Dneska jsem se pro vás rozhodla přeložit pro mě osobně moc zajímavý článek ze stránky Incorrect Pleasures. Před článkem ale řeknu pár věcí ještě já.

V poslední době se začíná alespoň trošku mluvit o autistické kultuře. Zmiňují se často lidé jako Bill Gates, Einstein, Newton, Temple Grandin. Ti všichni jsou úžasní, talentovaní, ale pro mě je nerealistické mít je jako vzory – nejsem talent, co se týče vědy, technologií.  Vždycky jsem hledala někoho, kdo by byl podivný „mým způsobem“, kdo by měl k autismu ještě synestezii a kdo by umělecky tvořil – a Lili Marlene z Incorrect Pleasures udělala velmi podrobnou analýzu, z které mám hroznou radost, konečně někdo pro mě! Pink Floyd zná asi každý, už ne každý ví, že se Pink Floyd dělí na „po Sydovi“ a „se Sydem“(které poslouchám nejradši já), protože je to jako dvě odlišné kapely. No, a kdo byl Syd? 🙂

Mnoho let jsem se bavila údržbou a sestavováním svého seznamu známých lidí, kteří jsou, nebo byli, nebo nejspíš byli, na autistickém spektru. Fascinující hromada lidí! Je to seznam plný geniality, briliantnosti, excentričnosti a originálních vizí. Dlouho jsem věděla, že enigmatického Syda Barretta z Pink Floyd označují někteří za autistu, ale až nedávno jsem zjistila, jak široce rozšířený tenhle názor je. Zaujalo mě, když jsem si nedávno četla, jak jeho sestra mluví o Sydově synestezii, v jiné publikaci, z jiného zdroje. Věděla jsem, že mohla být způsobena drogami, ale stejně tak vím, že na mém seznamu se velmi překrývají synesteti a autisté.
Abych byla upřímná, moc jsem na začlenění Syda Barretta do mého seznamu autistů nespěchala, protože jeho příběh je často vyprávěn jako náhlý a tragický úpadek okouzlujícího a extrovertního mladého muže, a tak autismus nevypadá. Autismus a Aspergerův syndrom nejsou psychické nemoce, spíše se o nich mluví jako o odlišnostech, které mají pozitivní rysy, nebo jako o hodnotných formách lidské diverzity. Co vím já, tak poruchy autistického spektra nezpůsobují žádný náhlý úpadek ve fungování nebo v rozumném uvažování. Autismus je přítomný od raného dětství, nejspíše má původ už v děloze,  a je velmi geneticky podmíněn. Zdá se, že příběh Syda Barretta je o špatných věcech, které nemají nic společného s autismem.

Vím, že některé další synestéty naštve, že Syd Barrett bývá označován rovněž za synesteta, za což může několik důvodů. Nejprve: existují anekdoty (není jich moc), ve kterých je synestezie špatně diagnostikována jako psychóza nebo schizofrenie. Toto mnoho synestetů trápí, a je to důvodem, proč mnoho z nich o své synestezii nemluví. Dokážeme si představit, že některé typy synestezie, jako třeba barevné slyšení nebo barevná hudba, může být nepochopeno a označováno za vizuální halucinace. Takže můžete pochopit, proč některé synestety štve, že slavný člověk s přezdívkou „crazy diamond“ měl taky synestezii. Další důvod, proč některé synestéty Barrettova synestezie štve, je, že mnoho z nás je otrávených vtipkováním o LSD a drogách, které slyšíme, když se někomu svěříme s našimi zkušenostmi. Synesteti jsou občas velmi neslušnými a ignorantními lidmi označováni za tajné uživatele drog. Nebyla jsem schopná doložit, jestli jakákoliv Barrettova synestezie byla přítomná i v dobách, kdy nebral LSD. Jeho synestezie by mohla být jen vedlejším efektem drog, což znamená, že nemusel být nutně zvláštním synestetem s zvláštním mozkem už od přírody. Ale když vezmeme v potaz Barrettův kreativní talent, jeho mnoho zvláštností a problémů, jeho mozek musel být něčím výjimečným.

Dalším důvodem, proč jsem se nehrnula do zařazování Barretta do svého seznamu, byl strach, že jakmile začnu zkoumat jeho život, bude pro mě tohle téma tak komplexní a mysteriozní, že budu na měsíce zahrnutá knihami. A to se přesně stalo.

Syd Barrett se doopravdy jmenoval Roger Barrett, a své pravé jméno používal většinu svého života, který začal roku 1946 a skončil v roce 2006. Byl anglickým autorem písní, zpěvákem, kytaristou a výtvarným umělcem, známý zejména tím, že založil kapelu Pink Floyd, které psal i písničky. Barrett přestal v kapele hrát po opakované neschopnosti hrát naživo během koncertů. Byl hlavním autorem skladeb. Barrett se stáhl z veřejného života, ale vydal dvě solová alba v roce 1970, plné zvláštních a nezapomenutelných písní s nesmyslnými texty. Pink Floyd se stávali masivně populárními a komerčně úspěšnými, jejich styl se vyvinul v progresivní rock, populární hudební žánr, který dovolil milionům mladých lidí zažít intelektuální zkušenost, aniž by museli číst, učit se nebo dělat cokoliv podobného. Syd/Roger Barret žil jednoduchým a samostatným životem, dostával královský plat, dokud neumřel v roce 2006 a nezanechal po sobě majetek přes 1,5 milionů liber, který putoval jeho sourozencům. Jeho přístup k utrácení peněz byl limitován jeho rodinou (Willis 2002 p. 143). Existují mnohé spekulace, proč Barrett přestal hrát v Pink Floydech, odtrhl se od veřejného života, vyhýbal se fanouškům, ztratil se za přezdívkou, kterou sám nikdy neměl rád ani nepoužíval, a odstřihl zvonek od svých domovních dveří.

