Lidi mají tendence se navzájem hrozně strašit. Přemýšlím, proč.

Napadlo mě to vlastně teď. Napsala mi jedna známá, která by chtěla adoptovat děti, a spousty věcí se bojí. Pochopitelně. Je to velký proces, který trvá dlouho, a pokud si o něm začnete číst na  internetu, slyšíte všude, že jde o proces extrémně náročný. Někdy natrefíte i na chytráky, kteří vám rovnou od obrazovky poradí, že to radši nemáte vůbec zkoušet.

V jiném okruhu jsem se zase setkala s paní, která psala, že její dcera se středně těžkým postižením intelektu nebude nikdy pracovat, číst a psát. Když jsem mile pozdravila s tím, že s dobrým a citlivým vedením se děti s tímto typem postižení klidně mohou naučit číst, psát a žít dobrý život, vypla komentáře.

Vzdělávat se dají i děti s nejhlubšími typy postižení.

Já jsem člověk, který je úzkostný, a býval extrémně úzkostný. Podobné rady a strašáky od lidí na mě měly vždycky veliký dopad. Tak veliký, že jsem  nyní ve fázi, že když se mi něco v životě konečně podaří, skoro nedokážu slavit. Můj mozek okamžitě hledá další velký problém, který najednou musí intenzivně začít řešit (a že jich v poslední době dostává do zásoby až až).

Přitom se mi pak často stalo to, že věci, s kterými mě lidi strašili, vůbec nebyly ve finále tak hrozné.

Maturita. Trhání osmiček. Pracovní pohovory. Státnice. Transnasální laryngoskopie. Adopce. 

Všechno se to dá zvládnout. Myslím, že člověk může zvládnout fakt úplně všechno, když má kolem sebe přijímající lidi, kteří místo strašení bez keců pomohou. A zvlášť u nás, neurodivergentních lidí, si strašením můžete zavřít dveře. Klidně napořád.

Způsobíte akorát to, že se lidé trápí déle. Ze strachu z reakcí jsem neřešila tolik věcí dříve, než bych měla. Bála jsem se s nimi vyjít na světlo, sdělit je světu kolem sebe, protože jsem věděla, že by zase lidi měli kecy. Stačí jen povytažené obočí a příště si informaci raději nechám pro sebe.

Můj největší strach je ze strašení.

Strach, že jakmile s někým nasdílím svou úzkost, začne taky vyšilovat a říkat mi, že to jsou věci opravdu v loji.

Strach, že se s někým podělím o své životní plány, a ten druhý mi řekne, že to je skoro nemožné a že to nedám.

Strach, že se s někým podělím o vztahy, které se mi v životě objevily, a ten druhý mi řekne, že mi to stejně zase nevydrží, aniž by vzal v potaz důvody předešlých nezdarů.

Tohle  nechci nikdy nikomu způsobit. Jakmile se mi lidi svěří se svými plány, jediné, co chci, je podporovat. Přijímat a podporovat.

I proto říkám veřejně všechny věci, které veřejně říkám. Říkám, že život s autismem nemusí být žádná trága. Život s postižením taky ne. Ne proto, že bych chtěla od lidí poplácávat po zádech, jak si to pěkně dávám a jak zvládám dvě práce s třema dětma. Ale proto, abych narativ trochu vyvážila. Lidé si zaslouží slyšet „všechno bude v pořádku“. „Neboj se, to dáš.“ „Nikdo jiný by to nezvládl lépe.“

„Ale lidi musí mít všechny informace.“ „Zase to nezlehčuj.“ „Však počkej časem.“

Čekám už mnoho let. Já už ty vaše neurotypické triky znám. Snažit se mě zase vlákat do pasti a zpochybnit. Ale nene.

„Moje dcera nezvládne ani YZ, ta se nic nenaučí,“jak lidi rádi píšou na internetu.

Jenže to ještě neví, s kým mají tu čest. Teď jsem se trochu rozesmála – vlastně jsem taky tak trochu warrior mother, ale opačným směrem. Chci ukázat celému světu, že život s mým dítětem je skvělý. Že i když dostanete jakoukoliv diagnózu, svět nekončí. Já si nemaluju růžové brýle. Informací mám víc než lékaři, kteří mému dítěti poprvé diagnózu stanovovali. Ale copak nějaký papír z magnetické rezonance definuje to, jaký mám ke svému dítěti vztah? Proč bych psala, jak je strašně složitý každý den, když se na mě usměje a já vím, že je všechno prostě v pořádku?

