Právě se učím na zkoušky a jen jsem si tak prolítávala studijní materiály k jedné pondělní zkoušce, a už teď mám z toho menší trauma, jelikož hlavním probíraným tématem byla metafora. To se u nás pořád řeší, takovéhle nepraktické věci, metafory, fikční světy… Jakým já budu sakra kritikem, když nejsem schopna sama vidět přenesený význam, natož jej nějak podrobně analyzovat a dovysvětlovat, to fakt nevím. Bohužel, toto se budu muset naučit nazpaměť. Naštěstí se metafoře nijak věnovat nehodlám.

No, ale o to nic. Abych si spravila nešťastný stav mysli z jedné mé neschopnosti, rozhodla jsem se napsat o své neschopnosti jiné, a to neschopnosti orientace v prostoru.
Už odmalička jsem byla v reálném životě skoro nepoužitelná. Mamka si ze mě dělává srandu, že jsem chytrá, ale schopná zabloudit ve vlastním domě. A má pravdu. Začalo to vlastně už v dětství, nevyvíjela jsem se zrovna škatulkově.
Mám hrozný problém odlišit, co je vlevo a co vpravo, nechápu, jak někdo může říct ,,je to asi 5 metrů vysoké“ – já chápu ještě tak věci do 2 metrů, protože vím, že nejvyšší člověk, kterého znám, má 2 metry, a ostatní věci si s ním tak nějak zhruba dokážu porovnat. Ale nedávno jsem třeba šla podchodem a bylo u něj napsané, že je tři metry pod povrchem. To já bych vůbec nedokázala odhadnout. Nedejbože rozdíl padesát metrů a dvacet pět. To už je na mě příliš.
Jako malé dítě jsem se sice naučila pěkně číst už skoro před svým třetím rokem života, ale do devíti jsem si nezavázala sama tkaničky. Nedokázala jsem to pochopit ani jedním způsobem. Teď, ve 20. roce života, jsem se naučila, jak se dá zavázat sáček tak, aby se dal pak znovu rozvázat bez roztrhnutí, protože běžně jsem rohlíky vázala napevno do sáčku, že se doma musely roztrhnout, a pak oschly. Je to na mě příliš mnoho směrů.
Neumím ani jezdit na kole. (To už teď není pravda!) Natož autoškola. Představa, jak mi někdo na frekventované silnici řekne ,,a teď doprava,“ mi nahání husí kůži. Běžně si totiž lidi aspoň řeknou, kterou rukou píšou, ale mě to tak rychle nenapadne, protože zvládnu psát prakticky oběma, jen v první třídě všichni kolem psali pravou, tak jsem jí psala taky.
Z psaní jsem mívala klasicky trojky z milosti, přestože mě to bavilo, nebyla jsem schopná tužku chytit pěkně a psát s ní hezky. Dodnes mám písmo podivné, každý řádek jiný sklon, občas psací, občas tiskací, jak mě to zrovna chytne. Měla jsem takový pomocný trojhránek na tužce, i když ostatní děti už dávno psaly perem. Nakonec mi to pero dali taky, ale jen proto, že jinak bych musela dál. A to mě chtěli dát o třídu výš, protože jsem už skoro všechno uměla. Člověk může v jedné oblasti vynikat a v jiné být úplně zaostalý.
Z tělocviku jsem mívala noční můry. Mimo jiné i proto, že jsem věděla a živě si představovala, jak třeba při kotrmelci fungují jednotlivé svaly a kosti a klouby a co všechno se může pokazit a skřípnout, a jako bonus jsem to nebyla schopna udělat správně, proto se u mě to riziko mnohonásobně zvyšovalo. Na základce jsem naštěstí měla velmi milého a tolerantního učitele-na druhém stupni, na gymplu už to bylo mnohem horší. To je jediný důvod, proč jsem byla šťastná, když jsem měla mononukleozu – od třeťáku jsem už necvičila.
