Klasické noční můry, ve kterých se budím s úzkostí, už se mi nezdají zhruba od doby, kdy bydlím sama a jsem dospělá. V dětství i v pubertě jsem měla noční můry téměř každou noc. Byly to fakt děsivé sny. Že vás někdo jako tříletou zaveze na opuštěný ostrov a tam vás nechá a směje se vám, protože máte na rukou dvakrát tolik prstů, než máte mít. A pomalu odplouvá do dáli.

Už nemívám sny, kdy se budím s bušícím srdcem a zděšením, pocitem, že teď rozhodně nesmím usnout. Za to však mívám sny plné marnosti.

Často se mi zdá sen, ve kterém vím jen to, že jsem na střední škole, už přes půl roku jsem nebyla na matematice a že tam nemám žádné známky. Že budu muset jít na nějakou hodinu a napsat si test z učiva, kterému nerozumím, protože jsem tam nebyla, když se to vysvětlovalo. A celý můj budoucí život leží všanc, protože vím, že to nezvládnu, se to doučit, za jeden jediný den. Mám pocit, že zůstanu jen se základkou, nikdy nebudu pracovat na dobrém místě, i když ve mě všichni tolik doufali. Mám pocit, že je vše úplně ztraceno, že se budu muset podívat do tváři nekonečné prohře.

Ale to je ještě nic oproti jiným snům, ve kterých zažívám fakt hluboký smutek. Ani si nejsem jistá, jestli jsem v reálném životě takový smutek někdy zažila. Často se mi v těch snech stává, že zapomenu, že existuje Matýsek. Jsem v nich buď bez partnera, nebo s jedním ze svých bývalých partnerů. A pociťuju těžkost, nechuť.  Vím, že je něco špatně. A to mi ti nikdy nic neříkají. Jsou většinou úplně ticho.

Můj první kluk byl velmi chytrý, co se týče znalostí a dovedností v jeho oboru, tak to rozhodně a nepochybně, ale neměli jsme spolu takové to emocionální spojení. Prostě mi bylo šestnáct a chtěla jsem s někým chodit. Ale ten rok a půl, co jsme spolu strávili, jsem se nikdy necítila pochopená. Já byla umělkyně, on byl vědec. Já byla rozevlátá, idealistická a rozdala bych všechno, co jsem měla (což neříkám, že je dobrá věc), on byl velmi střídmý, šetřivý a pragmatický. Někdy snad až lakomý. Mé nadšení a energetičnost nechápal, nechápal také mé velmi silné černobílé vidění světa. Nemiloval mě dost na to, aby kvůli mě změnil svůj argumentační styl. Pokaždé, když jsme spolu měli nějaký spor, to končilo tím, že jsem brečela – ale vlastně jsem byla za tu špatnou já, protože nedokážu ani o krůček ustoupit z mého pohledu vidění světa. Bylo to však proto, že jsem od začátku konverzace necítila žádný respekt k tomu, co si myslím já.

Představte si to takhle. Věříte tomu, že je země placatá, a přijde někdo, kdo vám řekne, že jste úplně blbí, vysměje se vám, protočí panenky.

Nebo věříte tomu, že je země placatá, a přijde za váma někdo, kdo se vás zeptá, proč si to myslíte, řekne, že to jsou určitě zajímavé poznatky, ALE že existuje miliarda konkrétních studií, které konkrétně něco jasného říkají…

Pak máte mnohem větší šanci změnit názor.

 

S mými sny, ve kterých se ukazuje, jak velmi úzkostná a nejistá jsem, je jen a jen jasné, že se budu hroutit pokaždé, když mi někdo bude chtít shodit alespoň něco, co jsem si v tomto světě tak pracně a tvrdě vypracovala. Přitom existuje možnost mé názory změnit, pokud jsou opravdu špatné. Jde o to shodit to, ale něžně a s respektem, a ukázat, že se vlastně nic neděje, že se svět nezboří, a že je pochopitelné, že jsem si takový konstrukt vytvořila.

Tento rozchod pro mě nebyl tak těžký. Za pár dnů a týdnů se mi o něm přestalo zdát. Věřím, že tuto kapitolu mám v sobě uzavřenou.