A s radostí posílám fyzioterapeutovi video, v kterém mé -lidmi odepsané- dítě dělá zase nové věci.

Stejný proces, stejná kauza. Při diagnostice jsem měla největší strach ze strašení.

Co mi zase bude lékař vyprávět tentokrát? Proč nikdo nevidí, jak se máme rády, a říkají mi tyhle katastrofické scénáře? OK, ať mi je řeknou, ale proč neberou na vědomí, jak je to skvělý dítě a mluví o něm, jako by tady s námi nebylo?

Zrovna včera jsme si s Murim povídali do noci a mnoho věcí, které se nám přihodily, otevřeně reflektovali. Jedním z nejnáročnějších měsíců byl leden, ve kterém se mi ale podařila jedna věc: začít komunikovat extrémně otevřeně. Tak, jak jsem toho nikdy nebyla schopná, protože jsem vždy musela věci podávat tak, aby je neautisté pochopili.

Učím se jednu věc, kterou jsem během svého života různě tratila. Nemaskovat. Je pro mě fascinující vidět někoho, kdo dokáže fungovat takto skvěle bez maskování. Je pro mě  nekonečnou inspirací to, že to jde. A čím víc si buduji tu svou „neurodivergentní“  bublinu, tím více v pohodě se cítím. Vlastně fakt přijímaná. Lidmi, kteří podle většinové společnosti nemají empatii, které baví jenom svoje zájmy a s lidmi jednají jako se stroji. Říká neurotypická společnost, která mě celý život jenom straší.

Možná se lidi děsí toho, že to, co je pro ně extrémně složité, bude pro jiné jednoduché, a oni budou vypadat jako slaboši.

Tak to ale není. Já mám dodnes extrémní strach třeba z toho, že se mi dostane do očí voda. Vůbec umýt si ráno obličej je problematické. Většina lidí tohle zvládá úplně v pohodě. Necítím se kvůli tomu nijak blbě, a nikdo si mě za to ani nedobírá. Prostě každý máme něco. Pro tebe je složité umýt si oči, pro mě je složité projít nějakým byrokratickým procesem.

Možná se lidé děsí toho, že jim  někdo řekne, že něco dělají špatně.

Pracuju jako evaluátor a vím, že když je něco špatně, tak se to říct musí. Ale vůbec to nemusíte říkat zle! Existují velmi jemné cesty, jak společně dojít k ideálnímu řešení. Citlivě a postupně. Rozhodně nikoho nebuzerovat. Nenadávat. Probudit v druhém chuť dělat věci zase jinak, zkusit to lépe, společně.

Možná se lidé děsí toho, že jim v těžké situaci nikdo nepomohl,  a najednou před jejich očima extrémně pomáhají druhým.

To je nefér. Strašně nefér. Každý by si zasloužil pomoc,kterou potřebuje. Pomoc a podporu. Je mi líto všech, kteří ji nedostávali. Sama jsem ji v mnoha bodech v životě nedostávala. Vím, jaké to  je. Ale opět – právě proto ji dávat musím.

„Každopádně je vtipné se dívat na dr House, protože Mastersje ti strašně podobná. Něco mezi géniem a autistkou, každopádně on the spectrum. Sociálně a vůbec divná, a přijde mi, že vkus má podobnej,“ píše mi zaujatě Petr. Očividně se mnou trávil skoro každý večer.

„Takže strašnej,“ říkám mu se smíchem.

„Osobitej.“

Směju se, protože teď už pro mě není vzácností slyšet docenění své podivnosti.

Všichni všechno zvládnete. Neposlouchejte lidi, kteří vás jenom straší. Promítají si do vás své strachy. Protože – uvidíte – až něco zvládnete, narukují s další výjimkou. „No počkej, až…“

Ale vy to zvládnete.

Sledování západu slunce u světýlek na stěně.

Dlouhé sny a krátké sny,

Všechno je najednou lepší

d í k y