TLDR: Zrzavá holka byla nominovaná na blog roku Magnesia Litera. Pokud chcete zahlasovat, budu určitě moc ráda – můžete zde.

At last my love has come along
My lonely days are over and life is like a song, oh yeah
At last the skies above are blue
My heart was wrapped up clover the night I looked at you
I found a dream that I could speak to
A dream that I can call my own
I found a thrill to press my cheek to
A thrill I’ve never known, oh yeah
You smiled, you smiled oh and then the spell was cast
And here we are in Heaven
For you are mine at last¨

At Last je stará písnička, která byla napsaná už v roce 1941. Až po téměř dvaceti letech ji pak znovu nahrála Etta James, s kterou je dneska neodmyslitelně spojená. A já k ní mám taky takový malý autistický příběh.

Když mi bylo asi patnáct, měli jsme s Petrem takovou srandovní dohodu, že pro něj budu dělat nějaké úkoly, za které mi bude připočítávat procenta. Když budu mít 100 %, můžeme se setkat. Už z tohohle ten autismus vyloženě kape. A jednou mi říkal, že slyšel v nějaké britské reklamě písničku, která se mu líbila, ale ani náhodou si nemůže vzpomenout na jediné slovo. A jestli bych mu ji nepomohla dohledat. V té době ještě neexistoval Shazam ani nic podobného, takže mi prostě poslal jen nějakou reklamu. Tu, mimochodem, asi týden hledal, protože byla snad jen v rádiu. V reklamě bylo šíleně ztlumené a huhňavé „At Last“, kterému nemohl nikdo rozumět. Navíc to byly snad jen ty housle a strašně krátký úryvek zpěvu. Poslouchali jsme to asi tři dny a zapisovali si každé slovo, případně jeho varianty, které by to mohly být. Psali jsme na fóra a zaznačovali jsme si, kam jsme už psali. Až jednoho rána si to prostě náš autistický mozek poskládal bez jakékoliv pomocí zvenčí. Najednou jsem se vzbudila a šla googlit text, který mi konečně dával smysl.

„Péťo?“

„…“

„At Last, Etta James.“

„100 %.“

A tenhle víkend jsem měla dalších sto.

Objednali jsme si skoro všechny čaje, co tam měli. I kdybychom si objednali všechny čaje světa, bylo by to pořád málo. “Pověz mi, co je nového,” řekl mi s tím svým nekonečným úsměvem.

 Co je nového? Co je nového…

O čem mám mluvit? Co se dělo obecně… Byla jsem teď trochu naštvaná, připadala jsem si jako hrozný hlupák. Ester mě jeden den v práci vytáhla na oběd, protože viděla, že jsem unavená, snad i smutná, a tam, aniž by věděla, jak moc si připadám hloupě, mi říkala, že mám spoustu vlastností, které by chtěla mít. Třeba výřečnost. „To tak,“ smála jsem se, „někdy mám momenty, kdy nedokážu říct vůbec nic.“ „No, to určitě,“ smála se zase ona. To je tak bizarní paradox. Kdyby jen lidi věděli, že se to opravdu děje.

Pak jsem byla sama doma. Dala jsem si pudink s ovocem a četla si k tomu zprávy.

A pak jsem si přečetla, že jsem nominovaná na blog roku. A ne v nějaký pofidérní soutěži, ale rovnou na Magnesia Litera. Večer ze zpráv. Kdo mě nominoval? Proč zrovna tam? A proč mě vybrali dál? Nikdy mě ani nenapadlo, že moje psaní je nějak literárně hodnotný. I teď píšu, jak mi to jde přes prsty. (Mimochodem, kdybyste pro mě chtěli hlasovat, stále můžete zde! – https://www.magnesia-litera.cz/magnesia-blog-roku/?preselect=68921 )

Hluboce vydechnu. Vrátím se do přítomnosti.

„Já ani nevím, co ti mám říct, že je nového,“ přiznávám mu.

Je to tak zvláštní. Lidi kolem jsou často v hrozný tenzi. Všímám si, jak často lidi mnou pod stolem ruce, až jim bělají klouby, jak sedí se zkříženýma rukama, jak se snaží se na vás nepodívat, a když se na někoho usmějete, často na vás zpátky jen pokývne. Nebo vás třeba obejmou, ale stejně cítíte, že do toho nedají všechno, snaží se vás obejmout rychle, prostě proto, „že se to má“. I když jste si blízcí, jsou tam často rozpaky. Já kolikrát chci i víc, ale přes ten tlak neprojdu.

Ale on sedí naprosto uvolněně a pokaždé, když se na něj usměju, což je prakticky pořád, vrátí mi naprosto sebevědomý, upřímný a  široký úsměv.

