Všichni se nějak chováme. Pro všechny z nás je chování způsobem komunikace. Všichni máme názory na chování druhých. Všichni máme představy o tom, co je „dobré“ a „špatné“ chování. V kontextu postižení je chování často diskutovaným tématem a slovo „chování“ je velmi často doprovázeno slovem „těžko zvladatelný“, nebo „nepřístojný“ a podobně. Více a více však chci, aby slovo „chování“ následovalo nebo předcházelo slovo „stigmatizovaný“.

Chování:
– způsob, jak člověk jedná a co provádí, zvláště vůči ostatním: zaručuje se za její dobré chování | jeho urážlivé chování vůči mně (jako modifikátor)  :  vzorce chování. [ počitatelné podstatné jméno ] :  řízení jej je set technik a chování k tomu, aby se věci mohly udělat.
– způsob, jakým se člověk nebo zvíře chová v odpovědi na určitou situaci či stimul: chování predátorů při krmení
– způsob, jak funguje stroj či přirozený fenomén: staré auto se „chová“ špatně, dělá chyby.

Pro mě je užití slova „chování“ při konverzacích o postižení nepříjemné. Ne protože bych si myslela, že se lidé „nechovají“, ale protože si myslím, že lidské chování je klasifikováno do problematických kategorií podle toho, jak ostatní danou osobu vnímají. Toho si všimneme relativně snadno, pokud se poznámky týkají rasismu a třídní náležitosti, ale už ne tolik v ableistických případech.

Důvod, proč se od autistických lidí očekává, že se budou účastnit terapií ke kontrole chování a že budou chodit na nácviky sociálních dovedností, je ten, že jejich chování považují neautističtí lidé za nevhodné. Když je autistická osoba „agresivní“ nebo „nezdvořilá“ nebo „společensky nevhodná“ nebo „asociální“ ,nebo má meltdown nebo stimmuje, pak je toto vše považováno za těžko zvladatelné chování, které je zapotřebí zvládnout za pomocí profesionální intervence – což se nekoná, když neautisté udělají úplně to samé.

Jde však o to, že když se takto chovají neautisté, jsou opravdu agresivní, nezdvořilí, nechovají se vhodně a jsou asociální, kdežto u autistů je to někdy záměrně, ale jindy často způsobené jejich stresem nebo nepochopením situace namísto cíleného nerespektování druhých nebo odmítání přijmout sociální konvence. Tím nechci říci, že autisté nejsou schopni být cíleně nezdvořilí – samozřejmě, že jsou! – ale je zde rozdíl mezi tím, co se obecně předpokládá, že stojí za autistickým chováním, a realitou.

Takže když někoho vidím hovořit o chování daného člověka, myslím, že mi to říká více o vypravěči, než o tom, o kom hovoří. A když přesně toto dělá většina lidí v komunitě, nastává problém.

V případě autistické menšiny je problémem nerovnováha sil, která ústí v stigmatizování autistických jedinců za to, že dělají věci, které jsou vlastně normální lidské reakce na vše, co jim působí stres. Fakt, že autisté dělají tyto věci častěji nebo nápadněji než neautisté, není nic špatného – je to pouze důkazem toho, že autisté vnímají svět jinak. Přesto „autistické chování“ je stigmatizováno, medikováno a mračíme se na něj.

To není problém, se kterým se potýkají pouze autisté. Mnoho neurodiverzních lidí a lidí jinak handicapovaných má podobné zkušenosti s tímto nefér kategorizováným chováním.

Vidíme to pořád, v odpovědích lidí bez postižení na naše vlastní sebeobhajování:“uklidni se“, „pokud budeš mluvit slušně, je mnohem větší šance, že tvoje zpráva někoho osloví“, „přestaň být agresivní“, „musíš se na mě dívat, když se mnou mluvíš“, „nestěžuj si, existují lidé, co se mají hůře než ty“, „měl bys být rád, že dostáváš veškerou pomoc, kterou dostáváš“…a podobně.

Vidíme, jak se odpovídá dětem, které reagují, protože jsou smyslově přehlceny:“uklidni se,“ „seď v klidu“, „přestaň, nebo tě pošlu do kouta“, „buď slušný“ „nemáchej těma rukama“, a podobně.

Vidíme to ve způsobu, jak lidé reagují, když říkají, že nám chtějí pomoci:“zkoušel jsi tuto dietu, abys lépe kontroloval jejich chování?“ „prostě potřebují disciplínu“, „zlobiví“ „špatný rodič“ „slyšel jsem o nové terapii, co ti pomůže“ a podobně.

I sympatie se propadají pod tíhou stigmatu: “ty chudáčku”, “copak je s nimi špatně?”, “to musí být tak těžké”, “nechápu, jak to zvládáš”….. a podobně.

Tyto odpovědi nás mají utišit, jsou přezíravé, kontrolující, blahosklonné a stigmatizující.

A toto stigma vede k odpovědnosti za změnu ke konformitě, která je neustále ukládána na postižené lidi a posilována nepostiženými.

Dobrým příkladem jsou nácviky sociálních dovedností. Posíláme naše neurodiverzní děti na nácviky sociálních dovedností čistě pro to, abychom je naučili, jak vypadat spíše jako typické děti, se kterými chceme, aby se přátelily. Typické děti ale neposíláme na speciální nácviky, které by jim měly pomoci chápat neurodiverzní děti( nebo snad i změnit vlastní chování), aby je lépe přijímaly. Vlastně když je neurodiverzní dítě šikanováno, pošleme jej na nácviky, aby lépe zapadlo, ale šikanujícího na nic podobného nepošleme. Jak můžeme toto považovat za fér či správné? I předpoklad, že neurodiverzní dítě by se mělo asimilovat s ostatními dětmi a že to pro ně bude takto lepší je plné stigmatizovaných předpokladů o tom, co je „správná socializace“.

A takzvaný demokratický proces změny zákonů je další případ. Změnit zákony je něco, co trvá velmi dlouho a je to nepřístupné. A pokud tento proces zkrachuje nebo zákon jedná ve prospěch většiny, takže konečný zákon bude pro postižené až téměř nebezpečný, postižení lidé mají omezené možnosti, kterými jsou vlastně protesty (s riskem, že vás zavřou), nebo zůstat zticha, někdy i ukončit vlastní život. Přesto však ti, kteří zákony píší, je mohou napsat bez toho, aniž by je zkonzultovali s lidma, kterými tím mohou změnit celý život, a mohou dodržovat zákony tak staré a z tak jiných dob, že je pro nás až téměř neuvěřitelné, že si někdo může myslet, že jsou stále vhodné.

Znovu a zase vídáme většinu, jak stigmatizuje ty z menšiny tím, že jejich potřeby odkládá někam bokem jako nedůležité, protože se domnívají, že jejich chování je nevhodné. To je výsledek nedbalosti v snaze pochopit odlišnosti, a toho, že diverzita pro nás nemá žádnou hodnotu.

Stigmatizovat chování, protože jsme moc líní na to udělat něco jiného než si prostě něco myslet, je nefér a způsobuje bolest. Prosím, udělejte si čas na to, abyste si přečetli, co o autismu říkají autisté, co neurodiverzní lidi říkají o svých zkušenostech, co postižení lidé říkají o životě v této společnosti. S tím, kolik v současné době existuje zdrojů, které by vám mohly vyprávět o postižení a odlišnostech, neustálé stigmatizování chování je neomluvitelné.

Článek Michelle Sutton – Když je chování stigmatizováno přeložila ve spolupráci s autory Zrzavá holka.

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života.