Jsem ráda sama.

Hrát hry, číst knížky, procházet se sama hodiny venku. Samota je bezpečná. Když jsem byla v nemocnici, tak jsem byla nešťastná spíš z toho, že si nemůžu vyzvednout zásilky nebo si večer pustit nahlas písničky. Rozhodně mi nechybělo zdravení se s lidmi obecně. Chyběli mi kluci, to ano – ale Norinka byla se mnou, a já buď pracovala nebo hrála videohry.

Samota je bezpečnější než zrada. Navíc mnohý lidský kontakt nakonec stejně vyústí v opuštění. Můžeme si jej malovat poeticky, můžeme si o něm vykládat s pochopením, ale je to fakt: lidé do života přichází a odchází z něj, neustále a pořád.

To je pro autistu někdy docela těžké sousto.

Na druhou stranu, cítit se sám mezi hromadou lidí, to je taky kumšt. A myslím, že to také většina autistů dobře zná. Pocit, kdy strašně moc toužíte po zajímavém povídání, ale nepřichází. Máte hrozný hlad a lidi vám nabídnou malinkou jednohubku. Vy si myslíte, že je to předkrm, ale pro ostatní večeře skončila. A co je pro mě ještě překvapivější: oni jsou z jednohubky sytí.

Ze smalltalku. Z toho, že se vidí jednou ročně. Z toho, že spolu strávili dvacet minut. Z toho, že se zeptali druhého, odkud jim jede autobus.

Mě takové interakce naopak pouze podráždí můj hlad a připomenou mi, jak lidi prostě neumí uvařit jídlo, které by mě nasytilo. Většinou teda.

Z interakcí „uprav si vlasy“ nebo „visí vám dítě, upravte si jej“, se dávím. Dobré jídlo se mi vrací a já pak nemám vůbec chuť na žádné další sousto.

Samota je bezpečnější než zvyknout si na něčí přítomnost, které se pak člověk musí často vzdát, nebo která právě lidem spíše strká prsty do krku. Jsem sama sebevědomě a vesele. S lidmi naopak často přebývám úzkostně a v tenzi.

V našem světě je běžné milovat s rezervou. Dávkovat si blízkost jako prášky proti bolesti: dát si jen tolik, kolik je bezpečné. Mě ale bezpečné nezajímá. Neumím si odsypat „jen tak trošku“. Buď jdu do věcí naplno, nebo trpím tím, že jsem do nich naplno jít nemohla. Černé a bílé tomu říkají. Jak poetické. A jak nepochopitelné pro většinu.

Autismus není nechuť se socializovat. Autismus je obrovská chuť se socializovat, ale způsobem, který je neurotypikům neznámý.

Naopak: být sama je bezpečné. Je to pochopitelné. Sama si můžu určit, co si dám k obědu a kdy, sama si můžu říct, že kromě práce a dalších nutností typu úřady a podobné se klidně už vůbec nikdy s nikým nemusím vidět, že si o své socializaci rozhoduju sama.

Lidi mě mají rádi. Chvilku. Často intenzivně.

Lidi mi říkají:„Měj se ráda.“

Ale když se mám ráda, když se opravdu poslouchám, když nemaskuji – je mě všude moc.

A lidi pak unaví to, že potřebuji moc – potřebuji moc přijímat i dávat.

A když mám jen trochu, jsem nespokojená a nevrlá a jejich přítomnost mě spíše rozčiluje.

Potřebuju nezdolný prostor, v kterém budu moci nadávat a těšit se naprosto neomezeně. Nemuset vysvětlovat. A to, co říkám, bude druhým člověkem přijato. V tom je radost, protože to dokáži dát druhému stejně tak naplno.

Myslím, že jednou z největších krás v mém osobním životě je v poslední době fakt, že jsem objevila prostor, kde můžu. Doufám samozřejmě, že to je prostor, v kterém budu moci pořád. Ale naučila jsem se, bohužel až po třicítce, že se nemám zmenšovat. Že to nejde. Že mám klidně napsat sto zpráv, pokud potřebuju napsat sto zpráv. Že je to pokračování mého dechu. Že to je můj flow. Že se nemám spokojit s málem.

Já nechci být poloviční. Jenom proto, že „se to tak dělá“.

Já se nechci na lidi usmívat a vycházet s nimi, jenom proto, že mi někdo dal nálepku „vysokofunkční“.

Raději sama, než maskovat, jak je mi s druhými lidmi skvěle. Navíc to není žádný trest – být sám je vlastně fajn.

oceán lásky

bez malých písmenek na konci smlouvy

prostě moci říct