O paradoxu dvojí empatie jsem zde mluvila vícekrát (neurotypici si rozumí navzájem a dokáží si navzájem vhodně naslouchat, ALE neurodivergenti si také rozumí navzájem a dokáží si vhodně naslouchat. Navzájem to často přirozeně nejde, ale ani jednomu – nejsou to tedy jen autisté, kteří „trpí“ nedostatkem empatie vůči neurotypikům. To jen tak na začátek, pro pořádek.)

Empatie s pomocí souvisí velmi úzce. K tomu, abyste mohli někomu vhodně pomoci, jej musíte chápat a dokázat odhadnout, jakou pomoc potřebuje. Deset dní strávených na izolaci na dětské neurologii (které se mohou v mém životě kdykoliv opakovat) bylo znovu jako facka do tváře.

Zdravotnický personál byl naprosto úžasný. Rozpaky, s kterými s vámi ostatní lidé často hovoří, protože vůbec neví, jak na to, jsou naopak únavné.

„Tak teď hlavně dodržovat režim, chodit brzy spát a nevynechávat odpolední spánek,“ píšu.

„Ty se máš, Tobě spí dítě celou noc.“

„I se záchvaty bys to měnila?“

„Kdo nespí, brzo umře.“

(…)

„Mně připadá, že tvoje dítě je jako moje auto. Každý s ním má problém, přitom za mě funguje naprosto v pohodě.“

Přímost je tak osvěžující. Nebát se i těžké téma úplně v pohodě nadlehčit. Říct úplně klidně, „ale jo, měnila bych s Tebou“, když všichni ostatní litují a vidí vaši situaci bezvýchodně. Drzost, která by podle neurotypiků byla naprosto nevhodná, byla jedinou vhodnou reakcí.

Když řešíte něco těžkého, lidi mají tendenci kolem vás chodit po špičkách. Říkají to všichni: lidi s rakovinou, zdravotně postižení, umírající, neurodivergenti. Jak já to nenávidím. „Nenaštvi jej, protože je nemocný“. Já se klidně pohádám do krve. Nebudu o nic míň autentická než jindy, protože „něco“. Člověk je konstanta, okolnosti jsou proměnlivé – a já nenechám okolnosti diktovat, jaký budu mít vztah k podstatě.

A neurotypici tohle často nesnáší. Zažívala jsem taky, že mě naopak ještě i zrazovali od vztahů, které jsou pro mě ve své podstatě zdravé. „Podívej se, jak s Tebou mluví“. Ano, dělá si ze mě srandu, i když zažívám něco těžkého. To je teda hrůza.

Taková, že i po osmnácti letech jsi jeden z mála lidí, kterému se dokážu svěřovat. Díky, Midgey.

——————————————————————–

Další legrace, která se často stává, když máte speciální potřeby, je, že se od vás lidé vzdálí. Věděli jste, že muži opouští rodinu v 80 % případů, když je postižené dítě nebo žena vážně onemocní? 75 – 80 % takových manželství se rozpadne.

Mě to vlastně ani moc nepřekvapilo. Váha neleží jen na mužích. V takové momenty se s vámi totiž rozvádí 80 % celé společnosti.

„Kolik si myslíš, že se rozpadne takových partnerství?“

„Tak třicet procent?“ říká zamyšleně. Směju se. Co jiného řekne člověk, který si naopak člověka v podobné situaci vybere za partnera.

Klidný jako voda, jak řekla Týna.

(„Proč máš ponožky s Týnou?“

„Překvapuje Tě to?“

„Ne.“)

Ačkoliv od jiných lidí pomoc vytrvale a soustavně odmítám, zde se ji nebojím přijímat. Protože vím, že není podmíněná, a také vím, že je mi tvořená opravdu na míru.

Víte, kolik lidí se vám nabídne s tím, že vám třeba zanese někam tašku? Když nesu čtyři těžké a tři děti s sebou? Hrozná spousta. Ale takovou pomoc já vůbec nepotřebuju. Já mám už takové svaly, že bez výcviku uzvednu prakticky polovinu vlastní váhy. Když mi vezmete tašky, budu nervózní, nebudu vědět, kde co mám, navíc budete vědět, kde bydlím a jak se jmenuju, a to fakt nechci. Jenže pro lidi je taková pomoc jediná hmatatelná a pochopitelná.

Co mi opravdu pomáhá, je předvídatelnost, stabilita – a pomoc na míru. To, když vás zná někdo tak dobře, že dokáže doplnit vaše potřeby, aniž byste museli verbalizovat. A naopak se nemusíte vůbec bát ozvat a direktivně definovat, co chcete, aniž byste se vystavovali ublíženému chování nebo ješitnosti. Sen neurotypických žen se manifestuje v autistickém partnerství. Legrace.

Díky, Muri.

—————

Šlo by existovat tak, že už bych nikdy s nikým nemusela mluvit? Jenom popisovat obrázky, jaké v hlavě mám?

Ležet v šumění bříz a řek, u kachen a labutí, mezi malými oblázky,

u hory a u kopců

zažívat svěžest, jako když se najednou jde napít v parném létě,

červená se rozlije všude, jako pomalu se rozšiřující terč od palců na noze

a bílá