Předloni jsme měli na mé narozeniny divokou párty, po které se radši odstěhovala jedna moje nová spolubydlící, protože se probudila prakticky v pokoji s (pro ni cizím) mladým pánem tak akorát v trenýrkách. (Pak se ke mně nastěhoval ten pán v trenýrkách.)
Loni jsem na své narozeniny jela dvakrát do Ikei, protože jsem se prostě rozhodla si sama zařídit obývák. Večer jsme se potkali s mými kamarády v baru. Týna mi dala veliký bambus, který jsem musela vyhodit asi až 3/4roce, protože shnil. Ale vydržel dlouho. Pak jsem si koupila v Ikei umělou vysokou trávu FEJKA(miluju ten název), kterou kocour každodenně trochu sežere a trochu mu to obrátí žaludek.
Letos jsem ve své nové práci s nohama na masážním balonu a počítám a večer půjdu se svým klukem na zmrzlinu.
Je zvláštní, jak se věci mění.
Pro mě byly narozeniny vždycky relativně evaluační období.
Co jsem dokázala za minulý rok, to jsem nedokázala ve velké většině svého života. Někdy ten zlom prostě přijde až ve 24. A možná přijdou i nějaké mnohem větší.
Ale asi největší věcí, kterou jsem si tak nějak darovala sama během posledního roku, je dříve nepoznaný nekonečný vnitřní klid a pohoda.
Hodně běhám po Praze a chci zařizovat náš byt. Už se mi povedlo jet se skřínkou z daruji za odvoz jet v největším dešti po celé Praze(naštěstí měla kolečka), jela jsem s dvěma Romy dodávkou s gaučem z bazaru a hráli jsme na celou Prahu nejhlasitěji jejich tradiční hudbu, ale paní, která mi prodala koberec z Aukra, byla asi nejlepší.
„Já se vám strašně moc omlouvám, fakt hrozně, ale já vám ten koberec nemůžu dát dneska, protože rodím.“

Rodí.
Až já budu rodit, tohle je asi poslední, na co budu myslet.
A navíc jsem se ještě dozvěděla, že na Aukru někdo psal, co má dělat, jestli má zrušit obchod, protože prodávajícího našli zabitého v poli. To je můj nejoblíbenější portál.

A navíc je ten koberec černobílý a můj kocour si usmyslel lehat si vysloveně do černých prostorů, takže po něm pořád šlapeme.
V jedné přednášce nám říkali, jak člověk v tomto věku už přetrhává pouta s přáteli a má jich jenom pár. A už je nám jedno, co si o nás kdo pomyslí. Jak s vývojovou psychologií podle klasických kritérií moc nesouhlasím, tohle nejde vyvrátit. Je to tak. Mám jen pár přátel, ale je to už napořád.

Rozroste se nám domácnost. Matýsek má totiž taky narozeniny a strašně moc dlouho si přeje želvu. Suchozemskou. Už o ní ví, to je něco, co si nemůžete rozhodnout jen tak sami. Tak čekáme, až přijde.

Celkově je to hrozně radostné období.

Nejradši mám ty momenty, kdy se potkáme s Bárou v čajovnách a ponoříme se do údivu nad tím, jak jsou někteří lidé jiní. Jak přemýšlíme, jak změnit věci k lepšímu, a jak si tajně v hlavách spřádáme osnovy a plány, jak rozvrátit tradiční řád společnosti, který je konzervativní a není dost liberální.

A ty momenty, kdy přijdu domů z práce a Matýsek přijde domů z práce a oba si sedneme k nějakému dobrému seriálu a dáme si večeři a potom ovocné smoothie, povídáme si a jdeme spát a kocour se mezi nás namáčkne, on zapne větrák a usneme při tom chrčivém zvuku.

A ty momenty, kdy jsem v práci pod střešním okýnkem a žaluziemi na mě prosvítá světlo a já můžu se sluchátkama na uších a s obrovským balonem stimmovat nad barevnými grafy.

A ty momenty, kdy mi napíšou mí přátelé i z dávných dob a já cítím ty stará, dobrá pouta, která se nepřetrhají.

Mám ráda i ty chvilky, kdy jsem doma sama. Můžu si zapnout počítač a hrát hru, nebo malovat. Nebo jít ven, buď k řece anebo do nákupáku, kde najdu něco hrozně pitomého a levného. KDyž můžu jít sama do sekáče a koupit tam Matýskovi podobné tričko jako to „If it’s not about fishing, I am not interested“.

(Rybaření ho vůbec nezajímá.)

Mám ráda, když vidím, že jsem potřebná. Mám ráda, když vidím, že dokážu něco změnit. Ale největší změna se asi odehrála u mě: zvlášť za poslední rok jsem pochopila, že já mám sama opravdu kapacitu něco změnit.
Vlastně my všichni ji máme.

Jen je třeba si to uvědomit a něco s tím chtít udělat…