Sedím v gauči ve svém nádherném pokoji na Smíchově, sluníčko mi svítí do oranžových rozcuchaných vlasů, mám výjimečně dvě stejné ponožky a v lednici na mě čeká oběd, ale až budu mít hlad, ne ted hned. Můžu si psát sem, můžu si kreslit po stěně, můžu si číst článek do školy. Můžu kocourovi celý den promítat prasátka na stěny. Můžu se tady opřít a pozorovat prach lítající ve vzduchu a jediné, co mě může limitovat, je západ slunce. Můžu si nalít sklenici vína a koukat, jak se po ní světlo odráží. Jak se vlní povrch stolu, protože na něj svítí světlo skrz tekutinu. Můžu poslouchat Wide Open od Becka úplně celý den stokrát dokola. Nemusím vůbec s nikým mluvit. Můžu si sama vybrat, s kým chci a s kým nechci mluvit.

Proto jsem šťastná.

V poslední době se směju neurotypické lehkomyslnosti. Někteří neurotypici si myslí, že když teď někoho mám, tak all are friends and all is well, všechny problémy se vyřešily a já jsem začala úplně odznovu.

Neurotypici někdy vůbec nic nechápou.

Jasně, možná se vám to zdá jako tvrdé tvrzení. Ale autisti taky nic nechápou, jak si můžete přečíst na sto tisíci dalších blozích. Nechápeme sociální postavení, konvence, co se sluší a patří, říkáme „kraviny“ a máme divné zájmy, moc ulpíváme na lidech a máme nezdravé a divné vztahy k lidem a věcem, to, co chceme, není „správné“ a „akceptovatelné“.

Když nemluvíte, chtějí, abyste začali, a jakmile mluvíte, tak by byli radši, abyste přestali.

Milí neurotypici. I když jsem tak sociálně naivní, věřte tomu, že poznám, když se se mnou chcete sblížit upřímně a když se se mnou chcete sblížit, protože máte nějaké jiné, nekalé úmysly. Když se skrze mě chcete dostat blíž k nějakým jiným lidem, ať už mým přátelům nebo vlivným lidem. Když mi řeknete, že souhlasíte s mým názorem a já pak zjistím, že za rohem souhlasíte s názorem protichůdným k mému, skončili jsme spolu. Nedivte se, že se pak před vámi uzavřu. Že si  s vámi nechci povídat. Šli jste na mě špatně. Měli byste se omluvit. Říct, že jste to přehnali, že jste se mnou mluvili nevybíravě, nadřazeně, pasivně-agresivně, či nějak jinak. Věřte tomu, že po 23 letech s vámi ve většině se to člověk postupně rozeznávat naučí.

Jestli chtějí neurotypici s autisty bojovat, kdo je „stabilnější“, musím vám s politováním oznámit, že zatímco my v nejhorších chvílích života dokážeme nacházet radost v částicích písku rozfoukaných vzduchem, vy ji tam od přírody tak snadno nenajdete. Že nás něco snadněji rozháže neznamená, že nás něco snadněji zničí. Máme to naopak. My míváme meltdowny, ztratíme obrovské množství energie, ale náš kouzelný mozek dokáže nahlídnout věci jinak. Vy jednou spadnete a kolikrát už zůstanete dole.

Jednoho dne jsem byla z toho všeho tak unavená, že jsem usnula ve škole v lobby na zeleném plastovém umělohmotném ošklivém trávníku.

Nejsmutnější je na českém prostředí, že odvaha a sebevědomí se chápou jako namyšlenost a důležitost. A jéje, ještě tak, aby tyhle vlastnosti měl někdo, kdo je trochu jiný!

Před pár dny jsem měla super odpoledne se Zitou. Byly jsme spolu nakoupit, vařily jsme spolu, koukaly na telku, všechno bylo tak, jak má být. A Zita vyřizovala všechny svoje stížnosti na svět, což je klasika a já se tomu smála – psala T-mobilu a HPčku, že jí jejich produkty nefungujou, ať s tím něco dělaj.

Autisti prej taky „nefungujou“, říkaj někteří neurotypici. Mně připadá, že neurotypici nefungujou, jako kdyby jim chybělo nějaký zapojení, nějaký jeden obvod.

Uvědomuju si, kolika stereotypy jsme obklopení. Jak různí jsou lidi na světě. Jak si vůbec můžeme dovolit říkat, že je někdo horší a někdo lepší, když je prostě jenom jiný?

Začala jsem chodit s Američanem a když se po večerech koukáme na seriály a musíme si je co pět minut zastavovat a vysvětlovat si blíž kulturní kontext, je někdo z nás narušený a špatný, protože to od přírody nechápe? Nebo stačí prostě tolik, aby obě strany byly vstřícné a vysvětlily si to, co vysvětlit jde?

S tímhle srovnáním ještě víc vidím, jak bizarní celá válka autista x neurotypik je. Vždyť přece nikdo není víc. Jenom máme tak strašně moc jiné vnímání světa, že vy ho nikdy mít stejné nebudete, ale musíte to přijmout a musíte přijmout fakt, že i my se dáme milovat, a že toho docílíte jedině tak, že se pokusíte naši kulturu bezvýhradně a nekriticky přijmout. My tu vaši přijímáme taky, já konkrétně už přes dvacet let.

A když mi řeknete, že tím, že nosím různobarevné ponožky, vaši kulturu narušuju, tak můžete jít do háje. Uvědomujete si, že pro mě třeba není přirozené v klidu a pohodě sedět u televize, ale jsem zvyklá pobíhat a tancovat? Že pro mě není přirozené se bavit s cizíma lidma, ale proto, že vás toleruju, tak to dělám? Uvědomujete si, kolik toho autisti dělají, a vám ty věci přijdou tak samozřejmé a automatické, že je za to nechválíte, přitom je to stojí miliony a miliony energie?

A pak se můžete zbláznit, když autistické dítě vyvádí, protože mu špatně zapnete knoflíky. V jeho kultuře se prostě zapínaj jedním způsobem a vy už jste těch pravidel v „naší“ kultuře porušili tolik, že to je nemožné prostě přejít.

Přitom bohatě stačí komunikovat. A autisti můžou klidně mluvit uplně jiným jazykem, ani ne řečí.

A pak, pokud to dokážete, můžete si ukázat naprosto nečekané věci.

Včera jsem vzala Matta do kočičí kavárny. „To by v US asi vůbec neprošlo, kočky někde, kde se podává i jídlo, v jednom prostoru, to je tak krásný, to by mě ani nenapadlo, že to jde.“

Střet kultur? Ale jaký má výsledek?