Sigur Rós mají jedno album, které se nijak nejmenuje. Vlastně jsou to jen dvě závorky. ( ). Mezi nimi nic není. Ani samotné písničky nemají oficiální názvy.
První písničce se přezdívá „Vaka“ a je na ni skvělý videoklip. V postapokalyptickém světě si chtějí děti jít po škole hrát, ale aby mohly ven, musí jim být prohlídnuty uši a pusy. Pak jsou navlečeny do hromady vrstev a děsivě vypadající plynové masky. Z červeného nebe padá černý prach a děti si v něm hrají. Staví z něj sněhuláky a trochu se pošťuchují, takže jedné z holčiček maska spadne a zůstane ležet na zemi.

Že přichází meltdown, to jsem tušila už po cestě z Brna. Možná už i tam.

„Některé písničky jsou tak dobré, že ani nejdou poslouchat v kuse,“ říkala jsem Jirkovi ve vlaku. Zasmál se. Já taky.

Za chvilku mi došlo, že když nedokážu doposlouchat v kuse Vaku, tak se nejspíš něco děje.

Ale pořád se držíte, balancujete na hraně. Víte, že tady a teď nemůžete. Sázíte na to, že se uvidíte se svými kamarády. Těšíte se na to, očekáváte běžný vzorec. Veškeré starosti a problémy se rozplynou, zmenší, bolavé oči a uši a mozek přikryjete hromadou příjemných smyslových vjemů, smíchem blízkých lidí, dobrou písničkou, co hraje nahlas v klubu, kde tancujete. Pak se vám všechno bude zdát lepší. Ono to i lepší bude. Většinou to tak je, a když ne, tak to člověk dokáže běžně oddálit, posunout, až bude třeba doma sám..

Běžně.

Asi dvě ráno. Dlouhá noční konverzace. Nemůžu spát. Poslouchám podivná nařčení, která vlastně vůbec nejsou založená na pravdě. Když pak spím, věci do sebe nezapadají. Ve snu se hádám, nic nedává smysl a já se pohybuju v podivném limbu. A vůbec, všechno je podivné. Únor nemá mít 29 dní. A když hraju Stardew Valley, celý podzim mi nezaprší. Rozbiju si kelímek s ovocným pyré. Všichni jsou nemocní. Zase špatně polknu, dusím se. Rozbíjím skleničku.

A to jsou vlastně jen ty malé věci.

„Já prohrávám,“ opakuji Barborce několikrát. „Já teď úplně prohrávám.“

 Když to říkám asi popáté, možná si myslí, že je to tím, že piju. Nejsem ale opilá. Bohužel až moc dobře vím, co se děje, a s každým nádechem ztrácím kontrolu víc a víc.

 „Já to vždycky vím, že se to stane. Začneš opakovat věci,“ řekl mi jednou Midgey. Pamatuju si, že mě překvapilo, že si takových věcí všímá. Je až s podivem, čeho všeho si za těch patnáct let všiml – a stejně si téměř každý den povídáme. Nechápu to. On ví, jaká jsem, jak můžu někdy věci pokazit. I když teda dnes už je to velká výjimka, už se mi to nestává. Stejně mě vždycky pozve zas. Nevidí to poprvé, pravděpodobně asi ani naposled.

 Stydím se, protože si nejspíš všichni myslí, že jsem moc pila; bojím se, protože se strašně snažím neztratit tvář, ale vůbec mi to nejde. V momentě, kdy ta sklenička padá, se už roztříštím i já.

A pak už mi připadá, že skončil svět. Když člověk, nebo vlastně i jakékoliv zvíře, které má mozek, umírá, děje se to, že dojde k zvýšené mozkové aktivitě. Rozsvítí se vám najednou více mozkových center, pravděpodobně začnete zažívat velmi intenzivní sny až halucinace. Nejspíš je to proto, aby člověk vůbec zvládl fakt, že umírá, přijmout. Jinak by si to dělal ještě horší.

Ale když máte melťák, je to přesně naopak. Cokoliv, na co si vzpomenete, vás řeže na kusy. Fakt fyzicky cítíte, jak vás něco zevnitř svírá tak, že máte pocit, že se už nikdy v životě nenadechnete s radostí. Nic nešlo podle plánu. Pravděpodobně asi nikdy nepůjde. A ačkoliv jindy máte nepředvídatelnost a absurdnost rádi, když se vám pokazí sériově několik věcí za sebou, začne vás nepředvídatelnost šíleně děsit.

Snažíte se toho zbavit. Dostat to ze sebe ven. To asi není tak zvláštní, i neurotypici to dělají, cvakají propiskou, když jsou nervózní. Autisté potřebují někdy větší stimulaci. Jenže ono to nepomáhá. Za chvíli se hrozně stydíte, protože víte, že všichni koukají, ale vy si nemůžete pomoct, ruce prostě nezastavíte, ani kdybyste se stavěli na hlavu…stydíte se, protože kazíte večer lidem, které máte rádi, přitom to vůbec není jejich chyba, stydíte se, protože se za sebe v daný moment nedokážete rozhodovat. Někdy se i stydíte, protože se vás všichni ptají, co pro vás mohou udělat, a vy nedokážete prakticky ani mluvit, natož říct něco smysluplného. Většinou autismus miluju, dává mi nekonečné možnosti se neustále chtít vzdělávat ve všech možných směrech, vtipné asociace a otázky na všechno na světě, až dětské nadšení a radost z věcí. Jindy ho nesnáším.

Sedím na zemi. Nic nedává smysl.

Vrr. Telefon v kapse. Mám tam zprávu.

„Máš kabelku? Máš v ní sluchátka?“

Mám. Nemám kabelku, ale mám tašku. Ale hlavně mám sluchátka. Nevím, jestli dokážu odepsat. Já vím, že ví, že možná nedokážu odepsat.

„Pusť si Farrah Fawcett’s Hair.“

Farrah Fawcett’s Hair je písnička Capital Cities, která pojmenovává všechny věci, které jsou na světě správně a v pořádku. Věci, které prostě, když vidíte, tak víte, že jsou skvělé. Nutella, demokracie, when my hair is fluffy a to, když ležíte v posteli s dobrou knihou a venku prší. „You know it when you see it, you know it when it’s there. Like Michael Jackson’s „Thriller“, like Farrah Fawcett’s hair.“

A já si vzpomínám, co všechno je skvělé.

Lidi, které znám.

Mé kočky.

To, když maluju.

Voda, když se sprchuju, koupu.

Tancování s lidmi, co se vám líbí.

Chodit do práce a smát se tam.

Prach v sluníčku, které vykukuje přes žaluzie.

Hory a kopce, které tady mám.

Děkuju.

Takže se jdu převlíct a vyrážím na túru.