Jednou za rok si na chatu Zita pozve všechny své kamarády a přijede spousta lidí na celý týden. Jezdíme tam i během roku, ale ten týden v červenci/srpnu, to je „událost“.

Jsme se Zitou asi tři dny na chatě. Jen my a Gilbert. Vyklízíme půdu a řežeme spoustu dřeva, zbavujeme se starých krámů. Hodně makám, opálím se, jsem celá poškrábaná a mám několik modřin, kousanec od sršně, piliny ve vlasech.
Vevnitř jsem ale vcelku. Klidná, vyrovnaná. Nikdo mě neštve, jsem v neurotypické společnosti, víceméně přizpůsobená, navyklá, srovnaná.

Obecně na světě to pro mě je tak, že všude se najde spousta lidí, kteří jsou jednodušší, pijou, baví se, já s nima i konverzuju, občas se usměju, ale duchem jsem úplně jinde. Někteří lidé mi nevadí, jiné mám hodně ráda. Ale často, vlastně většinou, se cítím prostě „odpojeně“.
Jako jiný živočišný druh.
I když „zapadám“. Mám spoustu známých. Mám kam jet na prázdniny. Žiju se Zitou, s Majklem, mám Báru a Týnu a Radunkon. A mám je moc ráda. Souhlasíme spolu skoro ve všem na světě.
Ale stejně jsem trochu „jiné zvíře“.

Letos ještě nikdo nepřijel. Všichni si to nechávají na víkend. Jarda má přijet ve čtvrtek, ale to mi vůbec nevadí. Jarda je klidný, jezdí na motorce a zas tolik toho nenamluví.

Se Zitou jedeme na šrotiště. Vezeme asi sto padesát kilo šrotu. Najedem starým Fordem do dvorku. „Podívej! Jaké dělá ladné pohyby,“ fascinuje mě obrovský jeřáb.
Haldy starých strojů, plechů, trubek, aut, vraků, tramvají…
Pomáhá nám vykládat veselý Polák. Dostaneme lísteček s penězi, mně to připomíná nějakou počítačovou hru, směju se a přemýšlím, kde bych ještě mohla nahrabat nějaký plech.

Naposledy jsem tady byla v roce 2010 s Petrem.
Až mě to dojme, to staré šrotiště. Vidím nás v těch tramvajích, jak je prolézáme, jak se smějeme, a jak nás následně vyhazuje starý naštvaný pán. Že tam nemáme co dělat.

Jak jsem tu byla poprvé. Když mi bylo šestnáct, tak sem taky přijela spousta lidí, včetně mě.
Jak zoufale jsem tehdy chtěla zapadnout.
Jak jsem se přemáhala a bavila se s každým na sílu.
Jak jsem se chodila schovávat pod starou kůlnu. V noci pod peřinu. 
Jak jsem se smála věcem, které mi vůbec nepřišly vtipné.
Jak jsem byla v tenzi a pod tlakem. 

Ale tady, na tom šrotišti, jsem se upřímně královsky bavila. 

„Mohl by přijet,“ říkám Zitě.
„Když jsme sem tehdá spolu šli, jak mi bylo šestnáct, tak vždycky zkroutil ruce, jakože je monstrum, a řval „ŠROTIŠTĚ!“. Jak se mi to vybaví, tak se hýkavě zasměju a Zita jenom protočí oči, ale taky ji to pobaví.

Navíc se mi o tom i zdálo. Předchozí noc.

„Třeba zítra bych mohl přijet,“ zavrní mi v Messengeru.
Copak spojení mezi dvěma naprosto stejnými autisty může někdy přestat fungovat?
A tak začne série kouzel.
Jsem nadšená.

„Teď jsem byla na ŠROTIŠTI, zrovna.“
„Šrotiště je magické místo,“ odpoví.

Ale je. Fakt je.

„Je to on?“
„Je. Kdo jiný by jezdil po vesnici v Mercedesu,“ odpovídá stručně a ironicky Zita.

Po celé vesnici se rozléhá maniakální troubení klaksonu, můj záchvat smíchu, rány, jak se snažíme co nejrychleji otevřít velká vrata. Povede se. V nejšpinavějších hadrech se mu vrhnu kolem krku.

