„Mít Tě rád není jednoduché.“

Nedávno jsem někde viděla legrační meme. Byl o tom, jak si spoustu mužů idolizuje neurodivergentní holky – a jak utíkají v momentě, kdy zjistí, že „manic pixie dream girl“ koncept, kterým si často třeba právě autistické holky idolizují, bouchne. Z radosti „ty nejsi jako ostatní holky!“ se stává zděšené:“…ty fakt nejsi jako ostatní holky.“

V diskusi psala hromada žen. Psala o tom, jak úžasné jejich partnerům zezačátku připadalo, že jsou hodně vzdělané, že mají do určitých oblastí opravdu hluboký vhled, že netráví hodiny u zrcadla, že mají na věci netradiční pohled.

Většinou do momentů, než přišly první autistické „problémy“. Ať už šlo o to, že je jejich partner viděl u meltdownů, nebo se potýkaly se silnou úzkostí, nebo pro ně začalo být extrémně důležité něco, co pro partnera ne.

Sama jsem toto frázování v nějakém momentě převzala. Ačkoliv jsem celý život trávila s neurodivergentními muži, nebyli to autisté. V životě se mi stalo jen párkrát, že jsem se s tím, co mě trápilo, svěřila muži, který naprosto pochopil, co a proč mě trápí. Shodou okolností šlo vždy o jednoho a toho samého muže, který, jak už dnes vím, je také na autistickém spektru. Pamatuju si, jak silné pro mě tyto zážitky byly. Bylo mi třeba sedmnáct a někde mě hrozně rozlítilo, že lidi nespí podle „rozpisu“, který jsme si předem určili. Ale jakože fakt hodně, tolik mě to sebralo, že jsem byla schopná se sesypat a celý večer strávit v meltdownovém stavu.

„Co šílíš,“ říkali mi ostatní třeba. „Vždyť se nic neděje.“

Nebo „Ale tak to můžeme udělat,  jak chceš Ty, no.“ Což je na houby, protože už víte, že se druzí musí přizpůsobovat vám, a to na sílu, a nechcete druhé do ničeho tlačit. Zároveň ale nějaké věci prostě vážně potřebujete.

Vlastně vás i mrzí, že vám to vadí. Připadáte si hloupě, že vám něco takhle nesmyslného vadí. Tak si lidi lehli jinde, copak je to taková potíž?

Ale pak přišel prostě Péťa a řekl mi:“No tak tohle by mě nas..alo úplně nejvíc. Jak  jako, že nechápou, co ti na tom vadí? Jak jako, že si prostě jdou lehnout jinam? Já vůbec nechápu, jak tohle může někdo udělat.“

Tyhle  momenty pro mě byly extrémně vzácné. Ani mí nejbližší přátelé toto nedokázali. Dokázali mi nabídnout nekonečnou náruč a ušetřit si hloupé kecy – ale ze své bytostné podstaty nerozuměli tomu, proč mi některé věci vadí. U spousty věcí jsme si rozuměli velice, ale některé věci byly fakt těžké přenést.

V momentě, kdy máte kolem sebe lidi, kteří jsou blázniví a „všichni mají něco“, se máte rádi „i tak“. Rozumíte tomu, proč má druhý věci tak, jak je má, ale protože je tak sami nemáte, musíte se nějakým způsobem, alespoň částečně, přizpůsobit nebo pochopit. Což není vůbec špatně. Takhle lidi, kteří se mají rádi, prostě fungují. Naučíte se, co druhého těší a co mu naopak vadí – ale je pak jasné, že pokud je jeho neurologie jiná od vaší, je toho učení zkrátka více, a vše nemusíte tak úplně chápat.

Mám ráda frázi, že nikdo není „špatný partner“, jenom si lidé navzájem jsou horšími či lepšími partnery, podle toho, kolik do sebe chtějí vkládat. Ale čím jsem starší, tím víc si říkám, že jde strašně moc i o nějaké vrozené osobní nastavení, a že přes některé věci zkrátka nejede vlak, i když se snažíte sebevíc.

Někdy to prostě nejde, i když máte druhého rádi; pokud musíte ve vztahu maskovat. Pokud prostě nemůžete být sami sebou.

Myslím si, že jsem v nějakém momentě úplně vzdala představu, že mít mě rád může být vlastně snadné.

S trpkým úsměvem jsem říkala, „no, vždyť víš, že to se mnou taky nemá úplně jednoduché.“

Nebo „tak já mám taky svoje, jsem hrozně úzkostná a tak.“

„já bohužel potřebuju hrozně moc pozornosti“ mě dneska skoro až děsí.

Co je však pravdou, je to, že ano, tyhle věci se ke mně pojí. Ano, jsem úzkostná. Ano, mám ráda, když se mi věnuje pozornost. Ano, vyvádím ráda blázniviny a spoustu konceptů mám v hlavě hozených „trochu jinak“. Celý koncept lásky chápu nejspíš odlišně od ostatních lidí.

