Našla jsem takový ,,praktický“ článek na internetu o tom, jak naučit děti s AS prohrávat. Četla jsem totiž na mnoha fórech, že s tím mají vaše děti problém – a upřímně, já s tím jako malá měla taky velký problém. Takže si to přeložíme. Tato stránka funguje zejména formou dotazů rodičů a odpovědí, tak jen, abyste se nezalekli formy tohohle článku. Originál je zde : http://www.myaspergerschild.com/2010/09/teaching-aspergers-children-to-lose.html

Dotaz:
Jack se účastní řečových terapií a pokoušíme se taky spolu hrát hry bez záchvatů. Když Jack prohrává, nebo vidí, že ho někdo ve hře pomalu poráží, tak se chová jako smyslů zbavený a následuje záchvat. Zkoušeli jsme různé hry, deskové (žížalky..). Jeho záchvat trvá i půl hodiny, než se zase vzpamatuje. (My preferujeme označení meltdown.) Máte nějaké nápady, co s tím? Hraje vyloženě jen proto, aby vyhrál, a ne proto, aby si hru zkrátka užil a pobavil se.

Odpověď:
Moje aspie vnučka Kayla se mnou hrála hry většinu jejího dětství. Jedno rozhodnutí, které jsem udělala velmi brzy v jejím životě, bylo to, že ji nebudu ,,nechávat“ vyhrávat. Chtěla jsem ji naučit, že k hře automaticky patří vítěz a poražený. Chtěla jsem, aby věděla, že občas bude vítěz ona a občas její protihráč. Takový je život!
Některé  hry jsou o štěstí. Takže když jsme spolu hrály, měly jsme obě stejně velkou pravděpodobnost výhry. Jiné hry byly zase o umu. Když jsme spolu hrály takové hry, nesnažila jsem se jí to zjednodušit. Chtěla jsem, aby ona hrála, co nejlíp umí, a když měla víc bodů než já – tak to bylo skvělé. Když ne, tak jsem nechtěla, aby se chovala jako podrážděný poražený. Samozřejmě, že se to snadněji říká než dělá. Mnohokrát, když prohrála, měla záchvat a říkala, že už nikdy nechce hrát. A jindy mě zase prosila, abychom si zahrály ,,ještě jednou“, a doufala, že tentokrát vyhraje.
Když tedy hrajete hry se svým AS dítětem, musíte se vyrovnat s tím, že ono také může prohrát, a že to pro něj nebude vůbec snadné. Tady je pár tipů, jak naučit vaše dítě prohrávat s grácií:
*Vyberte si aktivitu, při které je nutná spolupráce, stejně tak jako soutěživost(například na babu, na peška..)
*Zaměřte se na to, jak se vaše dítě vyvíjí ve hře, jak mu to jde stále lépe, a ne na to, že prohrálo.
*Když vaše dítě prohraje, nabídněte mu, že si zahrajete znovu. Nemusí vyhrát, ale aspoň dostane další šanci to zkusit.
*Udělejte pravidlo, že vítěz musí poděkovat poraženému za dobrou hru.
*Hrejte hry, které závisí na štěstí než na dovednostech, abyste ukázali, že na těch nezáleží vždycky(jako člověče, nezlob se)
*Hrejte hry, které trvají strašně dlouho, jako Monopoly, protože pak vaše dítě(a vy) budete naprosto vyšťavení ještě dřív, než někdo vyhraje nebo prohraje.(Moje jediná oblíbená hra jsou Dostihy a sázky, a čím dýl se hrajou, tím energičtější a rozdováděnější jsem. Takže nevím, no, minule jsem je hrála na své narozeniny a brečela jsem smíchy asi do půlnoci, protože mi kamarádka Týna, bankér, vydávala všechno ve dvackách, maximálně stovkách. I desetitisíce.)
*Aby se poražený cítil normálně, když prohraje, domluvte si před hrou, že ten, kdo prohraje, taky něco dostane. Třeba že může vybrat, co si dáte dobrého po obědě. Ale nedovolte mu to u každé hry.

Když mají děti zhruba čtyři roky, mají o mnoho více dovedností než měly jako batolata, a jsou si toho vědomy – a v tom je ten háček. Začínají si uvědomovat, co všechno zvládnou, a očekávají toho od sebe spoustu. Když však v realitě narazí, je to pro ně těžké. Jsou pořád v pohybu, vyhledávají dobrodružství. Hlavně kolem tří a čtyř si děti hodně věcí představují a chtějí věřit tomu, že jsou schopny udělat mnohem více, než doopravdy dělají. A raději než aby musely děti čelit svým omezeným schopnostem, tak věci „předstírají“.
Očekávejte, že vaše dítě bude nešťastné z prohry, a uvědomte si, že pokaždé, když prohraje, tak si vyvíjí emoční svaly, které by si jinak nikdy neposílilo.