Stojím uprostřed chodby ve svých op-artových šatech. Sundávám si Vlaďčiny boty, které mi přidávají asi patnáct centimetrů. V momentě, kdy je shodím, na sebe beru další, pro mě do té doby úplně ne typickou, roli – beru si smeták a začínám vytírat byt.
tak jako za jednou za jednou pode mnou rozkrývám se na dně poraď mi poraď mně
rýmuju si nesmyslná slova za sebou do rytmu. Napadají mě sama. Tak to mám vždycky, když vykonávám nějakou manuální činnost. Stačí, když jdu bez sluchátek a kolem mě je ticho. Když se mi vybil mobil při cestě z gymplu, tak jsem si třeba kilometr cesty takhle rýmovala. Když kolem nikdo nešel, tak i nahlas.
Jinak bych asi spadla a neudržela rovnováhu.

,,A lidi se mě ptaj, je to dobré, umět skládat písničky? A já jim říkám, to prostě na tom není nic dobrého, to tě prostě napadne, tak si to hned zapíšeš, ne že bys nějak přemýšlel,“ říká mi.
Zamyšleně přikyvuju. ,,To mi povídej. Mně obrazy taky prostě přichází do hlavy. Někdy si přijdu jako anténa, jenom chytám ty signály.“
,,Přesně.“ Začne dělat kraviny. Nevydrží chvilku sedět, pořád musí něco dělat.
,,ADD kicks in,“ říkám mu pobaveně.
,,I tohle je ADD? Tohle nedělaj normální lidi?“
,,Ne. Normální lidi sedí za stolem a povídaj si. Maj třeba pět témat na večer, ty nestřídaj, vedou normální rozhovor. Od toho stolu se nehnou.“
,,Když já nevím, jestli si chci léčit ADD. To by byl ze mě nejnudnější člověk na světě.“

A stejně tak to cítím já s autismem. Ptaly se mě děti na radotínské základce při mém vystoupení v Amnesty International, jestli se dá autismus vyléčit. Jestli se na to vyvíjejí léky. A já se snažila jim ne vnutit, ale poskytnout jiný náhled na věc – je to vůbec třeba? Když se člověk netrápí, když stačí trochu chápavější a milé okolí?
Já myslím, že ne. V takovém prostředí je autista nakopnut sám se sebou trošku něco dělat. Mně nikdo nevěří, že jsem AS. Musím lidem fotit svou diagnózu. Vysvětlovat. Mluvit, až mám sucho v puse. Ale stojí to za to.

,,Já si nemyslím, že bys byl bez ADD nudný. Protože zájmy a inteligenci a pohled na svět bys měl pořád stejný. Ale taky si nemyslím, že je potřeba to úplně…léčit. Spíš jde o to najít rovnováhu. Aby tě to neomezovalo. Vytěžit z toho co nejvíc.“ Hraju si se svými copánky, které mám zapletené už tolik týdnů. Vždycky si je přepletu a mám z nich novou uklidňující hračku. A nevypadá to zle, když si hrajete mezi spoustou lidí s copánky.

S Týnou v kuchyni řešíme, co nám kdo psal, a vyvádíme jako holky na koncertě Beatles v šedesátkách. Řveme a pištíme a já volám ,,počkej, počkej, musím si sednout, já jdu už do kolen!“ Téma, které Týnu nakopne, i když přijde z práce. Hrozně se mi líbí takhle najednou žít. Neřešit. Bavit se. Líbit se lidem. Líbit se zajímavým lidem.

Týna se strašně směje. ,,Chápeš to, že si mě zafixoval jako největší pařmenku? Jenom proto, že jsem v jeden den přišla v sedm ráno?!“
Strašně se směju. ,,Týno, pojedeš se mnou v létě? Co?“
,,Natál! Víš, koho pozvi!“
,,TÝNO!!!!“
Mám záchvat autistické rozjívenosti, pískám a mávám kolem sebe rukama a skáču. Co na tom, že je mi příští měsíc dvacet dva.
Kája nás poslouchá a napjatě se kouše do rtu. Tady se píší dějiny. Natyna v centru dění.

Píše mi spousta lidí a já spoustu lidí dokonce odpálkovávám. Nebo s nimi někam jdu, ale beru je s rezervou.
,,Mamko? Myslíš, že by to šlo, že bych v létě neměla pevný rozvrh, pevně naplánované směny, ale chodila do práce podle toho, jak budu mít čas?“
Věřili byste, že tohle někdy řeknu já?
Jasně, plánuju si. Po těch státnicích, kdy se mi zbořil svět, se mi ukazuje nový. Začaly se mi zase zdát sny. Na každý den v týdnu jsem někam pozvaná. A pokaždé mě někam zvou jiní lidi.

