Znáte takový ten děsivý pocit ve snu, kdy se na vás někdo dlouze kouká a vůbec nic neříká a vy zažíváte paniku, jakou jste v reálném životě snad nikdy nezažili?

S Bárou jsme si o tom hodně povídaly. Nejděsivější na tom momentu je, že ten druhý ví něco, co já ještě nevím. Vím akorát tolik, že to, co mi řekne, bude děsivé, zahlcující a šílené. Jako sen o feťačce, která mi zděšeně řekla v naprosté agonii, že jeden plyšák na skříni vypadá, jako kdyby čaj měl obličej. Jako skupina lidí na horách, sedící kolem ohně, kde ti tiše jeden pán řekne jenom “horská stopka”. Jako když hlasatelka v televizi neustále dokolečka opakuje “přeji příjemný večer”.

Někdy to nemusí být ani lidé. Někdy stačí, že jsou ve snech děsivé domy.
Jsem posedlá starou architekturou. Nezajímají mě ale kostely, radnice, muzea, rotundy a tak. Zajímají mě domy. Obytné domy pro lidi.

Bára má byt, vedle kterého je nejspíš veřejný balkon. Ví, že tam v noci někdo chodí a vchází do dveří, které nikam nejdou.

Ten pocit, když stojíme na dvorku, trochu prší a my se obrátíme směrem k domu a něco vidíme.
“Proč na tamtom patře chybí balkon?”
“Proč je..podívej se támhle, panebože..to je zvon? Proč máš na balkoně zvon?”
“Tohle je neskutečný..proč jsou tady jen tři patra, ale zepředu čtyři?”
“Proč je tvoje patro o tolik širší než všechny ostatní?”
Jsem tak nadšená, že mám někoho, kdo mé nadšení sdílí. Není lepší a tajemnější dobrodružství, než když jste do toho zapálení spolu.
“Jak se dostala nahoru ta černá kočka?”

Domy, které mají společné záchody na chodbě, jsou tisíckrát tajemnější než všechny ostatní. Pavlačové domy s miniaturními byty. Mám pocit, že kdykoliv je někdo přestaví, dopouští se neskutečného násilí. V noci se mi o přestavbách zdá a to jsou nejúzkostnější sny. Možná nemáme ani takový strach z porušení rutiny, možná máme tolik soucitu s věcmi, že prostě odmítáme jejich násilné boření…

Těžko říct.
Teď mám novou práci. Nedávno jsem o sobě na internetu četla od nějakého zhrzeného pána, že se víc zajímám “o imigranty než o své lidi”. Matt má z toho dodneška záchvaty smíchu. Zaprvé proto, že žádné “své lidi” nemám, zadruhé proto, že nechodím s Čechem.
“Proč jsi s ním radši nešla do kina, já bych ti to snad i zaplatil.”

Mimochodem, legrační fakt: až budeme mít jednou děti, budou to ze všeho nejvíce Němci – to je jediná národnost, ve které máme společné předky.
(I když já mám krevní skupinu B a vykrojené ucho, on má libanonského dědu. Tak to budou arabští Němci.)

No, tak abych dostála své pověsti, začala jsem pracovat v kanceláři lidskoprávního vzdělávání Amnesty International. Je to nádhera. Jenže víte opět, co je pro mě naprosto úžasné?
Nejen to, že mám své místo, je to super práce, mám ji kousek od domu, ale hlavně to, že jsem v nádherné, staré budově, úplně nahoře, se všemi těmi výzdobami a zajímavými prostory a točitým schodištěm. Ještě se musím jít podívat na dvůr…

Problémem je, že staré domy se mi strašně líbí, i když jsou strašidelné. Moderní domy jsou sice hezké, ale bez duše. Zas tam má člověk klid. Nevím, co je lepší.
Tak to vždycky kombinuju. Sama teď bydlím ve starém domě z dvacátých let a na stránkách IKEI mám nákupní seznam za zhruba třicet tisíc.
“Matýsku, co mám dělat, já jsem si udělala nákupní seznam v IKEI za třicet tisíc.”
“A to všechno potřebujeme?”
“Ano.”

Překvapeně se podívá do mého seznamu.
“Šest velkých kytek? Vozík na jídlo?”
“Když on je krásný.”
“Na co?”
“Tak já ho zruším. Ale to je pořád dvacet devět tisíc.”
Někdy mám pocit, že se od NT žen zas tolik neliším…
(samozřejmě, že si na konci nekoupím vůbec nic nebo kobereček za stovku někde v bazaru).