Stavět od nuly je někdy vlastně docela zábava.

„Ale jo, víkend dobrý. Šestnáctky čtyři dny v kuse, školili jsme nový dobrovolníky, spala jsem na beanbagu ve své kanceláři. Dneska odpočívám. Ne, počkej, vlastně ne. Dneska jsem si nechala vlastně vybourat zeď.“

—

„Já si vždycky myslel, že máš docela strategický myšlení,“ říká mi zděšeně, když kouká na tu vybouranou díru.

„Musíš mít nějaké radosti v životě,“ řeknu s radostným sebevědomím. „Sem tam si třeba koupit něco drobného, co ti udělá radost.“

Jako třeba přátelské queer dělníky s flexou. Každý máme nějaké drobné radosti v životě.

Vlastně se teď nějak vracím k fascinaci a humoru, které jsem měla delší dobu někde víc vzadu. Bavím se tím, jak drze s lidmi mluvím a jak se bavím jejich reakcemi na to, že rozhodně nejsem tím, co čekali. Mám vlastně tak nějak pocit, že jsem „splnila“, a už toho víc sociálně v životě dokazovat nemusím. Mám svůj byt, mám děti, mám hezkou práci a všechno zvládám sama. A i neurotypikům dochází, že už není nic, na co by mi mohli kafrat, na co by se mě měli ptát, proč dělám tak či onak, protože už jsem toho v životě udělala víc, než oni častokrát zvládnou v páru.

Tak mě radši s hororem v očích nechávají být. A já se můžu radovat, povídat si s náhodnými lidmi o tom, jestli Makotřasy nebo Číčovice (Malé vs Velké), a když mě nějací lidi otravují s otázkami na onlyfans, tak říkám, že zvládnu tak maximálně recitovat seznamy písní z pofidérních šedesátkových alb. Platbu beru inkasem složenkou, abych si to mohla vybrat na poště.

Autismus vlastně tak nějak dozrál jako víno a já mám chuť se k němu vracet, obejmout ho a držet, aby nikam nešel, aby se už neschovával. Vyhrála jsem autistickou loterii, nejsem závislá na neurotypickém uznání a neovlivňuje v současném momentě kvalitu mého života.

Jestli způsobuje autismus paracetamol, tak si každý večer dám lahvičku paralen sus pro děti.

„Eriku, co já teď budu dělat, koho já se budu snažit vystrnadit? Vždyť můj život bez emoční manipulace nedává žádný smysl.“

„Sebe.“

„Myslím, že jsme dávali druhé před sebe dost dlouho. A teď je čas myslet sám na sebe.“ To jsme vlastně vůbec neznali. Myslet sám na sebe. A vůbec vědět, co to je, to „sám na sebe“. Po tolika letech obětování všeho, co člověk má, pro ostatní, je osvěžující vrátit se k tomu, co vlastně člověk chce dělat, co by rád on sám. Co jej baví a proč.

Přeji všem, aby našli co nejvíc svobody v tom hledat sami sebe.