Nejčastější vysvětlení, tedy že se u něj vyvinula schizofrenie po těžkém užívání LSD, je nejmíň pravděpodobné vysvětlení, z mnoha důvodů. Nejprve: existuje velmi málo, vlastně vůbec žádné důkazy, že by LSD způsobovalo schizofrenii (nebo jakoukoliv jinou vážnou psychickou nemoc). Vědci našli spojení mezi konopím a schizofrenií, podmíněné geneticky, a někteří lidé za Barrettovu schizofrenii viní marihuanu, ale ani to nemůže být prokázáno. Existuje také důkaz, že dlouhotrvající užívání marihuany způsobuje kognitivní deficity, což nikdo nepotřebuje. Ale nemusíme spekulovat, co způsobilo Barrettovu schizofrenii, protože schizofrenii neměl. Neměl ani bludy, ani sluchové halucinace (neslyšel hlasy). Ve všech knihách a článcích, které byly napsány o Barrettovi a Pink Floyd, kde se mluví o nějaké iracionální víře, schizofrenickém salátu ze slov, nebo nošení alobalového klobouku? Členové Pink Floyd opakovaně tvrdili, že Syd Barrett byl zvláštní, než začal brát drogy  (Pareles 2006), což podkopává teorii, že Barrett byl obyčejný mladý muž, než je začal brát. Navíc nejenom, že neexistují důkazy, že Barrett měl schizofrenii – existují naopak přímé důkazy, že ji neměl. Musíme brát v potaz tvrzení jeho sestry: Barrett byl ošetřen psychiatry a nikdo neshledal, že by byl nemocný (Titchmarsh 2007). Podle Willisovy biografie Barrett nikdy neprodělal sekci ani nedostal diagnózu ani léky od psychiatrů, kromě léku jménem „Largactyl“ (Largactil?), což způsobilo dva extrémní výbuchy vzteku – situace ne úplně nekonzistentní s autistickám spektrem.  Largactil/Chlorpromazine je lék, který má mnohé psychiatrické a zdravotní indikace, třeba i krátkodobé zvládání agrese nebo úzkosti, léčbu předávkování amfetaminem, škytání a tetanus. Jednu dobu se nesprávně věřilo, že je to protilátka k LSD.

Barret měl problémy, ale nebyl schizofrenik ani blázen. Člen Pink Floyd, Roger Waters, je hlavní zastánce teorie, že Barrett byl schizofrenik, a tahle idea se jej držela i jako inspirace pro některé písničky Floydů. Mě osobně je velmi nepříjemné, že člověk pořád nachází mnoho referencí k Barrettově mytologické schizofrenii v knihách a článcích na internetu, a i v natočených rozhovorech. Jsem si jistá, že kdybych já popsala zesnulou novozélandskou autorku Janet Frame jako schizofreničku, tak by mi psali všichni její fanoušci a rodina a bombardovali by mě, ale všem přijde v pořádku nacpat Barrettovi psychiatrickou nálepku, kterou kvalifikovaní psychiatři odmítli a označili za nesprávnou.

Schizofrenie není jediná psychická porucha, která se nabízela Barrettovi jako diagnóza. Říká se, že byl tak odtažitý, protože byl bipolární, ale žádný dokument tuto teorii nepodporuje. Jeden Barrettův kamarád říkal, že mu připadalo, že má spíše deprese (Blake 2007 p. 142). Bývalý kamarád z kapely, David Gilmour, tvrdí, že kombinace epilepsie způsobená stroboskopickým osvětlením na stagi ovlivnila Barrettovo zdraví (Geiger 2006). Podobná bizarní teorie zahrnující mescalin a stroboskopy se dá najít v  (Miles 2006 p. 107-108).Někteří argumentují, že Barrett se prostě složil ze stresu. Autor životopisů Tim Willis popisuje Barrettovo odstřižení jako „…prodloužené zhroucení způsobené drogami“.(Willis 2002). Willis přinesl myšlenku, že Barrett byl v letech 1965-1972 pod obrovským tlakem, k čemuž přidal detailní rozvrh Barrettova koncertování a práce ve studiu, jako přívažek k biografii. Barrett si časem vypěstoval chronické nemoci a když mu bylo 60, umřel předčasně na rakovinu. Myslím si, že spekulace o Barrettově zhroucení a odstřižení na straně 139 Watkinsonovy a Andersonovy biografie  Crazy diamond byly hluboké. Psaly o Barrettově víře v totální svobodu, o ztrátě otce v rané pubertě, snadném přístupu k děvčatům a drogám, a jeho nedostatku sebedisciplíny. Puberta a raná dospělost je čas, kdy mladí lidé musí zdokonalit určité dovednosti, cvičit sebekontrolu a najít svou roli ve společnosti. Neschopnost tyto kategorie naplnit se projevuje jako osobní katastrofa.

