Když jsem začala chodit s Mattem, myslel si, že někdy se zastavím a dlouze hledám slova, protože s ním komunikuju anglicky. Angličtina není můj rodný jazyk, takže je jasné, že nikdy nebudu mluvit absolutně bez chyb, i když jsem v Cambridge testech dosáhla certifikátu na úrovni C2. Až časem si začal všímat toho, že se mi velmi podobné situace stávají i v češtině. A až časem si všiml toho, že nejde jen o hledání slov, ale i o jejich přetváření a podivné seskupování.

Je to celkem paradoxní situace. Když se s někým dobře neznám a chci vypadat „erudovaně“, hodně se soustředím na to, co chci právě říct. Chce to strašně velkou koncentraci, velké emoční vypětí. I teď, když píšu tento článek, se za každou čárkou zastavím a hledám další možná slova pro to, co chci říct. Jsem verbální/neverbální. Nepřemýšlím ve slovech a je pro mě hrozně složité neustále (třeba právě teď mám velký zásek, což vy, čtenáři, nevidíte) taková (další myšlenkový zásek, hnědá barva a písmenko H…,  jo, dobré slovo, co ted mohu říct, je „vhodná“) vhodná slova hledat.

V práci jdu na školení a krásně bez problémů 3 hodiny přednáším. Jak je to možné? No, zde je více faktorů:

1. školení není o mně, o tom, jak přemýšlím já, tam prostě předávám jasně dané know-how ostatním. Já ten kód, ten narativ školení nevytvářela, prostě jako magnetofon přehraju druhým to, co někdo naučil mě. A do toho bývám i osobnější, udělám sem tam nějaký vtípek, kdy „probleskne“ to moje pravé, „podivuhodně se vyjadřující“ já.
2. Fakt se na to soustředím. To, že pak přijdu domů a tři hodiny nemluvím „správně“, to už účastníci mého školení nevidí. Někdy jo, když pak jdeme všichni spolu si sednout do hospody. Pak se diví, že mluvím tak opile, když jsem měla jen jednu skleničku vína.

3. Vím, jak složité je někdy pochopit komplikované větné struktury. Často vidím lidi, co se snaží těžkopádně prosadit nějaký argument, a pak jsou nešťastní, protože je ostatní nechápou. Proto používám na školeních a obecně v jednání s lidma, velmi jednoduchý, upřímný a férový jazyk. Zaprvé je to snadnější pro mě, jasně řeknu, co chci a nechci, zadruhé je to snadnější pro ně, protože – opět – jim jasně a na férovku rovnou sdělím, co je potřeba, bez zbytečných oklik a vytáček. Nesnáším dlouhé elaboráty v diskuzi dvou lidí, ztrácím se v nich.

V mých diagnostických papírech mám napsáno „výrazné agramatismy v řeči, vymýšlí si neologismy, podivná skladba věty“. To je velmi patologický náhled. Já dokážu mluvit smysluplně, dlouze a dobře. Jenže to je složité. Představte si, že vám v práci řeknou, že máte každý den mluvit s klienty jazykem, který velmi dobře ovládáte, ale pořád nejste rodilí mluvčí. Půjde to a půjde to dobře, ale budete na konci dne úplně unavení. Tak já to mám taky, ale i s češtinou. Rozdíl mezi náma je, že vy si na ten cizí jazyk časem zvyknete a budete unavení míň. Můj mozek si ale zvyknout nechce, protože můj „vnitřní“ jazyk je mnohem barevnější, plnější a „analogovější“, než čeština nebo jakýkoliv jiný jazyk.

Znáte analogový foťák, analogové televize a tak, žejo? Tak mně fakt připadá, že mám v hlavě toto, kde jednotlivé emoce/výrazy/slova se navzájem pronikají a nejde přesně definovat, kde jedno končí a druhé začíná. A jazyk je digitalizuje: sebere jednotlivá slova a izoluje je a každému dá jeden, maximálně dva, tři, přesné významy. Je to možné, ale je to utrpení pro každého milovníka analogu a té podivné fyziky a kouzel, která se v tom skrývají.

Takže pak se nám doma stávají podobné situace, kterým se pak smějeme. Nevadí se mi jim smát, přijde mi to legrační a osvobozující, moje myšlení a jazyk je pro srandu dobrý (to je přesně obrat, který bych použila v řeči, a lidem by připadal divný!).

„Jaký byl dneska oběd, Natálo?“ ptá se mě Martina v práci.

„Dobrý byl, Marti. Bylo v něm hodně chuti.“

Kolegové už někdy mluví podobně jako já, je vtipné, jak je to nakažlivé. Kolegyně šla ráno do jídelny na vajíčka, a chtěla mi říct, že je fajn, že si mohla paní u přepážky říct, co do vajíček chce dát a co tam nechce:

„No, ty vajíčka můžeš úplně ovlivnit!“

 

No, a úplně nejlépe se cítím doma s Mattem, takže tam vzniká nejvíce zvláštních slov. Jeho nejoblíbenější byl asi moment, kdy jsem si jedno léto sedla na postel, vytáhla jogurt, otevřela si jej, podívala se na něj se zkrabatělým čelem a pronesla nahlas vážně a rychle

„Tynko maum.“

Tynko mi říká Matt, je to zkrácenina Natynky, a maum je zvuk, kterým popisujeme kočičí mňoukání. Přišlo mu to hrozně vtipné a pořád to po mně chtěl vysvětlit, proč jsem to v ten moment tak vážně řekla. A mně to taky přijde hrozně srandovní. V tom je ta veselost, ta svoboda. Prostě říct první slova, co mi vytanou na mysl, v tom emočním podtónu. Některé vtipy nejde přeložit z jednoho jazyka do druhého. Některé analogové věci do digitálu nepřevedete. A to byla úplně stejná situace.

 

Koukáme na horor a hned na začátku se stane něco strašidelného.

„This movie is spicy,“ říkám Mattovi vážně. Spicy je pálivý, a je to jen kousek od anglického scary – strašidelný. V mojí analogové hlavě se prostě seply. To se stává často, když mluvím rychle.

Někdy si ta slova nejsou ani tolik podobná.

 

„Do the grapes have pickles?“ ptám se Matta.

Jo, ptám se, jestli hrozny, které koupil, mají semínka, ale místo semínek řeknu nakládané okurky. On tomu rozumí, zasměje se, a řekne mi jen tolik, že ví, co tím myslím, a nakládané okurky/semínka nemají, jsou bezsemenné.

 

Někdy to ale tak snadno nejde. Někdy to slovo, které použiju jako náhradní, nepochopí, a já mu to nezazlívám, někdy je to vzdálené – ale je to velmi frustrující. V ten moment, přesně v ten moment, říkám otevřeně, že naprosto rozumím všem neverbálním autistům. Rozumím, proč pláčou a vztekají se. Já to mám totiž úplně stejně, někdy. A je to pocit hrozné bezmoci, když něco říkáte, nějak, ale druzí vám prostě nerozumí, i když by třeba rádi.

Ale, tomu se dá předcházet určitě  – když vaši blízcí se opravdu naladí na vaše myšlení, pochopí, co a jak říkáte a proč, a pak vás nebudou více unavovat dalšími dotazy. Mattovi nevadí, že řeknu pickles místo seeds, nenutí mě říkat seeds. Prostě se rychle dovtípí, co tím myslím, a reaguje, jako kdybych řekla seeds. Kdyby po mně chtěl, at se vyjadřuji správně a říkám vždycky seeds, měla bych častější záseky a bylo by to celkem traumatizující.