Digitální kresba zrzavé holky, která k nám sedí zády, pod stromem bez listí, za kterým visí barevné červenožluté praporky. Je noc a na obloze svítí obrovský měsíc a hvězdy.

Ztracená v překladu

,,Lidi mi furt naznačujou, že bych měl věci říkat jinak.”
,,Hele, to mně taky, z toho si nic nedělej. Seš hodně přímej, což mně vyhovuje, protože nemusím číst mezi řádky. Ale lidi spolu takhle normálně nemluví. Protože se to prej ,,nehodí”.
,,No jo, to jsem taky slyšel. Ale nikdy ti nikdo neřekne, proč.”
,,Hele lidi nepřemýšlej tak hluboko nad věcma. Jim stačí, že to tak prostě je.”
,,Nesnáším, když lidi komunikují emocema místo smyslu.”
,,Emoce patří do umění, ne do řeči.”
,,Asi tak.”

Nevím, kde se to ve mně bere. V poslední době zažívám vysloveně přílivy toho, čemu říkám taková ,,šílenost”. Našla jsem totiž způsob, jak se bránit. Jak se zavřít tak, aby se ke mně nikdo nedostal, a zároveň lidi vykázat do patřičných mezí.
Úplně všechno jim odsouhlasím.

,,Prosímtě. Radši nemluv,” směje se něčemu Zita.
Já naprosto zvážním. ,,Ne, máš pravdu. Máš pravdu, já bych neměla mít vůbec jazyk. Jak jsem hloupá.” A ještě si vlepím. Čím víc upozornit na absurditu takového tvrzení?

A vůbec, víte, co to je matlakoule?

Ptáci všem vesele zpívaj, křídlama na všechny mávaj, lidi se na sebe dívaj, brouci si písničky broukaj…

,,Jájo, budeš se mnou jezdit na bruslích?”
,,Zavěsím za tebe oprátku. Zavěsím za tebe vůz a ty mě budeš tahat.”
,,Jájo, on mi řek, že mám přehoz jak župan ze třicátých let a moc lidí by si ho na sebe nevzalo.”
,,On to s holkama prostě umí. Víš, jak měl to kapučíno v prášku?”
,,Posypeš mě radši posypovou solí?”
,,Přeoperuju tě na krevetu.”
Vyprsknu smíchy. Vlastně hýkám smíchy.

Půjčím Zitě Dánskou dívku. Po jednom dni se jí ptám, jak se jí to líbí.
,,No…upřímně, moc ne.”
,,Je to hrozný, že?” přitakám.
,,Já myslela, že se ti to líbilo….!?”

Po večerech si procházím svou starou knížku, asi jedinou, co jsem kdy dokončila. Skládá se z vtipných situací, které jsem zažila se svými přáteli, když mi bylo tak od dvanácti do patnácti. Nekriticky musím říct, že je skvělá a že se u toho zase bavím stejně jako před desíti lety.
A tak nějak mě napadá, že tohle by měl zažít každý autista.

Ve třídě nás bylo jenom šestnáct. Žádná speciálka, normální škola na kraji města.
Strašně jsem se smála, když jsem si vzpomněla, že mi říkali na základce, že jsem třídní sluníčko.
Že jsem byla čtyři roky předseda třídy, celý druhý stupeň.
Že moje upřímné poznámky jsem častovala přímo učitelům a že se mě ještě kolegové zastávali. A že to lidem ve třídě přišlo fakt vtipné, takže všem přišlo, že můj deficit je vlastně moje plus.
Že jsem si jednou zauzlovala tepláky tak, že je museli rozstříhat, když jsem se chtěla jít vyčůrat, a nikdo se mi kvůli tomu nesmál.  Nebo jako jo, ale spíš se mnou než mně, nijak zle.
A že by moji spolužáci nějak věděli, co to je autismus? Nehrozilo. Všechno je to prostě o lidech, ne o diagnozách.

Jeden den, až nebudu mít co dělat, vám sem sepíšu nějaké vtipné historky z té doby, stojí za to.

Sedíme s Barborkou jednoho dne v kuchyni.
,,Já si myslím, že tohle by měl zažít každý člověk, který je trochu nějak jinej. Bydlet takhle. Je to jako nácviky sociálních dovedností, tréninkový byt.” Má hroznou pravdu. Doma si slavíme Vánoce, vaříme a pečeme a perem, pomáháme si a když se to nepovede, tak to nevadí, někdo jiný pomůže. Problémy si společně rozeberem, slavíme spolu, je nám fajn. Máme i takové to terapeutické zvíře.

,,Titin si zaplatil kastraci sám.”
,,On si na to šel vydělat, že šel do takového domova důchodců a mazlil se se starýma lidma a platili mu za to.”
,,Chápeš, jak by asi někdo vůbec poznal, že se uchází o práci, kdyby tam přišel a jen si takhle sednul a nic by neříkal…”

Jak se lidem proplácí preventivky u očního, u zubaře, u obvoďáka, tak by měly být podobný i u psychiatra. Fakt. To by vyřešilo tolik problémů.

,,Až někdy půjdu za tím člověkem, tak zarezervujem ty letenky,” říká mi Zita.
,,Za jakým člověkem? To se musí za někým jít?”
,,No tak jako až k němu půjdu.”
,,Jako nějakým tím člověkem myslíš tvýho tátu??!”
,,No.”

Docela mě pobavilo ten jeden večer, kdy jsem nedala zkoušku, tak jsme si doma udělali párty. A Michal, Zita a Vítek hráli na kytary a já, Bára a Filja jsme je bodovali. Měli jsme jasně danou stupnici BLEJU, 0 – 10 a Sex. Filja měl kartičku s nápisem gay sex a bohužel ji i několikrát použil.

,,Půjdem na pánskou debatu?”
,,Jako se Zitou? Tak běžte, no,” směju se.

A přitom bokem řeším úplně jiný věci. Já si přijdu tajemná jako Miloš.

Chodíme teď někdy i na procházky. Jednou se stalo, že jsem byla se Zitou v rokli v noci a byla tam nějaká podivná pomalá babka. Zita ji zdravila a ona se nějak pomalu pohla. A druhej den, když jsme tam šly přes den, tam nebyla. A taky se blýskalo.

A já si vzpomněla…

,,Vidíš, to je UFO,” říká a třpytí se mu oči. Už asi sté UFO. Nikdy jsem neviděla UFO za celý svůj život, ale s tímhle člověkem už třikrát. Vždycky, když jsme spolu v noci venku, vidíme UFO.
,,A teď se zablýská a vezmou nás zpátky na naši planetu.”

Ježiši, kéžby. Ale tak…jednou jsme tady, tak musíme bojovat.
I když to někdy přináší vztek, repetitivní mlácení do podlahy a zvířecí skřeky a brek.
Ale dobré je vědomí, že na to nejsme sami.

A dobré je, že se najdou i lidi, kteří si tohle přečtou a budou se snažit pochopit.