Překvapuje mě, že jsem nenašla žádný argument, který by mluvil pro  ADHD jako vysvětlení Barrettových potíží a dětských zvláštností, když bereme v potaz jeho celoživotní „hyperaktivní“ chování, menší problémy v dětství, jeho kreativní nadání v rozporu s výsledky ve škole a jeho impulzivní a nezodpovědné braní drog.

Také by se dalo spekulovat, že byl Barrett intelektuálně nadaný, ale nedosahoval takových výsledků, jakých by mohl. Nenašla jsem žádnou informaci o IQ nebo testování ve škole. Jeho matka byla kritizována, protože říkala, že byl nějakým typem génia. Spousta lidí by se hádala, že taková nálepka je adekvátní, když vezmou v potaz jeho kreativitu. Literatura o vzdělávání nadaných dětí nám říká, že děti, které nejsou rozpoznány jako nadané a špatně vzdělávané, nebo které mají skryté vzdělávací problémy, riskují, že se u nich vyvine sebepoškozování nebo začnou dělat potíže nebo sami mohou mít psychické potíže.

Všechny zdroje souhlasí, že Barrett byl těžkým uživatelem drog v mládí. Později v životě kouřil cigarety, jednu za druhou, podle biografie Watkinsona a Andersona. V šedesátých letech bral LSD, ale kolik, to zůstává skryto. Je možné, že bral heroin. Také používal sedativum Mandrax, které bylo populární jako rekreační droga v pozdních 60. až začátkem 70. let – způsobovala stavy transu, kdy jste si ale zároveň udrželi bdění, a říká se, že byla afrodisiakem. Je snadné si představit, jak kombinace pracovního života a používáním drog mohla vést k vyhoření, složení se a kompletní neschopnosti fungovat. Jsme však postaveni před otázku, proč si Barrett vybral tak těžké užívání drog. Pokud byla nějaká odchylka součástí Barrettova života, pak mohla být motivací, nikoliv efektem, pro braní drog. Autisté jsou velmi náchylní k úzkostem, stresu, depresím a složením se z nervů. To by mohlo vysvětlit, proč nebyl Barrett schopný se porvat s rozvrhem, kteří jeho kolegové z kapely zvládali.

Dlouhou dobu se šíří spekulace, že Barrett byl autista (Gallo 2006). Willis popisuje Barrettovu mysl jako „… strašně zvláštní … snad až na hraně s autistickou nebo aspergerskou“ (Willis 2006). Barrett měl talenty v oblasti vizuálních umění a hudby, dva z talentů, které jsou charakteristické pro autistickou mysl, a tyto talenty byly evidentní už na začátku života (Barrett se v osmi letech naučil hrát na piáno). Barrett by mohl být označen za kreativně nadaného. Lidé, kteří mají Aspergerův syndrom (AS) si často vyvinou silný, trvalý zájem v úzkém, netradičním předmětu, a hlavní motivací je pro ně pouhá libost nebo zvědavost. Barrettova sestra Rosemary popisuje jeho zájem o byzantské umění „byl to jeho obrovský zájem a říkal, že to bude jednou kniha, ale byla to jen sbírka dat a faktů, které jej zajímaly.“ (Titchmarsh 2007). Tohle dělal „jen pro svou radost“  (Willis 2002 p. 144). Také je dobré si všimnout jeho kreseb, maloval již od školy až do konce života, jen aby měl sám radost (Chapman 2010 p.8).

Autismus se dědí, a Barrett měl spoustu podobných vlastností jako jeho otec, které by se daly označit za autistické vlastnosti. Jeho otec, patolog, také ve volném čase kreslil a miloval hudbu. Jako jeho syn i Dr Barrett strašně rád zkoumal předmět do hloubky a měl expertské znalosti o houbách a smrti novorozeňat. (Miles 2006). Přesný stereotyp otce autistického dítěte – měl i vědeckou kariéru a trávil málo času sám s dětmi (Miles 2006), ale podle Barrettovy sestry měl Barrett a jeho otec „k sobě velmi unikátně blízko“ . (Manning & Dodd 2006, p. 10). Ve Watkinsonově biografii Barretta jako „výjimečně příjemné osobnosti“ (Watkinson & Anderson 1993 p.13) se to cituje jako charakteristika, kterou měl syn a otec společnou, což jde proti stereotypu chladného autisty. Člověk by očekával, že členové rodiny, kteří jsou oba na spektru, budou mít speciální empatii, takže to pro Barretta byla nejspíše hrozná ztráta, když jeho táta zemřel na rakovinu v Sydových pouhých 16 letech. Je dobré zmínit, že otec i syn na rakovinu zemřeli předčasně oba.

