se věci nějak odklonily od rutiny, okamžitě nastupovali mí kamarádi.
Myslím, že většina dětí má někdy v životě imaginární kamarády. Ale stejně tak si myslím, že intenzita těch vztahů a setkávání se s kamarády se liší. Mně vydrželi někteří imaginární přátelé i přes deset let. Když je nepotřebuju, pustím je dál.
A hlavně, ony fantazie, v kterých se pohybuju, se OPAKUJÍ. Uklidňuje mě to. Jako malá jsem třeba věděla, že když pojedu autobusem(a třeba mě někdo naštve, pojedu k zubaři, budu se muset vidět s někým, koho nemám ráda), pojede se mnou ten a ten imaginární kamarád a bude říkat to a to. A už jsem se na to těšila, protože to tak fakt bylo, nic se na tom nezměnilo.
AS děti mohou mít kamarády – já je třeba měla – ale vrstevníci, zvlášť v mém věku, vždy hledali vztahy méně intenzivní. Moje imaginární vztahy byly jako v knihách, naprosto věrní a oddaní hrdinové bez chyb, kteří se za mě vždy postavili. Asi je naivní to očekávat od reálných přátel. Ale když se někdo kamarádí se mnou a chová se ke mně viz výše, já se chovám stejně. Jsem jako středověký rytíř.
A co je docela tabu, jsou imaginární kamarádi v dospělosti. Víte co, já přiznám rovnou, že je mám. Všichni mě obdivujete, jak zvládnu takový hektický studentský život v Praze. No, každý den mě něco rozruší, každý den mě něco naštve. Nebo někdo. A moje vyrovnávací strategie je taková, že onen kamarád nastupuje a utíkáme spolu před světem do opakujících se fantazií, do světa stability a rigidity.
Imaginární kamarád je s váma naprosto vždycky, když to potřebujete. Nikdy není otrávený, že po něm něco chcete. Vždycky má radost, že s váma může být. Když chcete, aby mlčel, tak mlčí. Když si chcete povídat, povídá si, a ne o čemkoliv, ale právě o tom, o čem si povídat chcete. Mnoho AS dětí si nemůže povídat s vrstevníky o obsesivních zájmech, protože to vrstevníky nudí, takže se jim nesmíte divit, že hledají někoho, s kým by si o nich popovídalo. A hlavně tím nikomu neubližuje.
(Tady mimo jiné vidíte, že AS děti mají potřebu komunikace.)
S imaginárními kamarády prostě zažijete spoustu zajímavých zážitků, a ty příjemné si můžete kdykoliv zopakovat, klidně i třistakrát za sebou.
Zvláštní je, jak se moje mysl naprosto uklidní, když si vzpomenu, že někdo ,,takový“ existuje. A že je furt se mnou. Jsem pak naprosto a totálně v klidu.
Z toho pramení i ta moje neustálá schopnost si hrát. Kristián se nedávno divil, když jsem si prohlížela hračky jeho o osm let mladší sestry, že bych si úplně chtěla hrát. Fakt, strašně moc. Dokonce se mi začaly vybavovat všechny mé představové hry z dětství. Ono to teda spočívalo jenom v tom, že jsem si rozestavěla nějaké figurky nebo na sebe navlíkla nějaké rekvizity – a okamžitě skok a byla jsem tam. Trošku mi to připomíná Fieldingovu Luxury Comedy, kde je Fantasy Man. Noel Fielding je šílenec, absolutní cvok, ale miluju ho, fakt ho zbožňuju, protože má stejně barevnou a nekonečnou mysl plnou bizarností, stejně jako já.
Imaginární svět dětem s AS přináší ale i další dobré věci. Četla jsem někde o Američance s AS, (a být AS v Americe musí být asi fakt prokletí, protože je to nejspolečenštější stát snad), která si jako malá strašně ráda četla o Skandinávii, protože to pro ni byl úplně jiný svět plný tichých lidí a tak, žejo. A chtěla tam strašně, naučila se skandinávské jazyky úplně krásně, naučila se celou jejich kulturu, prostě přineslo jí to strašně moc znalostí a vědomostí, které se do života hodí. Taky by vás v tom ale měla podpořit i škola.
Já to měla podobně s Anglií. Vemte si, že Briti mají absurdní humor, z velké většiny, který Čechům chybí. Jsou hodně zdvořilí, britská konverzace je soubor pravidel, které se jde naučit, i to kecání na počasí na začátku, a, krom takových těch rasistů na venkově, i mnohem tolerantnější než Češi. Z mých mnohých(reálných) výletů do Británie si pamatuju třeba lidi v obleku v City, kancelářské papaláše, jak po sobě střílejí plastovou pistolkou vodu uprostřed ulice…a tak.
No, a to přispělo velmi snadno k tomu, že jsem ve dvanácti už vyhrávala všechny místní soutěže v anglické konverzaci. :-))
A taky k tomu přispělo i to, že jsem hrála japonská RPGčka. Moje obří záliba, naprosto skvělá věc. Stará japonská RPGčka na starých herních konzolích, přeložená do angličtiny. Jako malá jsem přišla ze školy(tato fáze trvala od zhruba mých 12 dodnes), zapla jsem počítač, otevřela slovník a do večera jela, překládala si každé druhé slovíčko, kterému jsem nerozuměla.
Vemte si, že tam, v japonských RPGčkách, máte spoustu postav a spletité psychologické narativy, vyšší (pro Evropany až naivní) cíl, jako zachránit svět, zničit zlo, a podobně. Sledujete vývoj postav, konverzace(kdy se jako AS i mnohému naučíte), utečete do světa, kde je magie, kde jste hrdina, kde žijou elfi a víly a kouzelníci a nikomu to nepřijde divné, že je někdo jiný, než oni, co víc, obyčejní lidi jsou oproti nim většinou ještě loseři:D… nikdo se tomu nemůže divit.
Zkrátka..odmalička jsem byla přitahovaná ,,jiným“, barevným, komplexním, netradičním, a nemyslím si, že by mi to nějak zvlášť uškodilo. Spíš mi přijde, že mi to naopak docela pomáhá. :-))