Moje speciální zájmy jsou strašně moc vázané na mé smysly.

Mění se mi názory. A to je v pořádku. Ale ten základ, základ mojí povahy, ten je pořád stejný. Pořád cítím to samé, co jsem cítila jako dítě u babičky, když si ke mně přišla na klín sednout kočka.

Miluju ten první moment, kdy se dotknete kočičí srsti. Miluju, jak pohladíte kočičí hlavu a nadšená kočka se vám přitiskne a jak má maličkou lebku, vejde se vám přesně do dlaně. Když roztáhnete trošku prsty, prolezou vám mezi nimi tenké uši, které mimochodem srandovně svítí, když je prosvítíte nějakou baterkou. Když kočce dáte její prostor a ona se vám uvelebí na klíně – pozor, jen některá – a udělá se vám za chvíli na těle takové to příjemné teplo. Příjemné měkoučké polštářky na nohou a ten udivený, překvapený pohled, co to jako děláte, když jí na ně šaháte. Jak to srandovně píchá, když na vás dělá kočka mléčný krok. Jak se jim krásně leskne růžový jazyk, jak je to srandovní, když jim zůstane viset z tlamy, když je vyrušíte uprostřed mytí. Když je trošku podvedete a strčíte jim prst tam, kde se myjou, umyjou vám ho taky a škrábe to. To zvláštní (ne)porozumění, když vám najednou kocour zmáčkne umíněně nos a sám se překvapeně podívá, co se to stalo. Když venku prší a vy si zalezete pod deku a slyšíte jenom jemné vrnění. Miluju, když se můžu dotknout kočičího nosu, který je celý mokrý z nadšení, když kočka vrní. A ještě srandovnější jsou ty vrásky na nose, když žere nebo se trochu vzteká. Ta zvláštnost povahy, protože záleží na jednotlivci, jestli vám vůbec dovolí si na ty vrásky šáhnout. Titin vám nedovolí mu šáhnout na nos, Filip si to vynucuje. To jsou pro mě všechno příjemné smyslové vjemy. Z každé téhle věci mám radost, i když pro ostatní lidi třeba nemusí být příjemná, ani ničím zvláštní. Já jsem jako miminko, rozechvěje mě to štěstím.

Celý tenhle bundle, celý tenhle smyslový balíček, to je pro mě kočka.

Podobně je to i s hudbou. Některé věci jsou mi prostě iracionálně sympatické, mám pocit, že někteří hudebníci jsou mí kamarádi, protože mají podobný humor a pro mě příjemný hlas, i když ostatním lidem může připadat nepříjemný. Stejně je to s angličtinou, vždycky jsem ji milovala, a to proto, že se mi líbí, jak zní, jak je jednoduchá a přímá.

Jeden z důvodů, proč jsem tak nadšená ze svého současného vztahu, je i ten, že plně prožíváme různé hříčky a puns. Slovní vtípky. Skrze synestezii se to všechno propojuje. Některé postavy mám ráda, protože mi přijdou hodné, jindy zase zlé. Malá Mi v Mumíncích mi přišla hodná, i když byla doopravdy trochu protivná.

„I would say Mike is blue,“ řekne mi jednou Matt.

„What happened?“ ptám se. Blue není jenom modrá, může jít i o duševní rozpoložení.

„No I mean blue as a person. As a colour.“

1% autistů v populaci a ještě menší procento autistů a synestetiků.

„Když jsme šli poprvé spolu ven, tak jsem si strašně špatně ustřihla ofinu a modlila jsem se celý večer, at si toho nevšimneš.“

„Upřímně to byla úplně první věc, které jsem si všim. Ale myslel jsem si, že to je schválně, a říkal jsem si, že máš fakt netradiční účes.“ Hýkám smíchy. Dyspraxie v praxi. Většinou takový náš rozhovor končí, že volám „nooooooo“ a kopu kolem sebe a on se mi snaží foukat na břicho, aby mě ještě víc rozdováděl.

Je ale krásné vědět, že může být někdo, kdo vás má rád právě proto. Ne PŘES to, ale proto.

Když jsem si doma procházela staré věci, protože jsem hledala dětské knížky pro Matta na čtení, našla jsem seznam věcí, které mě trápily na předchozím klukovi, a které jsme spolu chtěli pojmenovat a změnit. Děsilo mě, že jsem neviděla, jak zásadní ty věci byly. Ušla jsem tak dlouhou, dlouhou cestu. Nejdůležitější je si uvědomit, že vás nikdo litovat nebude. Že jestli chcete být šťastní, musíte se postavit na vlastní nohy a hned tak někomu se nepoddat.

A taky jsem našla jeho tepláky a s opilou Bárou jsme řvaly smíchy, jestli mu to mám po roce a půl napsat nebo ne.

„Zapomněl sis u mě tepláky.“

„Tak kdy si přijdeš pro ty tepláky?“

„Hele, nenechal sis u mě něco?“

S Bárou chceme udělat českého silvestra, kde si uděláme chlebíčky a budeme se dívat celý večer na silvestr na nově.

„Ale já nemám telku,“ říká mi najednou.

„Tak já dovezu tu svoji.“ A fakt jsem toho schopná, jsou to dvě zastávky tramvají…NE.

Minule jsme se spolu opily. Nepiju moc často, ale ten večer odletěl Matt na 14 dnů domů do New Yorku a já se potřebovala odreagovat. Bára se opila tak, že v noci chtěla zavolat sanitku, že má vyrážku, co hoří. Taky jsme poslouchaly v pozoru ve tři ráno na full volume českou hymnu s myšlenkou, že když na nás přijdou ted policajti, tak to nebude nikomu vadit, protože nás nemůžou zatknout, když jen vykonáváme občanskou povinnost.

A taky jsme poslouchaly Zvedám v posilovně sám. To je tak naprosto blbá písnička a tak strašně moc se k nám nevztahuje, že to nejde nemilovat. Asi tolik, jako když přijdete večer ke svému klukovi z New Yorku a ten vám naservíruje hot american apple pie se zmrzlinou a k tomu si pustí Malotraktorem a nadšeně vám popisuje, jak miluje Jiřího Macháčka.

„Chápeš, že se k tomu NEMŮŽEŠ VZTÁHNOUT, ŽE TO JE O TRAKTORU, to jsi ani v životě neviděl, traktor, prosímtě, ani pole“

„TO MI NEMŮŽEŠ ZAKAZOVAT!“

Tak s Bárou posloucháme Malotraktorem úplně naplno a řveme.

Válíme to lesem po poli.

Děkuju strašně moc za to, že jste všichni tak skvělí a zvláštní.

 

Je to dobrý, za týden bude zpátky. Už aby to bylo.