Dvě (nejspíš na sobě závislé) charakteristiky Syda/Rogera Barretta mi přijdou opravdu velmi nepřekonatelné jako důkazy autismu: jeho celoživotní návyk poskakování, a chození po špičkách i v dospělosti. Barrett poskakoval na nohou během celé školy, což mu vydrželo až do dospělosti (Miles 2006) a Willis popisuje, že Barrett poskakoval na nohou, když otevřel dveře, a i v posledních letech svého života (Willis 2002). Dlouhodobá přítelkyně Libby Gausden na něj tlačila, aby na chvilku přestal poskakovat, (Willis 2002 p. 45), ale to nevydrželo, nevydržel ani jejich vztah. Mnoho odkazů na Barrettovo poskakování a divný postoj se nachází snad ve všech knihách o Pink Floydech. Popis z první ruky o Barrettově divné chůzi na veřejnosti na stránce 154 Watkinsonovy a Andersonovy biografie úplně stačí k tomu, aby čtenářovi došlo, že byl Barrett netradiční muž. Autisté mají často celoživotní návyk houpání se a poskakování. I nejinteligentnější autisté mají tento návyk – Bill Gates je slavný stejně tak pro své bohatství jako pro své kývání. Existují důkazy, že Barrettovo jeho zvláštní odrážení se od noh mu přinášelo i jisté výhody v chůzi. Studie z lednového New Scientist dokázala, že běhání po špičkách má mnohem menší fyzický vliv na nohu, a dvě třetiny běžců, kteří běhají často bez bot, běhají po špičkách. Barrett nejspíše chodil boso mnohem častěji než je obvyklé, protože boty nedovolují chůzi po špičkách.

Chození po prstech u nohou je časté v raném dětství, ale když dítě chodí po špičkách po třetím roce života, doporučuje se nechat jej prohlídnout lékařem. Chůze po špičkách může znamenat mnoho různých odlišností, včetně autismu. V knize Marka Blakea o Pink Floyd mluví člověk, který viděl Barretta před a po jeho úpadku, jak říká „..a pořád chodil po špičkách.“ (Blake 2007 p. 223). Popis Barretta, jak stojí po špičkách, od jiného známého, je na stránce 30. Proto nejspíš nosil i boty bez ponožek nebo tkaniček, někdy nenosil žádné boty. Chůze po špičkách jeho boty ničila. Vědělo se, že nosí na botech elastické gumičky, když se mu zničily zipy. Toto vše se dělo, když ještě chodil do školy. Dalším zvláštním zvykem  Barretta, který by se dal označit za autismus, bylo, že nosil strašně málo oblečení ve všech obdobích, to říkali sousedi  (Willis 2002 p. 12). Zima jej očividně netrápila. Willis popisuje, jak Barrett otevírá vchodové dveře a je jen ve spodním prádle. Dr Tony Attwood, expert na autismus, popisoval lidi s AS, kteří nosí oblečení nevhodné k sezóně, která právě je. (Attwood 2007).

Během puberty Barrett zkonstruoval (a nádherně) čtyřstěny z balzového dřeva, které si věšel na stropě ve svém pokoji. Toto precizní a geometrické vyřezávání je zvláštně podobné dětskému koníčku profesora Richarda Borcherdse, vítěze Fields Medal za matematiku, který byl diagnostickem Baronem Cohenem označen za autistu, který nebyl natolik „dysfunkční“, aby naplnil kritéria autismu.  (Baron-Cohen 2003). Když chodil Borcheds do školy, tak také sestavil stovky unikátních čtyřstěnů, které si věšel na strop  (Baron-Cohen 2003 p. 161-162). Baron-Cohen by toto chování nejspíše zařadil mezi systematizující jednání. Baron-Cohen tvrdil, že autisté jsou hypersystematizující. Tento koníček je precizní a matematický, má v sobě však i experimentální prvky, protože při něm člověk prozkoumává vztah mezi 2D a 3D tvary. O pár desítek let později v roce 1996 Barrettův synovec v interview řekl, že Barrett prozkoumával geometrické a opakující se vzorce podobně jako čtverce nebo vzorce v jeho malbách (Willis 2002 p. 144) (interview taky online u Dolly Rocker), artistické chování, které se projevovalo už v jeho mládí.

Nejen čtyřstěny a geometrická malba, ale i experimentování se zvuky v hudbě a hudební inovace se dají také označit za systematizující chování. Barrett ze své kytary dostával nové zvuky používáním kuličkového ložiska a zapalovače. Často v hudbě používal nahrávky pozpátku. Nahrával si zvuk motorky s tím, že ho chce použít v hudbě, a pamatuju si, že jsem četla o tom, jak Barrett zkoušel nahrávat tikot hodin pod vodou. Barrett byl podle zdrojů jeden z prvních, kdo využívali Binson Echorette k vytvoření echa na kytaře (Watkinson & Anderson 2006 p. 50). Jeden by řekl, že psaní písní je čistě kreativní činnost, ve které neexistuje žádný systém nebo daná pravidla, ale v Willisově biografii je popisován Barrettův geniální systém psaní písní (struktura). Barrett vykazoval ještě konvenčnější talent pro systematičnost v mládí, kdy v patnácti sestavil vlastní zesilovač. Systematičtí lidé milují přístroje a Barrett nebyl výjimkou. Biografie Watkinsona a Andersona detailně popisuje Barrettovu extravagantní fascinaci – sbíral kytary televizní sety během 70. let. Chapmanova kniha Syd Barrett: a very irregular head (velmi nepravidelná/netradiční hlava) nám skrytě poukazuje, že Barrett měl i schopnost se velmi dlouho soustředit, což je typické pro autismus – když navštěvoval umělecké galerie se svou přítelkyní, „seděl celé hodiny a koukal se na jednu malbu“, než aby se setkával s dalšími přáteli v kavárně (Chapman 2010 p. 44). Přestože problémy s řečí nejsou součástí populárního obrazu Syda Barretta, určité problémy s mluvou měl. Barrettův synovec Ian Barrett popisuje, že jeho strýc věci popisoval velmi dlouho a precizně(Chapman 2010 p. 366), což je vlastnost, kterou má mimochodem společnou celá rodina. Barrettova sestra Rosemary teoretizuje v té samé knize, že když Barrett žil v posledních letech tak sám a s nikým nemluvil, vyklouzl ze zvyku a ztratil verbální schopnosti  (Chapman 2010 p. 377).

