Ručně kreslená žena stojí uprostřed obrazu, jednou rukou se opírá o zem a druhou ukazuje na číslo devět - čísla jsou kolem ní rozmístěná jako na klasických hodinách, plní tedy funkci hodinové ručičky.

Milí mladí Aspergeři…

chtěla bych vám něco napsat.

Takže…
Co bych chtěla vzkázat ostatním lidem s AS!
Co jsem zjistila za poslední -naprosto úžasný, naprosto skvělý, naprosto jedinečný rok- v Praze s dalšími ,,hrdiny” mého blogu(Bára, Filja, Zita – přičemž naprosto největší díky patří Barborce a přála bych každému autistovi jednu vlastní Barborku):
Mám právo být naštvaná.
Věřte tomu nebo ne, ale pro mě je tohle novinka.
Nikdo nemá právo zlehčovat mý problémy a říkat, že něco přejde, nebo že se tím nemám trápit.
A tohle je pro mě taky novinka.
Všechny problémy, který člověk má, jsou problémy z nějakýho důvodu. Každýmu z nás přijde důležitý něco jinýho. To je tak neskutečný.
Nikdy nikomu neříkejte, že se hroutí kvůli blbostem. Nebo že pro jedno kvítí slunce nesvítí. Nebo jiný podobný kraviny. To nepomůže. A příště už za váma nic řešit nepřijde.
Pokud, milé NT, chcete efektivnější návod na komunikaci s člověkem s AS – modelová situace:
X:,,Mám problém.”
Y:,,Jakej?”
X:,,Ve škole se mi posmívaj.”
Y:,,To jsou idioti.Tak si jich nevšímej nebo jim to vrať. Napadá tě nějakej způsob, jak by se to dalo řešit?”
X:,,No, moc nevím.”
Y:,,Tak se zajdem někde zeptat, někde musí být někdo, kdo tomu rozumí. Co přesně dělaj? Hm, to je blbý. Jako je mi to líto. Ale určitě najdem nějakej způsob, jak to zlepšit.”
Mám právo říct, že se mi něco nechce dělat.
To jsem taky nevěděla.
Nikdo mi nesmí říkat, že si jeho práce nevážím, že si jeho nevážím, ,,protože jinak bych”…když to tak není.
Tomu se totiž prej říká vydírání.
Nemusím pro nikoho vůbec nic dělat.
Nejhorší, co se může stát, bude, že se se mnou někdo pak nebude bavit.
A to vůbec není hrozný, protože není nic lepšího než se zavřít doma a hrát x hodin dobrou počítačovou hru. A to teď nemyslím ironicky ani ze srandy.
A to neznamená, že jste egoisti, ani že myslíte jenom na sebe.
Můj kámoš Miki mi jednou řek, že svět nezachráníš, a je úplně v pohodě zachránit jedinýho člověka, a je úplně v pohodě, když ten člověk seš ty sám.
 
Nemusíte se nikomu přizpůsobovat, když mu svým chováním nijak neubližujete.
A když máte toho člověka rádi, tak byste se měli přizpůsobit každej trošku, ne jenom jeden z vás úplně.
Protože autisti se často bojej, že někoho ztratí, když se nebudou každému úplně ve všem podřizovat.
Když mně někdo řekne, že se mu se mnou někam nechce, tak to neznamená, že by mě měl o něco míň rád.
Nejste jediní divní. Lidi kolem vás maj taky psychické problémy a tak milionkrát větší, co jsem zjistila za poslední rok. Pokud se někdo chová tak, že nejde jeho chování zaškatulkovat do toho, co znáte, a všechno vám kazí, nehledejte chybu v sobě(samozřejmě někdy tam být může, ale my ji hledáme pořád…). Naše systémy klasifikování lidí jsou tak precizní, že spíš je špatně něco s tím druhým člověkem, než že by vaše propracovaná teorie byla nevhodná.
Když se někdo zachová divně, neplatí to na všechny lidi. A neznamená to, že vy jste udělali něco špatně.
Častokrát to znamená, že ten člověk má prostě problém sám se sebou.
Ale pozor, zase to na něj neshazujte dycky.
Nenechte se omezovat nějakou ,,diagnozou”. Nesmysly. Papíry. Jasně, přemýšlíme jinak. Jasně, potřebujem jinej přístup.
Ale to  neznamená, že bychom nezvládli to, co zvládaj NTčka.
Já zvládám naprosto taktní přístup k lidem, toleranci, milé jednání, eliminuju nevhodné poznámky.
Takže toho vlastně zvládám ještě mnohem víc než zvládaj NTčka.
Nepotřebujem prášky.
Nepotřebujem se změnit.
Vy potřebujete změnit váš přístup k nám a jednat s námi konečně pořádně rovnocenně, i když působíme tak křehce, naivně, zranitelně, věříme něčemu, čemu vy ne.
Být naivní a dětinská nikomu neubližuje.
Takže není důvod, aby se vám za to kdokoliv posmíval.
Není důvod, aby se vám kdokoliv za cokoliv posmíval.
A jen a pouze vy sami si určíte, co je posmívání a co ne. To za vás nikdo určovat nemůže.
Někdy i ty zdánlivě nejjemnější věci můžou lidem s AS připadat jako šikana.
A ona to kolikrát je šikana.
A kolikrát to dávají autisti za vinu sami sobě.
Nesmysl. Říkejte to. Rozčilujte se.
Někdo tomu říká ,,dělat scény”. Já nedělám scény. Scény z toho dělaj ti, kteří to scénama nazývaj.
Kdyby mě předtím byli bývali poslouchali…tak by ,,scény” nebyly.
Ale pozor, zase poslouchejte i vy ty druhé.
Ale zase se nebojte jim říct ,,hele, promin, ale tohle mě určitým způsobem omezuje.”
Když se s někým nechcete vidět, tak se s ním nemusíte vidět.
I když je to třeba někdo, s kým byste se ,,měli” vidět, nebo ,,se to hodí” nebo ,,je to kámoš vašeho kámoše, tak ho přece nepošlete do háje”.
Já sama se to všechno teprve učím. Vlastně je to i pro mě tak nějak seznam věcí, který se musím naučit během dalšího roku co nejlíp.