Vlaďka udělala falafel. ,,Dejte si, to klidně snězte, já to sama nesním.“
Miluju falafel. Sním celý obrovský plný talíř falafelu. Sním úplně všechno, co usmažila.
Pak je mi trapně. Takhle to asi nemyslela, takhle moc doslovně, že ne?
,,Hele, promiň, je mi to trapné, ale všechno jsem to snědla. Bylo to hrozně dobré. Ber to tak, že jsem už dlouho nejedla nic smaženého a tohle mi moc chutná,“ mluvím bezprostředně. Jde vidět, že má radost. ,,Vem si ode mě kdykoliv jakékoliv ovoce, když budeš chtít,“ dodávám.

Pořád všude zvu všechny lidi, snažím se co nejúžeji provázat své kruhy. Třeba do vinárny s Verčou. Což bylo tak fajn! Beru na milost lidi, které jsem si vyházela z přátel. Překonávám sama sebe, překonávám své vlastní předsudky. Nemůžu přece žádné mít, když chci, aby je neměli ani ostatní. Já nemám předsudky. Ve tři ráno sedím v gaybaru a ani mi to nepřijde absurdní, ani mi to nepřijde divné. Jasně, dneska jsem rozlámaná, jako kdybych měla za sebou maraton(půlmaraton. U mě stačí půlmaraton. Ne, u mě stačí padesát metrů:D). Jdu spát nevím v kolik. Nevím, co. Všechny ty vůně. Léto. Spřízněnost.

nejlíp jim bylo
když nevěděli co dělaj‘
jenom se potkali
a neznělo to špatně

tak se snažili
a opravdu si užívali
jenom existovali
a čas běžel skvěle

nechám si projít hlavou kam všechny věci plavou
jestli je všechno jen dech tak jako kdysi v noci spolu
potmě na schodech

,,Jediné, co mi je líto,“ říkám Týně, ,,je to, že mi všechno tak nějak dochází až…pozdějš. Jak mám zpožděné emoční reakce, tak mi přijde, že jakmile se mi děje něco hezkého a hodně emočně silného, vypnu a chovám se jako robot. A pak si na to další dny vzpomenu a říkám si, proboha! proboha! to bylo tak skvělé!“ Asi obranný mechanismus, abych nedostala záchvat ze smyslového přehlcení. Už jsem z nich vyrostla. Asi fakt.
Píšu si poznámky o tom, co se mi nejvíc líbilo které dny, jak probíhaly ty drobné momenty, a večer si je procházím a jsem nadšená ze svého života. Když se stane cokoliv většího, jsem jako školačka. Teď je mi sedmnáct. Zase všechny ty štítky, poznámky, rozdělené podle dní…
A pak prej, že nemám autismus. Jenom proto, že se kámoším s lidmi a přespávám mimo domov a chodím spát nad ránem.
To proto, že ti lidé kolem mě jsou skvělí. Jenom proto.

Voláme si s mamkou. ,,A co nového holky,“ ptá se mě. Dlouhé hovory, dlouhé telefonáty s mamkou, to pro nás bylo něco nemyslitelného. Ale, jak vidíte, věci se mění a kolikrát jsem já ta, kdo hovor prodlužuje.
,,Mamko, kdybys věděla. Vyhodily jsme mikrovlnku. Málem do povětří. Podívej se mi na fejsbuk, jak Týna vařila nožem.“ ,,Ježišikriste, vy jste fakt postižené,“ směje se. ,,Co jsi dělala na chatě?“
,,Já nic moc, ale strašně pršelo a Midgey se rozhod, že bude v tom dešti stavět pivní stan pro asi sto lidí, a ještě říkali s Jardou, že to je kruh a přitom to byl obdélník, ne, říkali, že to je čtverec 6×3 a těch 6 metrů je do výšky..“ Mamka se nemůže přestat smát. ,,Že mě to vůbec nepřekvapuje,“ zakončí to. ,,Mamko, já ti pošlu, jak se mi to už píše, že mám titul, jo?“ začnu zase hned další téma. Jí to nevadí, je zvyklá, že já řídím konverzaci, já vybírám témata. ,,No a kdy půjdeme házet těma čepicema? Dala sis aspoň víno?“ ,,Mamko, víš, že vínečko tady v tom našem bytě velice jede…“,,No já to snad ani radši nechci vědět,“ směje se už úplně.

,,Aspoň teď bys na mě moh být milý,“ směju se v noci.
,,Ty by ses mi akorát vysmála.“
,,Ty vůbec nevíš. Vůbec nevíš,“ šeptám a usínám.

Říká se, že autisti maj problémy rozpoznávat emoce u ostatních. Já mám ten pocit, že i ostatní maj problémy rozpoznávat emoce u autistů.
,,Ty by sis na mě měl koupit nějaký překladový slovník, fakt.“

Jít na eurytmické představení. Jít na představení na střeše. Jít do Starbucks. Jít na párty do Amnesty. Závěrečná meditace.
A pak se vrátit domů. S maminkou, která si mě sem přijede vyzvednout. Změnily jsme si trošku program.

,,Ale zas není třeba truchlit. Já si myslím, že mě to bude doma bavit týden, dva…a pak zase přijedu.“
,,No…to doufám.“