„Přivezl jsi nám to mlíko?“
„Jo. Rýžové.“
Chápete to, my děláme všechno jinak.
Provádím ho celým domem, ukazujeme si drobné předměty, bereme je do rukou, vzpomínáme. Tohle není neurotypická zábava. Stojíme v pokoji s plnýma rukama perleťových trsátek, mlčíme, a koukáme na ně. Největší projev nadšení.

Sedíme všichni dohromady v obýváku a otevřeme se Zitou whiskey, protože kdy jindy. Bavíme se a smějeme se, je to příjemné. Najednou se vše otáčí. My, autisti, vedeme zábavu. Petr tancuje na vážnou hudbu tanec skoro stejně vtipný jako ten Týnin. Zpíváme si chórem Kdyby prase mělo křídla.

Tři neurotypici vrtí pobaveně hlavou, ale dnešní večer se přizpůsobují oni. Fascinovaně koukají, kam na to chodíme. Petr mi udělá totiž novou profilovku: vyfotí mi zuby s rovnátky, které v iphonu otočí, dokreslí k nim dva tahy, retušuje je, dopíše naprosto nesmyslný text Twilight: To Kill a Mockingbird. 

Nikdo na celém Facebooku to nepochopí ani nelajkne. My řveme smíchy.

Je po půlnoci. Se Zitou běžně brzo vstáváme a chodíme spát právě tak kolem půlnoci. Zita je unavená, což chápu. Lidi jsou spát.

„Ty jdeš taky?“
„Mně se dneska ještě nechce.“
„Mně taky ne.“
„Půjdem ven, ať je nerušíme.“

Chtěla bych vidět, fakt mi ukažte, kolik neurotypiků půjde po čtyřech panácích whiskey ven, aby ostatní nerušil.
Ale my autisti nemáme city.

Tak sedíme venku v bouřce.
Sedíme u plastového stolu na plastových židlích s lahví Beama.
Je s námi pak i Tíťa. Normálně se lidí bojí.

„No ty jsi kocourek, krásný seš, umíš střílet?“ 
Titin se chová, jako kdybych ho chovala já.
„To přece nemůžeš vrnět ty, to vrní nějaký traktor,“
„Ne, fakt takhle nahlas vrní kocour,“ říkám pobaveně.
Takhle moc se kámoší kromě mě jen se Zitou, ale s tou už taky rok bydlí.

Dojme mě, jak se k němu Péťa chová. Jak je z něj unešenej. Spousta lidí Tíťu ignoruje, někteří, ti hodnější, ho sem tam pohladí, jiní ho provokujou hloupýma poznámkama, nebo na něho mají kecy, že s ním moc nadělám…

Ale ne – někdo, kdo přemýšlí autisticky jako já – ví, že kocourek se nesmí zaběhnout, že na něho musíme dávat pozor, že nesmí do stromů, že nesmíme nechávat otevřená okna. Nic nemusíte říkat dvakrát.

Vlastně to nemusíte říkat vůbec.

Zapadaj do sebe zemské sféry. Krásná bouřka. Youtube přehrávač nám automaticky sám od sebe začne přehrávat hudbu, která se strašně hodí do noci a do bouřky. Kouzla.

Všechno se posunuje správně. To, co mi tolik chybělo, je zpátky – asi nejsilnější pochopení a porozumění v mém životě s jiným člověkem, který vnímá stejně jako já. Povídáme si, hrozně dlouho a hrozně hluboce.

Autisté jsou různí. I NT jsou různí. Ale když se najdou dva autisti synestetikové, se stejnými zájmy, názory, myšlením, tak se pohne země.
Vemte si, jak málo nás musí existovat! A my se známe. Takové obrovské kouzlo samo o sobě.

Povídáme si o myšlení lidí. Tyhle debaty mám nejradši. Spoustu a spoustu hodin jsme spolu analyzovali lidi a jejich jednání. Dneska večer se shodujeme, že se od ostatních lidí hodně lišíme v tom, jak toužíme po sebezdokonalení, jak věříme, že to jde, jak se snažíme ostatní pochopit, ale zachovat si přitom vlastní myšlení. Vypilovat se, co to jde.

