Říkají tomu speciální zájmy, někdy ulpívavé zájmy, někdy fascinace, utkvělé zájmy…Mně je ta terminologie asi jedno, dokud není hanlivá.

Jak už jsem jednou řekla nějakým studentkám, když mi patnáctiletý kluk řekne, že má rád fotbal, bude to znamenat, že se doma koukne na mistrovství a v sobotu si zajde s klukama zahrát. Ne, že bude umět všechny statistiky nazpaměť od doby začátku fotbalu a že bude mít doma největší sbírku fotbalových věcí na světě.

Pro mě mít něco rád znamená to druhé. I když to bohužel často znamená, že jste v tom sami. Protože přijdete mezi skupinu lidí, kteří vám řeknou, že mají rádi Beatles, ale nakonec zjistíte, že oni si v hlavě nepamatují přesně všechny tóny každé písničky, všechna slova, že to pro ně nejsou takové mantry. A pak vás to i trochu rozčíli:„Proč si někdo vůbec troufá říct, že se o to ZAJÍMÁ, když neví X Y Z a nepamatuje si tamto sólo v tamté písničce nazpaměť i o půlnoci po padesáti pivech?“

NT tomu říkají, že se zajímáme o něco až moc, a já vždycky fascinovaně říkám, jestli toto je příliš, tak to „obyčejné“ zájmování asi zase za tolik přece nestojí…

Znám to z praxe. Když se setkám s někým, kdo má nějaké své téma, kterému hrozně rozumí, je zvídavý, pořád ho zkoumá a objevuje, i kdyby to byl ten pitomý fotbal, tak se mi ten člověk moc líbí. Je jedno, kde to je, když jdu někam ven a potkám třeba velmi sečtělého prodavače knih v knihkupectví, nebo skvělého průvodce na hradě, doktorku na fakultě, schopnou a milou paní na matrice, je to úplně jedno, jakmile někdo něčemu opravdu hluboce nejen rozumí, ale i jej to zajímá – tak mám v očích nekonečný obdiv.

Některé zájmy na první pohled nevypadají tak ušlechtile. Poníci nevypadají tak ušlechtile jako atomová fyzika. Kočičí ontogeneze taky není pro lidi tak zajímavá, jako když třeba někdo rozumí lékařství. Staré domy jakožto zájem už vůbec nejsou v očích NT tak ušlechtilé jako třeba…téměř cokoliv, snad klidně i gastronomie.

Jenže pro mě právě ty staré domy hrají hrozně důležitou roli.

Staré domy mě fascinovaly odmalička. Propojují vlastně tak trochu mou mysl s okolním světem. Někdy to cítím, že moje magická, podivná, barevná mysl prosakuje ven do světa a „vytváří“ staré domy. Cítím se v nich dobře. Jinak, než třeba v moderních stavbách, panelácích a podobně. Staré domy totiž nejsou moc pochopené.

Já mám pro staré domy vlastně mnohem víc pochopení, než se na první pohled zdá. Zvlášť za komunistů se dělalo to, že se staré domy a byty velmi necitlivě přestavovaly. To, co bylo kdysi jednou místností, se rozdělilo na několik, dokonce tak, že už nikdo vlastně nepozná, kde kdy byly které hranice čeho.

Vlastně je to taková trochu analogie s tím, co se s autisty snaží udělat svět. Taky nás chtějí takhle přestavovat a proměňovat. Protože mají nějakou představu, jak by to mělo být: – dneska lidi mají jeden velký obývák spojený s kuchyňským koutem, tak tady tu maličkou kuchyňku přestavíme na koupelnu a probouráme se záchodem….

-dneska lidi přece musí být extrovertní a otevření a milí, tak vezmeme tohle dítě a naučíme ho to, ono to taky zvládne

A víte co, já vám to řeknu takhle. Ti méně citliví z nás to opravdu neuvidí. Ti méně citliví vkročí k nám do našeho bytu a vůbec je to nenapadne, že kuchyně byla kdysi spojená s koupelnou. Vlastně jsem to řekla i majitelům tohoto bytu, které to celkem překvapilo – a to jsou to inženýři.

Ale já to prostě vidím. Já přijdu do starého domu a vidím, jak skučí, protože je takto přestavován. A vím, že už s tím v této fázi nic neudělám. Mnoho mých přátel ví, že se nechávám často slyšet, že i kdybych měla mít byt se záchodem na chodbě, tak si ho prostě nechám na chodbě, protože celistvost starých bytů je prostě něco, na co se nesahá….

Stejně jako celistvost autistů.

Co dělám, je možná snad až na hranici s magií. Snažím se nacházet staré plánky. Číst dobové časopisy. Publikace, odborné, i architektonické, kterým moc nerozumím. Chodit kolem domu a prohlížet si ho na mapě. Chodit po bytě a hledat, kde jsou jednotlivé konce stěn, které jsou nosné. Snažím se přijít na to, jak to bylo kdysi, a dát tomu domu vědět, že to respektuji, vím, a že kdyby to bylo na mně, tak vše uvedu do původního stavu.

Pamatuju si, jak jsem jednou – bydlím v domě z dvacátých let – předtím v létě, než nám ji zazdili(takové zvěrstvo!) použila světlíkovou větrací šachtu. Celý byt se rozradostnil a rozjívil. To se prostě musí vidět. Všechno bylo v pořádku. Podivné energie ve vzduchu se daly do pohybu správným směrem.

Jakmile nám to zazdili, tak se celý dům naštval. A to nejen pocitově – ale opravdu. Plynové karmy v celém domě začaly pouštět CO do koupelen, které se najednou nedokázaly odvětrávat efektivně, protože jsme měli velmi super krásná drahá nová těsnící okna…Nemluvím ani o tom, že moje řešení je velmi jednoduché – mýt se jako za starých časů a nahřívat vodu na plameni, a okno, ať je jakkoliv úžasné, stejně nechávám navždy otevřené.

Achjo, vidíte to taky, ty analogie, žejo.

Někdy mám i úplné záchvaty paniky. Když objevím něco dalšího, co se vymyká logické kontrole. Když jsem třeba zjistila, že všechny byty v tomto vzorovém domě vypadají skoro každý uvnitř uplně jinak, málem jsem měla nervový kolaps. To je něco, co se mě hluboce dotýká, co se asi nedá snadno pochopit. Už tak dlouho se potýkám s tím, že zazvoním u všech sousedů a zeptám se jich, jestli se nemůžu podívat k nim do bytu. Už to zašlo tak daleko, že se na realitkách dívám, jestli někdo v tomto baráku neprodává byt, a když ano – což se někdy stává, – strávím celý den nad fotkama, které si porovnávám s naším bytem.

Prostě je to hyperempatie. Jako si to člověk říká u dětí, zvířat, kterým se ublíží, tak já si to říkám i u domů – který **** jim toto mohl udělat?  Pro vlastní luxus a komfort? Pro to, aby jenom vypadaly líp?

A já vám řeknu jediné. I když to tady je předělané celkem dost, náš byt se pořád dokáže krásně naštvat starým způsobem – třeba nám vyhodí všechny pojistky. Prostě nás vždycky přechytračí.

Některé věci by se prostě neměly měnit.