Tak dlouho jsem vám sem nic nenapsala.

A tak moc věcí se mění.

Možná je pro mě lepší psát o věcech, které se nemění.

„Jak se dozvídáte o našich akcích?“ ptá se mě velmi mladý brigádník s dotazníčkem v Lidlu. Odpověď „mám autismus a Lidl je můj speciální zájem“ mě zasvrbí na jazyku. Pak si uvědomím, že je mi už třicet let, a s úsměvem mu odpovím, že se o nich moc nedozvídám, že prostě přijdu do Lidlu a vidím, co tam je a co tam není. „Dobře,“ říká mi a zapisuje si mou odpověď do dotazníku.

Mně v hlavě mezitím problesknou screenshoty všech nesmyslů, které jsem Lidlu kdy oficiálně napsala na jejich veřejné facebookové stránky, a přidám do kroku.

Třeba jednou jsem Lidlu napsala, jestli by mi neposkytli plánky toho, jak si zařizují prodejny, že jsem si koupila byt a chtěla bych si podobně zařídit obývák.

Nebo jindy jsem jim zase psala, jestli by mi neposkytli licenci na otevření franšízy – Lidl stánku na rohu ulice, kde jsem v té době bydlela.

Někdy jsem tam jen přišla pochválit, jak jim dobře jely pásy na prodejně na kasách, že mě z toho až ofouklo.

„A proč to děláš?“ zeptal se mě někdo, myslím, že v práci, poměrně nedávno. Tyjo, copak já vím?

Ale tím, že mi na vše odpověděli hrozně přátelsky a s humorem, si mě natolik získali, že tam teď chci chodit nakupovat třikrát týdně. Kdybych na to měla čas.

Ze žluté se rok přelívá do tmavě modré. A vším se vinou linie.

V posledních dnech a týdnech se o sobě dozvídám mnoho věcí. Třeba to, že se mi změní tep, když se mi změní emoce. Což je pro člověka, jako jsem já, který má s identifikováním svých emocí nekonečný problém (což je docela problém, když jich máte přehršel a v daný moment nedokážete říct, jak a co přesně je způsobuje), docela pomoc. I to, že když řeším něčí problémy, tak absolutně přepnu a nedovolím často svým vlastním emocím udělat entreé, což pak způsobí to, že najednou vybublají v naprosto nevhodný moment.

Čím jsem starší a čím víc věcí zažívám, tím víc si také uvědomuji, jak je na mě vlastně v důsledku Vesmír hodný. Jak je vstřícný.

„...až se skoro bojím,“ jak bys řekl.

Dny jsou plné dětí a práce. A začíná být chladno. Nevím, kdy se to vždy stane, ale jednou v noci v srpnu, když jdete domů, si najednou uvědomíte, že už je zima. Pamatuju si přesně, jak mě to praštilo, když jsem vylézala před pár lety z metra Na Knížecí. Vždycky je to takový průlom. Přijde nenápadně a pak vás sekne. Obecně teď asi dobrá metafora pro bod, ve kterém se nacházím.

„Are you worried?“ ptali se mě, když Norinka nedělala žádný oční kontakt.

Kdyby jen věděli, koho se ptají.

Učím se, učím se mnoho nových věcí. Objevuju (se). Na mé narozeniny jsme zase šli s kamarády na Jirku Neumanna do Lucerny. To je Bůh. Chodím se tam učit (už několik let), abych byla nejlepší DJ. Jeho playlist znám nazpaměť. Strašně ráda dělám na akcích DJe a mám podmínku, že nehraju na přání – protože DJing je sociální inženýrství. To prostě musíte hrát tak, aby tancovalo co nejvíc lidí. Když za váma přijde jeden člověk, že chce něco zahrát, deset lidí si sedne, protože je taková písnička nebaví. Tak to nedělám. Výsledkem je, že za mnou pak po večerech chodí lidi a prosí mě, jestli jim nenasdílím playlist z té předešlé noci.

Směju se. Žádný playlist neexistuje. Existuje jen autismus a nekonečná hudební knihovna v mé hlavě. Letos jsem na Letní škole tahala z hlavy vhodné hity, jeden za druhým, celkem pět a půl hodiny v kuse.

„Počkej. Zkusíme tohle,“ říkám vždycky Jirkovi a on jen kroutí hlavou.

Erik v Lucerně tancoval na Neverending Story a na Youre a Woman, Im a Man řekl, že to je jeho oblíbená pecka. Což je, vzhledem k jeho situaci, poměrně legrační. Také mi přinesl do klubu aviváž a vyhazovač se ho ptal, jestli se tam chystá prát.

Přichází čas čajoven, promítání, nočních zmrzlin a dlouhých dopisů. I když…on vlastně byl vždycky.

Proto je udržitelný.

Do nové dekády vstupuju s tím, že musím být sama sobě a své autenticitě co nejvěrnější. And who fits, sits.

„My jsme ty Sirény,“ jak by řekla Barborka.

Tak se ještě jednou omlouvám, že teď píšu sporadicky. Ale věřím, že se už teď budu vracet zase častěji.