Dále jsem získala já, taková podivínka, kluka, do kterého byly všechny holky na škole na škole blázni. Šla jsem z extrému do extrému. Říkala jsem si, že tamten vztah nevyšel kvůli tomu, jak odlišní jsme byli, tak jsem si logicky snažila najít jeho pravý opak. A přesněji jsem to udělat nemohla – marnotratný, populární, vždycky chtěl dobře vypadat, umělecky založený mladý pán.

A já byla fakt u vytržení z toho, že někdo takový má o mě zájem. Přitom, když se na to podívám zpátky, je to nelogické. Jenže když vám je sedmnáct, tak to nevidíte. Prostě chcete zoufale za každou cenu zapadnout. A světe, div se, časem se objevil úplně ten samý problém v bledě modrém, který se týkal argumentace. Tentokrát byla příčina trochu jiná: myslela jsem si něco jiného, než si myslí všichni, a on chtěl vypadat před lidmi dobře a dělat věci, které jsou normální. Hlavně nedělat věci, kvůli kterým by na vás na veřejnosti zírali a mohli se vám zasmát, to by nepřežil.

Jeho drogy byly nejjednodušší způsob a důvod pro mě, jak se z toho vztahu vyvázat, ale problém byl zase –hlavně- někde jinde. Zase v hlubokém neporozumění. Jenže to bylo horší v tom, že jsem si na takové neporozumění začínala zvykat a začínala jsem si říkat, že tak to prostě asi ve vztazích je. Že nejde mít někoho, kdo přesně ví, na co myslíte. Přišla jsem si, jako kdyby mě nikdy žádný muž na světě nemohl pochopit, ale říkala jsem si, že jsem prostě moc komplikovaná, že bych se sama měla začít chovat normálněji, že bych sama měla přestat chtít nemožné a prostě se smířit s tím, co je.

Vše, co jsem doma udělala, bylo nedostatečné. Nikdy nebylo nic řečeno naplno, ale vždy jen protočením očí a povzdechem. Frustrace se musela naplnit až po okraj. Zase jsem byla někdo, kdo přemýšlí „špatně“.  A to trvalo tři roky, i se společným bydlením. Taková tichá šikana, kterou nikdo navenek nemohl vidět, protože jsme přece vypadali tak cool, jak jen on chtěl. A když jsem časem začala prosazovat věci, které bych chtěla, nijak se nepokoušel se ke mně připojit, zkoušet najít schůdnou cestu pro nás pro oba.

Vlastně jen chladně kalkuloval, jak toho ode mě získat co nejvíc, aniž by musel cokoliv udělat a aniž bych si všimla. A nejvtipnější na tom je, že já to věděla a mnohokrát mu to říkala, že si o tom musíme popovídat.  Takový já jsem hlupák, takhle já jsem naivní.

Nikdy jsem se nedozvěděla nic kloudného. Byl to pouhý chtíč mít toho všeho tolik a bez práce. Sedět doma a nepracovat, případně jen příležitostně, když věděl, jaké mám plány do budoucna, nesnažit se udělat nic pro náš vztah. Ani mě nepřemlouval, když jsem ho nechala jít.

Já bych si toto nikdy neuvědomila bez svého „ztraceného víkendu“. Nešlo o víkend, tomu se tak jen říká v angličtině – jako to měla May Pang s Johnem Lennonem –  šlo skoro o rok a půl. Nikdy jsme neměli žádný oficiální, vážný vztah, ale prostě přišel někdo, kdo mě reformoval, postavil na nohy a ukázal mi, co mám vlastně chtít. Nebudu říkat, že to byl jednoduchý rok a půl, možná byl ze všech třech vztahů nejsložitější a nejkomplikovanější, protože toho ve mně tolik přeformoval. Nebudu ale ani říkat, že to byl vztah bez lásky, to rozhodně ne. Ale asi jiné, než bývá u ostatních vztahů. Šlo téměř až o sourozenecký vztah, který se někdy trochu posunul. Vždycky jsme se smáli, že to je „agapé“.  A tady už to vidíte, tady už začínám na něco narážet.

Díky tomu člověku, který mi bez keců a otevřeně poděkoval za to, že jsem něco uvařila nebo uklidila. Díky tomu člověku, který se na mě naprosto otevřeně rozeřval, když něco bylo špatně. Díky bohu za to, že přišel někdo, komu bylo úplně někde, co si o něm pomyslí kolemjdoucí, když jsem se na koncertě poskládala z meltdownu.

