V poslední době si ráda pouštím písničku od Capital Cities, která se jmenuje Farah Fawcett Hair. Je to trochu víc elektronické, než by jeden čekal, ale miluju ten text. V jednom momentě tam začnou různí lidé vyjmenovávat věci, které mají rádi. Vtip je v tom, že věci, které pojmenovávají, mají rádi snad všichni lidi na světě – „ráda ležím v noci v posteli, když prší, a čtu si“, „rád spím“, „ráda poslouchám hudbu, přivede mě to vždycky do úplně jiných krajin.“

A pak následuje refrén, ve kterém se zpívá:

You know it when you see it
You know it when it’s there
Like Michael Jackson Thriller
Like Farrah Fawcett Hair

Prostě to, co je dobré, poznáte, když to vidíte. Rozhodnout se, zdali se nám něco/někdo líbí, je velmi rychlé – i biologie potvrzuje, že trvá zhruba 3 sekundy člověku vyhodnotit, zdali mu jiný člověk připadá přitažlivý. Na druhou stranu víme, že existuje i „refined/acquired“ taste, který člověk získává věkem/opakováním nějaké zkušenosti (typické příklady jsou olivy, které lidem zachutnají až poté, co si je dvanáctkrát vyzkouší, nebo kolega v práci, do kterého se člověk zamiluje, protože ho 10 let vídá každý den.) Ale i pak je to rozlousknutí často „ze dne na den“, „zničehonic“, „najednou“ si to uvědomíte.

Tak.

To byl pohled vědecký.

Často slýchávám otázku, jestli/jak dokáží autisté vyhodnotit své vlastní emoce. Jestli se jim někdo/něco líbí. Jestli autisté o téhle otázce dokáží mluvit i jinak než z pohledu evoluční biologie a filozofie umění (které jsem, mimo jiné, oboje studovala J).

Odpověď je: dokážeme. Na všechny otázky.

Jen někdy ten proces může probíhat trošku jinak. A někdy je to jen NTčkům nepochopitelné, protože věci, které se nám nelíbí a nechceme absolvovat, oni milují. Nemusí se jednat o společenské události, ale klidně třeba i kolotoče (přetížení senzomotorického aparátu), nebo některé chutě (kdo by nemiloval čokoládu?!), a která holka nesnáší barbíny?!

No, třeba někdo jo…

Troufám si hlavně říct, že minimálně u mě, ne-li u dalších lidí na spektru, je však celý proces „uvědomování si, co mám rád“ dlouhodobější – hledám si k věcem cestu a déle nad nimi přemýšlím, než rozlousknu, že se mi něco/někdo určitě líbí. Pak už ale vše jde rychle.

Zvláště u těch z nás, kteří se dlouhodobě maskují a na svou diagnózu přijdou později, toto často vídám. Celý život vlastně přejímáte, co se vám MÁ líbit, od druhých. Neustále pozorujete, co se líbí ostatním, počítáte si v hlavě podvědomě, kolika lidem z kolika se líbí takové a makové věci a o kterých věcech nemáte moc mluvit, protože se nelíbí nikomu jinému. Dokonce zažíváte i nějaké posměšky, pokud se vám líbí věci, které jsou velmi odlišné (příkladem budiž, že mým šestnáctiletým spolužačkám připadalo velmi vtipné, že mě prostě nepřitahují velmi maskulinní muži a nad kalendáři s „krasavci s perfektním tělem svaly a 2 metry deset“ jsem vždycky krčila nos).

Proto potom, když jste najednou dospělí a máte to štěstí, že žijete svobodně a nemusíte už se nikomu přizpůsobovat, přijde zlom. Uvědomíte si, že vše, co se vám líbí, je vlastně v pořádku, pokud to nikomu neubližuje. Pak trochu nevíte, co si počít.

 Každopádně to dokážeme určit. Jen si musíme dovolit se vrátit tak trochu k svému „původnímu“ myšlení a přijmout to, že věci, které se nám budou líbit, možná nebudou tak úplně tradiční.

               Dodnes třeba nechápu, jak některé ženy dokáží být absolutně flexibilní v otázkách módy. Jak prostě mají automaticky svůj vkus, odmala. Pro mě to bylo něco, co jsem si musela dlouho budovat, a i teď mám období, kdy raději chodím oblečená formálněji, i období, kde raději chodím oblečená jako hipík. Jasně, vím, že bych si na sebe nevzala šortky nebo něco ze šusťáku, protože oboje věci bytostně nenávidím, ale když kouknu na šaty ve vitríně a někdo vedle mě kategoricky prohlásí, že tohle by si nikdy nevzal, i když jindy šaty i materiál, z kterého jsou ušité, nosí – to nechápu. Mě napadají různé způsoby, jak je kombinovat, s čím, a kdy. Vím, že ráda vypadám žensky, že mám ráda vysoké pasy a užší oblečení, šedesátkové věci a tak…ale dál??

               Nebo umění. Spousta písniček mi přiroste k srdci, protože je prostě slyším hodně často. A to nemluvím o odrhovačkách, ale pamatuju si, jak se mi třeba jako malé vůbec nelíbilo White Album od Beatles. A dneska si myslím, že je to skvělé album, že tam je plno zajímavostí, srandy, Sexy Sadie je podle mě jedna z nejgeniálnějších písniček, co kdy byly napsané. Ale to proto, že jsem to dlouho a podrobně studovala, učila se. Čím komplexnější dílo, tím méně bude mít diváků, říkal nám pan profesor, a je to tak.

               No. A často to tak mám i s lidmi. Představte si, že si uvědomíte, že se vám možná někdo líbí, protože se vám o něm často zdá. I to se mi už stalo. Donutí vás to nad věcmi více přemýšlet, vzpomenout si na ně a koukat z různých úhlů.

               Možná to NTčkům, kteří to teď čtou, připadá chladné. Příliš analytické, distancované. Musím vám říct, že to, co já po „uvědomění si, že je něco dobré“ zažívám, je největší opak logiky a odstupu. V estetice existuje definice ideálního diváka, což je člověk, který si od uměleckého díla stále zachovává patřičný odstup. To já neumím. Já se absolutně pohlcuji a nechávám pohltit. Po mně ať přijde potopa – když se mi někdo/něco líbí, nedokážu si držet odstup. Chci to všude, neustále a pořád. Když se mi někdo líbí, chci s ním být každou volnou chvilku. Když mě baví počítačová hra, chci ji neustále hrát. Když začnu kreslit 80 tarotových karet, což jsem mimochodem v prosinci opravdu udělala, v lednu je kamarádkám odevzdám všechny už k tisku. Nezajímá mě, jestli se mi chce čůrat, jíst a pít, a že kvůli tomu nemůžu v noci spát, protože mi před očima jen běhají další možné obrázky, jak má daná karta vypadat…

Je to jako droga – a autistické citlivé smysly si pěstují „závislost“ delší dobu, ale jakmile do toho spadnete, tak vám nepomůže sebelepší adiktolog…

Když se mi něco líbí, starý svět končí a začíná svět nový, kde existuje jen ona jedna věc.

               Každopádně, všichni na spektru, nenechte se utlačit NTčkovským „okamžitým“ hledáním toho, co se nám/vám líbí. Nebojte se, když vám to zabere trochu času. Ale hledejte to! Já to taky pořád hledám. A stojí to za to!