„Don’t need to be alone
No need to be alone,“

zpívá John ve své Real Love. Tu písničku jsem vždycky měla moc ráda. Když mi bylo asi patnáct, nemohli jsme se s Midgeym rozhodnout, jestli máme radši Free as a Bird nebo Real Love, tak jsme si dali postupně obojí jako vyzváněčku, a soutěžili jsme, která nás dřív omrzí. A omrzel nás dříve Free as a Bird. Mimochodem, loni na sklonku roku vyšla třetí Lennonova posmrtná – Now and Then – na kterou jsme čekali třicet let, to si určitě poslechněte (já jsem zhruba tři dny nedělala nic jiného, když vyšla.)

No need to be alone. Ten verš jsem měla vždycky hrozně ráda, protože jsem měla pocit, že ve svém barevném vnímání reality nejsem sama. Beatles na LSD mi sice úplně své vize každý den nesdílí, ale s tímto veršem jsem měla aspoň trochu pocit, že v tom bláznivém vnímání člověk není sám.

Toky myšlenek a obrazů, které se nedají zastavit. Den co den, už třicet a půl roku, nemám slova. Mám filmy, obrazy, barvy, tvary, vůně, cinkání, melodie a hudby, a neustále, den co den, překládám. Myšlenka, že někdy nebudu muset pečlivě vybírat slova – což dělám, mimochodem i nyní – byla utopistická, hloupá, naivní, a já se jí před mnoha lety vzdala. Efektivní komunikace byla tak složitý proces. A pořád je.

Dlouho jsem si myslela, že to tak mají všichni. Že všichni v hlavě vidí potoky barev a mají živé sny, které za nimi chodí a klepou jim na dveře i v reálném světě.

„Jsem moderní otrokář,“ směje se mi Barborka, pro kterou teď píšu hromady textů. Jen za leden jsem psala o Survivoru, Prostřenu, Malé velké lize, Růžovce, Svatbách a Policii v akci. „Ještě Soudkyni Barbaru bychom mohly,“ píšu jí zamyšleně, a ona se mi směje. „Proč si to děláš,“ říká mi. A má pravdu – já mám fakt tendence se hrnout úplně do všeho.

Jsem strašně unavená, mám toho strašně moc, strašně moc se mi toho během minulého roku zhroutilo a složilo jako domeček z karet. Mám dvě práce, tři děti a spoustu věcí nedořešených.

„Je to vůbec legální, být tak strašně šťastný?“ ptá se s tím tmavomodrým nebem.

Je to vůbec legální, moci s někým komunikovat tak, že píšu proud slov, který mám v hlavě, bez filtru?

Je to vůbec možné, že se v tom proudu někdo zorientuje?

Je to celé reálné, nebo mé barevné, divoké sny už přerostly do reality a mně se poslední měsíce zdály?

„Myslíš, že tohle mají neurotypici normálně?“ ptám se jej. „Že se s někým takto potkají a prostě si rozumí, jakože chápou, jak věci ten druhý prožívá, takhle do hloubky?“

„Já doufám, že jo,“ říká.

„How to cut a assymetrical bob in one simple step“ googlí na párty a já se strašně směju. Čarodějnice moje. Jak jako můžete udělat asymetrický bob v jednom jednoduchém kroku. Vždyť to není možné. Barbora mi holí vlasy. Pak říkám Jirkovi, jak umí stříhat, a on si ji zve k sobě domů, nejprve teda na sushi, pak na účes. Opravdu konzervativní účes.

Tolik se mi ulevilo, když jsem najednou měla vlasy pryč.

Znovu objevuju svou starou naivitu a víru v dobré, což je zvláštní v momentě, kdy se člověku vše pod rukama promění.

Zlý Midgey, hodný Midgey a levný Midgey. Strašně se směju.

Jirka mě učí psát granty. Ještě nevím, jak mu za to budu platit, ale nějakou cenu mi navrhl. Zase se strašně směju.

Je to tak trochu, jako když zapadne krychlička. Pohnou se litosférické desky. A já přesně vím, kdy jsem naposledy psala o litosférických deskách. Ale ono je to fakt tak strašně podobné. Pocit naprostého pochopení, který jsem mívala s Péťou, jsem vždycky chápala jako cosi neudržitelného. Je daleko a vidíme se málo. Máme to stejně. Vždycky jsme to měli stejně. Ale máme jiné cesty. Když se setkáme, je to skvělé – a i možná proto jsem se se svým mozkem nezbláznila, protože jsem věděla, že nejsem ve světě sama.

aleonojetomožnéjetomožnéjetomožnéjetomožné

Posílá mi fotku jedné čočky na gauči. To by fakt chtělo ten dokument v rámci Portrétu.

Vždyť já se tak bavím. Furt se směju. Pořád se něco děje. Vždyť věci jsou dobré. Náročné, těžké, ale dobré.

jai guru deva om

ani nevím, nakolik budu vlastně ještě někdy schopná psát konzistentně, když teď píšu, jakkoliv to na mě přijde. Najednou je někdo na konci provazu – najednou se můžete ráno vzbudit a napsat svůj podivný sen bez větší struktury, a máte ho kam odeslat. Poleva na krekru chutná jako milion malých dílků puzzle, rolničky zvoní jako padesátkové sobotní ráno na horách a v zádech mi možná bydlí malá stonožka, která tlačí na obratle…