Taky mám velký problém odemykat zámky. Umím odemykat pár, u kterých se to naučím. Každý zámek totiž funguje jinak, neumím to pochopit, prostorově si představit, na kterou stranu mám otáčet klíčem. Když jsem třeba ve škole dostala klíč, hrozně jsem se loudala a nakonec jej hodila tomu, kdo šel nejrychleji, aby to raději otevřel dřív a ostatní nemuseli čekat 😉 protože když jsem párkrát odemykala asi půl hodiny, tak člověk pár těch pohoršených pohledů a pobídek dostal, to mi věřte.
Ale upřímně, doma mám velkou podporu. Nejsem v tom totiž sama. Přidám sem mou oblíbenou historku, jak se naučil chodit můj taťka, který je velice, velice hodně jako já.
Bylo mu už přes rok a pořád žádné náznaky chůze. Možná i rok a půl. A byla u babičky a dědy doma návštěva a pouštěly se gramofonové desky. Můj taťka hudbu poslouchá rád, ale ne tak, jako lidi běžně, my spolu analyzujeme jednotlivé skladby, všechno do nejmenších podrobností, dokážeme si v hlavě přehrát jednotlivé sekvence i pozpátku, hudbu vidíme barevně a víme o ní skoro všechno, s tím, že můj taťka ví ještě mnohem víc. No. A tehdy té návštěvě dohrála gramofonová deska.
A nikdo nic nedělal. Taťka prý byl naštvaný, že to nikdo nejde otočit, tak vstal a šel a otočil ji sám.
(Nebo taky na gymplu při překážkovém běhu běžel přímo skrz překážky:D ale to už je jiná historka a sama mám mnohé podobné).
Ale víte, co? Já se ty věci dokážu naučit, ale trvají mi prostě mnohem, mnohem dýl. Třeba toto léto bych se ráda naučila jezdit na kole, Kristián mě bude učit. A vím, že mi to zabere hodně času, ale jsem už dospělá a víc rozumím svým pocitům a tomu, proč mi co nejde. Pokud vašim A. dětem něco nejde, nenuťte je do toho za každou cenu, ony se možná v té dané fázi ani nejsou schopny něco takového naučit. Ale zase jim jde milion dalších věcí. Člověk by měl být chválen za to, co mu jde, protože to jej pak dostane do výšin a má chuť se v tom ještě více zlepšit a excelovat.
Taky jsem se jednou ve škole přilepila čelem sekunďákem k lavici v pracovní činnosti. To vůbec bylo moje, pracovní činnosti. Jéžišikriste. To jsem byla nejzoufalejší, a zezačátku i ve výtvarce. Ale ono je to hodně o přístupu. Mně tyhle věci nejdou od přírody, a jakmile jsem dostala někoho, kdo mě za to hodně hanil, na výuku, tak jsem se prostě zabednila a odmítala jsem s tím cokoliv dělat.
Ale je fakt, že áčkové holky, pokud mají kolem sebe hodné holky normální a ne žádné slepice, se mají asi líp než as kluci v kolektivu, protože mě třeba vždycky tak nějak ,,ošetřovaly“-nesmály se mi, pomohly mi, když se mi příliš zavázaly a utáhly tepláky na výletě na záchodě a já nebyla schopná si je rozvázat sama, a bavily se se mnou i tak dál úplně normálně. Vyrůstala jsem v moc super prostředí.
Prostor je pro mě zkrátka velká neznámá. Horší je, že ještě navíc trpím i derealizací/depersonalizací, tím, že mi všechno přijde kolem nereálné, zploštělé, jsou to nepříjemné stavy jakoby snovosti, kdy já přestávám existovat a rozpouštím se v prostoru. Je to úzkost nejvyššího stupně a jak jsem již popsala v předchozím článku, dostávám se z ní různými způsoby. Zajímavé je, že i ve snu se mi občas stává, že já, i když jsem třeba hlavním aktérem snového dění, se na celé dění koukám jakoby bokem, jakoby v televizi, a třeba to komentuji. A te´d si to přeneste i do reálného světa. Achjo.
Ale naštěstí tyto stavy už tolik nemívám. Asi to nějak souvisí s vývojem mozku. Nebo stresem, ten už tolik neprožívám. A silnými smyslovými podněty.
Ale stejně bych své schopnosti za fyzickou zdatnost nevyměnila! 🙂