Ale to všechno pro mě udělali i kamarádi. Tady šlo i o něco víc. Nejvíce a nehlouběji pro mě šlo o to, že někdo, s kým jsem byla nějak romanticky angažovaná, někdo, vedle koho jsem večer usínala, mě konečně pochopil.

Někdo druhý, s kým jsem trávila většinu svého času, a kdo nebyl můj příbuzný, nejenom chápal a měl rád moje slovní hříčky, ale sám je vymýšlel. Někdo druhý chápal, že někdy mám nutkání se chovat jako malé děcko, ale úplně s klidem se k tomu připojil a bylo mu naprosto jedno, co si kdo pomyslí. Byl to někdo, kdo nejenom, že pochopil, že když se na něco ptám, potřebuju všechny dostupné informace na internetu – ale chtěl to tak prostě i sám, také ho to zajímalo.

Asi nikdy nezapomenu na jednu debatu v jednom super selském stavení nedaleko od Prahy. Už jsme leželi v posteli a řešili, co tak nějak bude. Bylo léto, červen, jako je teď, a já byla trochu nostalgická. A říkala jsem, že si neumím představit svého dalšího partnera, že to prostě nejde. Že na mě nikdo nečeká. Že bych potřebovala někoho, jako je on, ale vážně, někoho podobně uměleckého, ale otevřeného, spolehlivého, dochvilného, šetřivého tak středně, s motivací a chutí něco se sebou dělat, vzdělávat se, vzdát se pro mě něčeho. Že bych potřebovala někoho, kdo mě pochopí.

A on se zamyslel a říkal:“To je fakt. Ale ty potřebuješ někoho hodnějšího, než jsem já.“

A měl naprostou pravdu. Matýsek je tohle všechno a ještě mnohem víc.

Vlastně je to nakonec hrozně legrační. Je to sice umělec, ale na střední byl velmi šikovný v matematice. Celkově je hrozně chytrý a někdy se o půlnoci bavíme o tom, jak se posouvají litosferické desky. Je někdy trochu líný, stejně jako já. Ale oba jsme motivovaní cokoliv se sebou udělat, pokud je potřeba.

Na prvním rande si myslel, že jsem lesba. Já jsem si myslela, že je gay. Proto se taky dlouho nepokusil o žádné sblížení.

Je tolik hodný, rád peče koláče, doma uklízí, rád pomlouvá, mezi mýma kamarádkama byl vždy jako jedna z nás. To by většina žen nechtěla. Jenže většina žen taky nejsou takové, jako já – s ráznou chůzí, hlubokým hlasem, lesbickým oblečením (to říká Matýsek!!!), s rázností a s zálibou ve vědě a intelektuálních debatách.

Nebudu říkat, že se někdy naše pohledy nerozejdou. Ale důležité je, že z každé diskuze vždycky odcházíme s řešením. Nejenom, že se chápeme. Dokonce neustále hledáme cesty, jak to pochopení prohloubit. Pro mě je to tak silná záležitost, že se nám začaly dokonce zdát i stejné sny. Budíme se v noci ve stejné časy. Vím, jakou písničku si notuje v hlavě. Vím, co mi řekne, až přijde dnes z koncertu domů. Když je nervozní, nemusí nic říkat a vím to. A nejde o tu „jistotu“ a „předvídatelnost“, jak by mnozí „experti“ určitě řekli. Jde o to, že mě konečně někdo, někdo, s kým žiju, chápe.  To je totiž nejdůležitější. A naprosto totálně úplně ultimátně nejdůležitější je si uvědomit, že si to zasloužím. Že to tak naopak být musí, protože jasně, mám sice nějaká negativa, ale to má přece úplně každý. Jinak jsem hodný člověk, a hodní lidi si zaslouží jenom dobré věci.

Prosím všechny partnery autistů a autistek, aby se pokoušeli o to samé. Stejně tak rodiče a přátele. Nemusíte být žádní intelektuálové, nemusíte být vyškolení v psychologii, nemusíte mít vše naplánované do poslední tečky. Ale zkuste se někdy zastavit a říct si, že to, jak vidíte věci, není jediný možný pohled. Zkuste přemýšlet, co chce ten druhý. Zkuste být hodní. Můj šéf Jirka se vždycky směje, když o někom řeknu, že je to hodný člověk, ale to je největší možná pochvala, vážně.

Toto bude můj poslední měsíc se svým starým příjmením.