Když si čteme knihy o Barrettovi, snadno nás napadne, že jeho život byl jedna velká párty, ale kniha Marka Blakea o Pink Floyd popisuje z dvou zdrojů, jak Barrett utíkal z nebo vyhýbl se společenským událostem, kterých se mě zúčastnit, bez udání důvodu. Někdy nudil svou přítelkyni tím, že ji bral na projížďky, aby se koukala na krajiny, spíš než aby spolu šli na párty. Jiný kamarád popisuje, jak Barrett dokázal „se zničehonic od všeho odstřihnout„, přestože měl skvělý smysl pro humor (Blake 2007 p. 30). Tento druh chování je také konzistentní s Aspergerovým syndromem. Podle některých zdrojů citovaných Blakem existovala i určitá distance mezi Barrettem a jeho kolegy z kapely, jeden zdroj říkal, že Barrett byl v Pink Floyd outsider (Blake 2007 p. 78). To je podporováno citáty z biografie Watkinsona a Andersona: „Nebylo tam žádné ucelené spojení, protože oni byli jen doprovodní muzikanti pro Syda a ne kapela“ (p. 89). Ve světle takového odhalení člověk nemusí věřit mýtu, že byl Barrett šílený, aby našel vysvětlení, proč jej chtěli ostatní vyhodit z kapely. V Blakeově knize se dá najít i anekdota o tom, jak Barrett odmítá bez vysvětlení nastoupit do autobusu s ostatními studenty na uměleckou exkurzi ve škole (p.25). Aspergerův syndrom toto chování může vysvětlit. Hluk, pach a spousta lidí v autobusech a městské dopravě může být velmi nepříjemná pro autisty, kteří jsou smyslově přecitlivělí. Další podpůrné argumenty pro teorii, že měl Barrett problémy se setkáváním se s lidmi, můžeme najít na webové stránce Dolly Rocker. Píše se tam, že Barrett se vyhýbal hostům tak, že seděl ve sklepě během 70. let a i v devadesátých letech byl pořád „neschopný se poprat s velkými návštěvami“. Chapmanova kniha z roku 2010 o Barrettovi komplexně popisuje jeho společenský život. Jeden zdroj tvrdí, že Barrett byl společensky samostatný, dokázal se se společností pobavit, ale nepatřil k žádné skupince. Další zdroj popisuje, že Barrett si své přátele velmi vybíral a moc jim nevěřil, ale nějaké přátele měl. Jiný zdroj popisuje Barretta jako hodného, štědrého a citlivého, ale ve svém vlastním světě.

Některé vlastnosti Barretta vztahující se ke komunikaci se občas citují jako důkazy mentální poruchy. Mezi ty se počítá verbální nekomunikativnost, pohled, který lidi děsil, a nedostatek obličejové mimiky. „Mluvit s ním bylo jako mluvit do zdi, protože jeho obličej byl tak…bez výrazu.“ (Willis 2002 p. 77). Také bylo popisováno, že Barrett komunikoval tak, že spíše jen konstatoval tvrzení, než že by normálně konverzoval, a jeho konverzace byla podivná a fragmentovaná (Willis 2002). Nedostatek očního kontaktu zmíněný na stránce 163 knihy Watkinsona a Andersona. Všechny tyto charakteristiky se objevují u lidí, kteří jsou autističtí. Pokud se změní řeč těla člověka, může to značit psychickou poruchu. Také by to však mohl být výsledek rozhodnutí autisty, kdy se rozhodne přestat „chovat normálně“.

Existuje i další vlastnost Barretta, která je přítomná od jeho dětství až do konce života, která je typická pro autisty. Barrett měl velké spojení se svým domovem. Byl popisován jako samotář, ale jeho tendence se vracet domů se objevovaly už ve škole, když utekl z přespolního běhu, aby doma maloval, a stejně tak rád maloval i na zadním dvorku svého domu. Existuje anekdota o tom, že Barrettšel pěšky do Cambridge (jeho rodné město) z Londýna, a jeden kamarád Barretta věřil, že byl mimo svou komfortní zonu, kdykoliv byl mimo Cambridge. Domov je místo (nebo by měl být místem), které nám dává soukromí, ticho, ochranu před okolním světem a bezpečí, ochranu před vyrušováním a změnami, všemi věcmi, které autisté potřebují. Domovy a rodná města jsou také místy, kde se můžeme ohlížet na své dávné vzpomínky, které v nás vzbuzují vědomí osobní identity, a to může být uklidnující v chaotickém a nepřátelském světě. Některé z nejhorších anekdot o Barrettovi vypráví, že když měl největší problémy a byl násilný, se děly, když bral drogy nebo bydlel s více lidmi.