„Vůbec se to nevydařilo, jak mělo. Všem nám bylo blbě už předtím. Mně teda nejvíc. I potom,“ přiznávám mu a klopím oči.

„No ale tak to je přece jasný, ne?“ říká mi naprosto vážně a dívá se na mě. Úsměv nepolevuje, přesto je přirozený. „Měla jsi nějaká očekávání, která se prostě měla stát už dávno – a nic. To bych vybouchl taky.“ Ve třech, čtyřech větách ladně shrne všechno, co se mi stalo, pochopí mě a podpoří. S tím naprostým klidem a pohledem „to, co říkáš, je naprosto normální, žádná tragédie.“

Já vím, že má taky často meltdowny. Že nedokáže odejít z domu a „vyšiluje“, protože má třeba vlasy jinak, než chtěl.Nebo že mu nikdo (kromě pár lidí!) nikdy nemohl ani sednout na postel, natož, chraň Bože, v ní spát! Ale s jakou elegancí to dokáže brát a mluvit o tom, jako by to byla úplně normální součást života. Že se nic neděje.

Nemůžeme přestat mluvit.

“Pamatuješ, jak jsem si tehdá něco dal a jela sanitka a já si myslel, že jsem umřel, tak jsem šel ven z baráku, protože jsem si myslel, že jsem duch, a když jsem zjistil, že nejede pro mě, tak jsem se nasranej vracel zpátky?”

„Dobrý den, vítejte na pracovním pohovoru. Kde se vidíte za pět let?“

„Musím ti poslat, teď jsem vymyslel další šifrovačku…“

 “Pamatuješ, jak jsme spolu jeli na těch šlapadlech a začali nás chytat Číňani?”

„Těch polaroidů mám hodně, ony mají duhový rámečky. To je super, ne?“

 “Jé a pamatuješ si, jak jsme hráli Člověče, nezlob se, a já jsem to hrál s těmi delfíny?”

„A koukej na tenhle stromovej přívěšek! Víš, jak to mají stromy. To prostě musíš mít.“

U stromů se dokázalo, že jsou pod zemí propojené a komunikují spolu. I když k sobě fyzicky nemůžou, pojí je kořeny a systémy hub, které rostou kolem. A vlastně díky nim mají svůj myšlenkový internet. The wood wide web. Vědci říkají, že to dělají proto, aby si pomohly přežít, radí si a prostě spolu jsou. „One and one is more than 2,“ píše se u videa, které vypráví o nejstarších stromech a jejich rolích v lese. Stromy a obecně rostliny jsou na sebe hrozně hodné, nechávají si prostor, aby se všechny dostaly rovnoměrně ke sluníčku, i kořeny rostou svědomitě k druhým. Rozumí si. Hodně mrkám, když si přebírám přívěšek na krk se stromem.

Mám teď v životě strašně hodně změn. Všechno je jinak. Teď je nově zákaz hromadných akcí, já ani nevím, co se stane zítra. To teda člověk neví nikdy, ale nějaká malá předvídatelnost tam běžně je. I v práci, která pro mě vždycky byla takovým únikovým místem, najednou budou velké změny v celé struktuře. Různí lidé odejdou a různí zase přijdou, ale stabilita je teď fuč tak či tak. A já vlastně nemám moc na výběr, jen sedím a všechny změny pokorně přijímám. A je toho na mě hodně, je. A ještě před nějakou dobou bych řekla, že nevím, co s tím, že to prostě musím přestát.

Když už pak padám únavou a obejme mě a řekne mi „Natálko,“

dochází mi, že ty nejlepší věci na světě se prostě nemění.

 Když už se to celé chýlí ke konci, držíme se dlouho. Mám pocit, že může začít blýskat, hřmít, všechno kolem se bortit, ale to pevné, sebevědomé objetí, ve kterém je všechno, tady pro mě bude vždycky. Jasně, že tady nebude každý den. Ale vždycky, když vyšlu signál, tak vím, že tam někde je. A že to má stejně. A že nad tím nemusím nikdy, ani sekundu, pochybovat. Že spolu nemusíme mluvit deset let a pak během sekundy dokážeme navázat tam, kde jsme naposledy přestali.

Samozřejmě musí přijít i trocha ponížení.

„Vždycky, když se cítíš blbě, vzpomeň si, že je tady někdo, kdo tě má moc rád…..

Ale já to nejsem.“

„Introvert relationships,“ směje se potom.

„A i kdyby ne brzo, tak i tak zase stejně dobrý,“ odpovídám já.

A hurá zpátky do života…