Nebudu kecat. Je toho hodně. Nedokážu ani souvisle vyprávět. Ale aspoň bude moje vyprávění autentické. Autisticky autentické. Záblesky všeho, co mám v hlavě.

Před pár dny se mi zdálo, že jdu do tanečních se svým kámošem ze základky. Chodili jsme tam spolu celý kurz. Milovala jsem to. Byla jsem jediná, kdo tancoval s někým ze základky, a ještě to byl gay. Byli jsme nejhorší taneční pár s největším nadšením.

„Tak co, jsi připravená tancovat?“ ptá se mě ve snu a směje se mě.

Když se vzbudím, mám od něj v Messengeru zprávu, že se přestěhoval blízko k Praze.

Viděla jsem Pixies se svým novým klukem. Stála jsem v první řadě. Všude byla spousta světel. Držel mě tak, aby na mě nemohly davy lidí. Věděla jsem, že meltdown prostě nehrozí. Celý den jsme byli záměrně zalezlí ve tmě s medovníkem a horou seriálů.

Lidi absolutně nechápou koncept lásky. Pletou si ho se zamilovaností. Diví se, že se jim rozpadají vztahy, když je budují na chemii, oxytocinu, a racionalitě říkají, ať počká doma. I když se zamiluju, vždycky jsou pro mě důležitější ti, které znám dýl. Protože přece už v Jitru říkali, že „čím více vím, tím více miluji, a vše, co je poznané, je dobré.“

A už se nezamiluju, dokud mi někdo správně neodpoví na všechny mé chytře schované psychologické otázky. I kdybych měla být do smrti sama, nebudu s někým, kdo nevěří tomu, že „je nutné masy nevědomosti prostoupit láskou.“ Osobnost je vlastně ve finálně úplně jedno, je to jenom taková houba, z které kape to, co je opravdu důležité…

Hned na začátku se mě i on sám zeptal.

„Věříš tomu, co řekli Beatles úplně nakonec?“

Byla jsem zamlklá, protože mě překvapilo, že chce i on hned znát můj názor na něco, co je podle mě červenou nití v celé linii mého života.

„Jo. Já na to vlastně spoléhám.“

(„and in the end, the love you take is equal to the love you make“).

Já jsem ale „jenom“ autista, tak to možná vidím „špatně“…

Ráno si nasadí dioptrické sluneční brýle a leží s nima v posteli, i když je venku ještě tma, a když něco řeknu, naprosto nekriticky mě setře. „Stop being so weird.“

Sedíme naproti němu a jeho kámoš nadšeně zpívá hloupou písničku. On kriticky kouká, aby se za pět vteřin nadšeně připojil. Bára vyprskne smíchy. „Oni jsou fakt jako my dvě.“

Blesk. Střih.

Jsme s Barborkou na výstavě v Malostranské. Pokoje.

„Já jsem tak ráda, že jsem šla s tebou, nikdo jiný by to tolik neprožíval.“

Cítím atmosféru, na všechno sahám, některé pokoje mě naplňují naprostou úzkostí, jiné mě roztancujou, všechno zkouším a je mi úplně jedno, jak se kdo zatváří. Většina lidí jenom stojí, případně fotí. My zkoušíme všechny interaktivní exponáty s pohledem typu „a co jako, proto jsme přece tady.“ A máme pravdu. Lezeme do stanu, ležíme na matraci na vodě, sedáme si do všech křesel, skáčeme v bublinkové místnosti. Nad vším přemýšlíme a všechno prožíváme.

„Člověk se musí radovat jenom z toho, co právě teď vidí a má, nic jiného není jisté,“ bavíme se spolu dneska. To tak přesně vystihuje…všechno.

Další střih a myšlenka.

Sobotní oběd. Nakonec ho dělá Matt, dělá mac’n’cheese. S tím svým věčným klidem. Pro všechny moje kamarády, které ještě ani předtím neviděl. S každou ponožkou jinou.

A mně dochází, jak prostě všechno se dá vyřešit naprosto v pohodě.

Není důvod se stresovat. Nad ničím.

Dojde mi, jak hrozně moc si vážím toho, že najednou nemusím nic řešit. Jak jsem v klidu. Jak jsou v klidu všichni, co přijdou na oběd, a nikdo nic neřeší, prostě je mac’n’cheese, i když mělo být něco jiného, hlavně, že jsme spolu.

„Já jsem ještě neviděla kluka v našem věku s úplně tím samým humorem, jako máme my,“ říká mi pak fascinovaně Bára, když s ním zaníceně řeší, jak vymyslet newsletter pro bezdomovce a jejich kámoše Jeffa, kterého vídáváme pokaždé při cestě dvanáctkou na Spartu (ne, nejmenuje se Jeff.) Říkáme Mattovi, že je taky bezdomovec, a on nám přitaká:“já jsem král bezdomovců, proto mám byt,“ což je tak strašně naše, že nás už vůbec nepřekvapí, že před cizíma lidma řekne, že mě pokousala labuť, protože jsem taková svině.

Máme prostě tolik klidu a ten klid je právě manifestací té věčné lásky. Bez klidu se nenajde.

„To fakt nemáš zapotřebí.“ Celý život mi to lidi říkají. No dobře, celý život ne. Ale už hodně, hodně let.

Jenže já ani nevěděla, že to může být jinak.

I když prostě kocour celou noc vříská jak smyslů zbavený a my ráno vstáváme a oba nemůžeme moc spát, vždycky se jenom zasměje, zavolá na něho a ujišťuje mě, že to nevadí.

Vržou jim dveře do koupelny.

„Mike pořád říká, ať to spravíme, ale mně je to tak nějak jedno.“

„Myslím, že spousta Čechů by ti řekla, že by to na světě vypadalo hrozně, kdyby všem bylo všechno takhle jedno,“směju se.

„But nobody would care.“

Když tenhle rozhovor tlumočím Báře při procházce na Malostranské, rozsvítí se jí oči.

Lidi strašně moc říkají tím, jak se dívají. Dlouhé, smutně zamyšlené pohledy Týny s Bárou jsou nezaměnitelné.

A my s Bárou už asi nikdy v životě nebudeme spát.

Now and then I think of all the times
You screwed me over
But had me believing
It was always something that I’d done
But I don’t wanna live that way
Reading into every word you say
You said that you could let it go

But you didn’t have to cut me off
Make out like it never happened
And that we were nothing
And I don’t even need your love
But you treat me like a stranger
And that feels so rough

 

…

To, o čem se mluví v Somebody That I Used to Know, to není láska.

Láska je, když i přes to všechno byste pořád pro druhého udělali první poslední.

A to nemá se zamilovaností nic společného.

Ani s povahou toho druhého. Ani s věkem. Ani s příbuzenstvím. Zvíře i dítě taky milujete bezpodmínečně.

Proč si často dospěláci myslí, že to nejde?