Ale co třeba to, že jakmile se se mnou úzkostné body systematicky proberou a odbaví, dokáži si je zracionalizovat a posunout se o kus dál a opravdu vyrůst?

A co třeba to, že když mám dostatek pozornosti, tak ji násobím a dávám druhému vše, co dokáži dát?

A co třeba to, že když mohu vyvádět všechny hovadiny a nebýt za ně souzená, tak se za ně nemusím stydět nebo bát se je sdílet?

A co třeba to, že láska může být veliká a může ji sdílet mnoho lidí, může nabývat mnoha forem a tvarů, a když se vytvoří dobrý systém, dokážu v něm fungovat (mnohem lépe než v těch tradičních systémech)?

Lidé často „v něco doufají“. Ať už u partnerů nebo u dětí. Od lidí, kteří doufají, že partner přestane pít nebo kouřit trávu, po lidi, kteří doufají, že jejich děti vystudují práva nebo začnou mluvit, pokud jsou neverbální. S trpkým úsměvem musím konstatovat, že u partnerů mi tento přístup nikdy nevyšel, a u dětí jsem jej tedy nikdy ani neaplikovala.

„Tak co Norinka, dělá nějaké pokroky,“ ptají se mě třeba často lidi. Otázka jako taková pro mě naprosto nevhodná, nemluvě o tom, že pokroky, které dělá, lidem „nestačí“. A už vůbec nechápou mé odpovědi – pro mě jsou totiž pokroky například tehdy, když objevím novou věc, která ji rozesměje nebo chutná. Protože je to pokrok v našem vztahu – rozumíme si lépe a máme zase větší radost z toho, že jsme spolu.

Ale už z toho vidíte, že jsme s lidmi na jiné notě.

Mimochodem – víte, že ty „velké pokroky“, tak, jak je chápete vy, přichází právě v momentech, kdy se rozvíjí vztah?

A paradoxně, přeneseně, toto vidím i u sebe.

„My jsme fakt idiotky, ale tady to prostě NEJDE, NEJDE, já prostě nemůžu s nikým manipulovat. My se musíme fakt otevřeně bavit, všechno racionálně probrat, ale víš, jak jsem vyrostla?“ směje se Barbora ve tři ráno. Vypráví mi, jak si chtěla z IKEA koupit stůl bez měření, a jak to absolutně neprošlo. Teď jsem vyprskla smíchy, protože mi došlo, jak bizarní situace to vlastně je. Ke mně se teda nikdo nestěhuje, a do tohoto bytu ani nikdo nebude :D, (a vůbec mě nenechte započít rant o tom, jak už celý život povedu s výhradním vlastnictvím alespoň jednoho bytu) ale IKEA, IKEA se v posledních týdnech stala opravdu velkým pojmem.

Ale proč by to měl být problém, že někdo si v IKEA chce všechno změřit?

Proč by to měl být problém, že mi o nábytku vypisuje do noci?

Proč by měl být problém, že s někým trávím hodiny jen nad nábytkem?

A stejně si pak myslí, že „to s ním je těžké, protože furt jenom řeší nábytek“.

A přitom? Absolutně ne. Pro mě je to radost. Přijde mi to srandovní a mám to vlastně i ráda.

Autistické břímě, které si neseme, není jednoduché jen tak shodit.

((Ale popravdě, víte co?? Myslím si, že je mnohem horší, když mi do Vymítání pošle Jiří prvorepublikovou reklamu na rybí kondomy, Midgey se okamžitě připojí a pomalu je shání, a Murat mi píše skoro každý den o garum nebo o casa marzu. Teď se zas směju nahlas. Garum, prostě, víte, co to je?!!))

–já jsem si zas vzpomněla na šubu a daču a zemljanku a nemůžu se přestat smát. Ale tak to je teď můj život, no. Nejhorší je, že to slyším i v práci…A vlastně i v druhé práci…

Jestli někdo dá pod tento komentář na sociálních médiích článek, který se nějakým způsobem odkazuje na garum nebo obecně na ryby, končíme. Já nevim, mně prostě přijdou ryby fakt hrozný. Hlavně, že tady píšu o nekonečné toleranci a přesto jsou všude furt samé ryby, i když je bytostně nenávidím

Každopádně, vážně.

Když je vaše povaha roky, mnohdy i dekády, problémem, nebo něčím, čemu se musí druzí „přizpůsobovat“, získáte na svou povahu negativní náhled velmi snadno.

„Ale vždyť mít tě rád je radost, je to jednoduché“ je věta, kterou jsem si nikdy nemyslela, že někdy uslyším.

A mít naději, že „to s vámi není přece vůbec hrozné“…

To je úplně nejvíc.

Hey, Atlantis!