Přestože média nejčastěji zmiňují Barretta v souvislosti s psychickou nemocí, jeho sestra tvrdí, že nikdy nebyl nemocný, ale nikdy ani nezapadal do normy. Podle Rosemary strávil nějaký čas v léčebně (ale nedostával léky) a několikrát jej vyšetřovali psychiatři – zjistili jen to, že je netradiční, ale ne blázen  (Titchmarsh 2007). Nálepka šílenství, kterou vám dávají obyčejní lidé, ale naprostá duševní pohoda viděná psychiatry je často známá některým dospělým Aspergerům. Rosemary citovaná v Champanově knize z roku 2010 o Barrettovi tvrdí, že „porucha osobnosti“ byla nálepka, kterou Barrettovi v léčebně pak připsali.  (Chapman 2010 p. 361). Tuto diagnozu dostávalo mnoho dospělých, než se objevila diagnoza Aspergerova syndromu.

Spousta důkazů podporuje autismus, ale existují i určité elementy v Barrettově příběhu, které trochu nezapadají. Našla jsem anekdoty, v kterých Barrett porovnává svůj vlastní sociální status s Lennonovým, jehož kariéra byla mnohem pevnější. To se zdá být pravým opakem k nezájmu o sociální status, který má být u autistů typický. Spíš by se daly interpretovat Barrettová porovnávání jako kopírování svých vzorů, což je celkem zoufalá strategie některých autistů, aby se vypořádali se sociální stránkou v životě. Jako dítě byl Barrett popisován jako extrovertní vtipálek. Dařilo se mu ve skautech, dokonce tam dosáhl na post vedoucího. Šly mu i veřejné projevy, recitace a hrál ve školních hrách ( Miles 2006). Vyhýbal se problémům s učiteli vtipkováním a úsměvy  (Miles 2006). Tato úroveň sociální manipulace a sebeprezentace nezapadá do stereotypu autisty (jenže ono to tak není, já měla dětství podobné). Na druhou stranu byl však Barrett popisován jako „..kdyby měl dětstkou nevinnost“  (Manning & Dodd 2006 p. 10). I přes jeho sociální dovednosti nebyl Barrett perfektním dítětem. I přes očividnou inteligenci neměl dobrý prospěch a na umělecké škole byl rebel. Každopádně byl velmi vznětlivý. V dětství rozbíjel okna a házel kameny na auta, když věci nešly tak, jak chtěl (Miles 2006). Podle Willisovy biografie , Syd/Roger ale neházel kameny sám, takže toto chování může být spíše projevem špatného dohledu dospělých. Je zajímavé podotknout, že soused Barretta říkal, že Barrett někdy rozbíjel (svá vlastní) okna (Sore 2006), takže je to vlastně další z podivných celoživotních návyků Barretta. Okna nebyla jediné části domů, které Barrett ničil. V sedmdesátých letech vytrhl dveře ze svého domu z pantů, a protáhl hlavu stropem po špatné recenzi jeho koncertu. Barrettův celoživotní vztek mohl být spojen s autismem nebo možnou epilepsií čelních laloků. V Blakeově knize o Pink Floyd je fotografie Syda, která je velmi úderná. Ukazuje, jak stojí na práhu v roce 2006, má na sobě minimum oblečení a pohled v jeho temných očích by mě donutil couvnout metr, dva. Existuje mnoho fotografií Barretta i z dob Pink Floyd, na kterých má nejúdernější výraz, možná až terror, přestimulování nebo šok.  Reportér z Rolling Stone tvrdil, že Barrett měl v očích šok neustále (Watkinson & Anderson 2006).

Během dospívání a rané dospělosti měl Barrett několik přítelkyň a aférek(Willis 2002). Navíc neměl nouzi o groupies, jakmile se proslavil. Barrett byl u holek velmi populární už od puberty do doby, než se izoloval od společnosti, ale bylo by chybné to brát jako důkaz, že měl sociální dovednosti neautistického člověka. Barrett dobře vypadal, byl slavný a kreativní, což byly věci, které hlavně tvořily jeho charisma. Překvapivě jedna žena, která s Barrettem ráda trávila čas, řekla v rozhovoru, že Barrett „…nebyl ten typ chlapa, co by se s ním dalo flirtovat“.(Blake 2007 p. 122). Barrett byl velmi všímavý partner v jednom ze svých raných vztahů, ale později na vztahy nekladl moc velký důraz. Ničil budovy a byl pak k některým přítelkyním i násilný. Existuje teorie, že autismus je extrémně maskulinní typ mozku. Pokud byl Barrett autista a pokud je tato teorie pravdivá, pak by měl Barrett s průměrnou ženou velmi málo společného, což by tvořilo ještě větší průrvu mezi ním a ženami. To by mohlo vysvětlit, proč Barrettovy vztahy neměly žádný směr. Podle jednoho autora se Barrett, když se rozešel s holkou, s kterou byl zasnoubený, neměl žádné další známé vztahy. Životopisci Watkinson a Anderson psali, že jeden fanoušek, který sbíral věci spojené s Barrettem, měl názor, že Barrett měl jednu dobu tajně přítelkyni – tajil ji před médii i rodinou. Když spekuluji o motivacích za Barrettovými volbami životního stylu a chování, snažím se mít na paměti, že Barrettovy finance a kontakt se světem kontrolovala jeho rodina tak moc, že tomu až nerozumím.