Vyprávíme si naprosto bez zábran o meltdownech.
„Třeba ke mně se jednou někdo choval mile, a pak jsem se dozvěděla, že říká, že na to nemá, na ty moje scény, a že to radši nebude pokoušet, že by zase se mnou někde byla.“
„Fakt? Víš, co? Mně přišlo, že si s ní docela rozumím, když jsem byl i s tebou, ale pak jsme se viděli jen ve dvojku, a to jsme si vůbec, ale vůbec nerozuměli.“
„To bylo tím, že jsme byli spolu. To se nám pak lidi spíš přizpůsobí, když jsme v převaze my dva.  Někteří lidi nasávají chování ostatních, jako houby, nevíš moc, co od nich čekat, jací jsou doopravdy.“
„My máme spolu stejně hroznou sílu. Měli bychom se přidat do ISIS. My jsme jediní, kdo zvládne rozvrátit islámský stát. Chápeš, oni nám daj nějaký plán a my tam přijdem s tím našim myšlením a üplně jim to celé zničíme a rozvrátíme zevnitř.“

Směju se, strašně moc se směju.

„Já se ti přiznám. Když bývám nešťastná, tak si na tebe vždycky vzpomenu. Že jsi někde daleko a že existuje někdo, kdo by nejenom pochopil, proč mám meltdown, a třeba se pokusil odstranit příčinu – to někteří, kteří mě maj rádi, dělaj taky – ale i to, že bys to celé chápal, že bys ho měl třeba ze stejné věci taky, takže bys prostě věděl, jak se cítím. To lidi neví.“

„Vždycky. To víš, že jo. Někde daleko je někdo, kdo tě má moc rád.“  Dramatická pauza. „Ale já to nejsem.“

Řvu smíchy.

„Škoda, že nejsou vidět hvězdy.“
„To jo. Ale je bouřka, to je taky super.“
„TOTORO!!! Podívej!“

Přísahám. Uprostřed zahrady se plíží obrovitánské hnědé zvíře. Ne samozřejmě tak veliké jako Totoro, ale huňaté, shrbené, se srandovním krokem.

Posvítíme si na něj. Je to kočka, ale ne ledajaká, asi je to kočka divoká. Ta je moc vzácná a bydlí v lesích v Česku, je obrovská a huňatá. Máme hroznou radost. Takové kouzlo.

„Já mám na Zitě strašně rád, jak je šikovná, víš. Jakej má selskej rozum. To já nemám. Mně, když někdo přesně neukáže, co mám vzít a jak co chytit, tak to nevím.“
„Přesně.“
„Dýl mi trvá, než něco pochopím, ale pak tomu rozumím jako nikdo.“

Rozebíráme celý svět.

„Já ji nemám ráda, ona je hrozně hloupá, jedovatá…chápeš.“
To jsou věci, které prostě nikomu neříkám, protože nikdy nevíte, kdo je otočí proti vám. Nebo vám prostě přitaká, ale bude si myslet svoje. Přitom lidi i chválíme.
„Je,“ odsouhlasí mi to naprosto samozřejmě a upřímně.
Konečně někdo. „Chápeš, že jsme jak babky na pavlači.“
Lidi se spolu většinou baví a já jsem „bokem“, nebo aspoň duševně. Dneska je tady někdo i pro mě.

„Mně to přijde, jako kdybychom se viděli naposledy včera. Tak to vždycky bude,“ říká mi.

„Proč jsi se tady minule rozčílila?“
„Protože lidi spali jinde, než měli.“
„No počkej, a to je jako divný? Vždyť to je úplně normální, že chceš, aby lidi spali tam, kde spát mají,“ odpoví suverénně. Nesnáší, když mu někdo leží v posteli. A jako jo, vždyť to je přece normální?
Proč si někdy myslím, vůbec, že to normální není?
Jenom mě to upevní v mé sebejistotě. Nemusím  mít pochybnosti, na nás nic „špatně“ není.

Neříká mi, že je to „pochopitelný v mojí situaci, protože jsem autista“. Nebo že „na tom přece nic není, když někdo spí jinde.“ Ani že „to máš prostě jinak, nic si z toho nedělej.“ Nebo prostě neříká, že to „chápe“.

Protože to říkaj všichni, a je rozdíl mezi „chápat“ a „bezvýhradně souhlasit“. A moc často se nestává, že s váma někdo ohledně meltdownů  bezvýhradně souhlasí.

„Podívej!! To ti musím ještě ukázat!“ budí mě.
Přes PET láhev pouští světlo lampičkou v mobilu.
Všude na stěnách jsou kapky a voda. Jenom sedíme a koukáme.
„Já jsem z toho úplně hotovej.“