Barrett byl až příliš dobrodružný, co se týče drog, a také velmi osobitě a odvážně tvořil svůj osobní styl. Nosil černé oční linky, když byl slavný, a měl trvalou na vlasech, nosil psychedelické oblečení. Byl nejpřitažlivější, nejfotogeničtější a nejzajímavěji oblečený člen Pink Floyd. Myslím si, že Barrettovy svádějící pohledy na foťák připomínají pózy ženských modelek. Zdá se, že Barrett neměl moc těžkou hlavu z toho, že se jako muž takto vystavuje. To někteří označují jako důkaz psychické choroby, ale nemyslím si, že je takový rozdíl mezi drag queens a nošením oblečení, které Barrett nosil jako člen Pink Floyd. Barrettův crossdressing nás nutí přemýšlet o písni Arnold Layne. Tato píseň, kterou napsal Barrett, je o transvestitovi, který krade ženské prádlo ze šňůr. Zakládá se na pravdivých historkách, kdy bylo prádlo ukradeno – prádlo, které patřilo studentkám žijícím u Waterse a Barretta doma. Jeden z lidí v dokumentu The Pink Floyd and Syd Barrett Story tvrdí, že zná identitu daného zloděje. Kdo by to asi udělal?
Barrettův smysl pro módu jde proti stereotypu geeka, autisty, který je módně slepý, a může být použit jako protiargument k autismu u Barretta. Naopak lze zase říct, že Barret porušoval genderové normy a odlišoval se od vrstevníků právě skrze módu. Autisté jsou někdy zvláštní také tím, že si přisvojí módu, která se mezi vrstevníky tolik nenosí. Protože se tolik nestarají, jestli zapadnou.

Barrettová sestra a životopisec Tim Willis popisují Barretta jako synestetika nebo možného synestetika „…říkal, že zvuky mají pro něj barvy“ (Titchmarsh 2007). Barrett popsal (Radovi Klosemu, členovi raných Pink Floyd), že akord C je žlutý, což je v Willisově biografii  (p 21). Mnohem později v Barrettově životě, během nahrávání jeho prvního solového alba, jeden z Barrettových komentářů o hudbě nám dává další důkaz o jeho synestezii; „Možná by bylo lepší udělat prostředek temnější a konec trochu víc odpolední, protože teď je to moc větrné a ledové“(Willis 2002 p. 106). Willis napsal, že Barrett „maloval“ písně (Willis 2002 p.21), reprezentace písní, které by se mohly zakládat na synestezii. Milesova kniha o Pink Floyd nám dává plnější popis Barrettových vizuálních reprezentací písní v barevných malbách  (p 69) a kresbách, které připomínají Vennovy diagramy (p 83). Bylo by fascinující tyto výtvory vidět, pokud ještě dnes existují. Některé typy synestezie mohou být způsobeny vysokými dávkami LSD, takže bychom se mohli zbavit Barrettovy synestezie jako pouhého vedlejšího produktu psychedelických drog. Já však ve způsobu, jakým Barrett očividně používal svou synestezii a jak o ní mluvil k popisu a reprezentaci jeho hudby, vidím, že jeho synestezie byla mnohem komplexnější, stabilnější a přirozená. Muselo by se najít, jestli Barrett zažíval synestezii v životě už dřív, než začal brát drogy, abychom jej mohli zařadit mezi přirozené synestety.

Už jako student umělecké školy měl Barrett velmi vyvinutý smysl pro barvu  (Chapman 2010 p.50). Jedna studie dokázala, že synesteti mají lepší paměť na barvy  (Yaro a Ward 2007). V jeho knize vydané v roce 2010 Chapman tvrdí, že píseň Astronomy Domine od Barretta „obsahuje silný smysl pro synestezii “ (Chapman 2010 p.156).

Barrettova synestezie nebyla izolovaná osobní odlišnost. Synestetické zážitky byly součástí psychedelické scény, jejíž součástí Barrett a Pink Floyd byli. Lidé vymýšleli různé nástroje a systémy osvětlení stage pro podniky, ve kterých hrály kapely jako Floydi, některé se dokonce promítaly společně s hudbou. Jeden z koncertů Pink Floyd z roku 1967 měl i název „Barevná hudba“. Vědci opakovaně nalezli možné spojení mezi synestezií, autismem a epilepsií  (Robson 2009). Je možné, že Barrett měl nějakou kombinaci těchto tří. Co vím já, nikdy se nenašlo spojení mezi synestezií a schizofrenií, takže důkaz synestezie vůbec nepodporuje myšlenku, že by Barrett byl schizofrenik.

Je pro mě zajímavé, že dost spisovatelů, které měl Barrett jako své vzory pro skládání písní, byli většinou autoři dětských knih a sami velmi netradiční lidé. Lewis Carroll byl jedním z nejznámějších spisovatelů v žánru literárního nonsensu. Měl migrény a epilepsii (možná čelních laloků), zdědil koktání, byl matematik a nikdy se neoženil. Carroll byl identifikován jako autista v knize The Genesis of Autistic Creativity: Asperger’s Syndrome and the Arts. Edward Lear byl dalším známým spisovatelem v žánru nonsensu. Také byl nadaným malířem a epileptikem, který měl depresivní období v životě. Nikdy se neoženil. Pink Floyd má své první album pojmenované po kapitole z dětské knihy The Wind in the Willows od Kennetha Grahama, a tato kniha měla velký vliv na Barrettovo dílo. Grahame byl inteligentní a excentrický samotář, který si později v životě vzal podobně excentrickou osobu. Syd Barrett napsal píseň Golden Hair inspirovanou básní Jamese Joyce. Joyce byl jedním ze slavných lidí, kteří jsou probíráni v knize Unstoppable Brilliance. Irish Geniuses and Asperger’s Syndrome.

Svět dětství je nevinný a krásný svět, který je velmi příjemný pro mnohé lidi s Aspergerovým syndromem. I když Syd nebyl otcem, byl velmi spojen se světem dětství – skrz jeho silné spojení s Cambridge, kde vyrostl, jeho osobnost je popisována jako dětská, jeho umělecká inspirace dětskou literaturou a jeho láska k dětem v kontrastu s jeho životem. Barrettova sestra Rosemary popisuje Barrettův vztah k dětem v interview z roku 2006 v Sunday Times. Legendární matematik Paul Erdos a spisovatel/matematik Lewis Carroll jsou dva slavní géniové, kteří jsou oba identifikováni jako autisté profesorem Michaelem Fitzgeraldem (Fitzgerald 2007, Fitzgerald 2005), a byli oba svobodní a možná asexuální, a oba měli rádi děti a společnost dětí.

Jeden poslední detail, o kterém věřím, že indikuje autismus u Barretta, je evidentní nezájem o populární týmové sporty. Všichni muži rádi koukají na fotbal, ne? Autisté jsou často výjimkou. Autisté nepotřebují davy a promenády, které se pojí k hraní nebo dívání se na sport. Věřím, že i pomalé přesouvání pozornosti autistů může mít za vinu, že mají potíže sledovat rychlou akci sportu. Watkinson a Anderson popisují ve svém životopise, jak Barrett přichází do obchodu s domácími potřebami svou zvláštní chůzí, zatímco všichni ostatní jsou na FA Cup finále.

Věřím, že Barrett byl někde na autistickém spektru, protože existuje tolik důkazů, i když některé aspekty života se zdají být na první pohled proti. Podobnosti můžeme vidět i mezi Barrettovými zkušenostmi v Pink Floyd a kariérou australské rockové hvězdy Craiga Nichollse z The Vines, který dostal formální diagnozu Aspergerova syndromu v roce 2004. Historie se opakuje. Jsem přesvědčená, že to nebyly jen drogy a autismus, co způsobilo konec Barrettovy kariéry. Souhlasím s Willisem a spoustou Barrettových fanoušků, že Barrett odešel z hudebního průmyslu, aby se vrátil k malbě. Můžeme si být jistí, že Barrett zažíval synestezii typu barva x hudba, a dost možná i další druhy synestezie. Dokázala jsem najít spoustu důkazů pro Barrettův autismus a synestezii všude v knihách o Barrettovi a Pink Floyd, i když spoustu autorů neříká přímo, že by Barrett cokoliv z těch dvou měl. Naopak jsem nenašla žádné podpůrné argumenty pro to, že by Barrett byl psychicky nemocný. Barrett se jistě choval podivně a nefunkčně během jednoho období v životě – to se děje, když lidé berou drogy.

Známý malíř Vincent van Gogh je další známou osobou, která měla spoustu znaků společných s Barrettem. Oba muži byli malíři s originální kreativitou. Oba byli označeni za možné autisty. Oba měli synestezii. Oběma byla dána nálepka „schizofrenik“. Oba měli smůlu v romantických vztazích. Oba mívali nevídaný vztek. Někdo věří, že Goghovy záchvaty vzteku měly původ v epilepsii čelních laloků. Oba byli předmětem mnohých různých teorií o jejich zdravotním stavu.

Barrettův příběh je často používán jako varovný příběh o drogách. Mohl by být tento příběh veselejší, kdyby zvolil jiné cesty? Víme, že silné používání konopí může zničit mozek, a u některých lidí vyvolat psychické potíže, takže by to Barrett měl možná jinak, kdyby se této droze vyhnul. Ale je možné, že být autistou ve světě, který nechápe a nepřijímá autistické lidi, byl Barrettův největší problém, a v té době neměl dostupnou žádnou pomoc ani radu, jak se s tím vyrovnat, ani žádnou podporu. Měl své největší problémy v době, kdy autismus znamenal převezení do ústavu, špatnou diagnozu jako schizofrenie (což mělo spoustu špatných následků), neužitečné teorie obviňující matky, neužitečnou a drahou psychoterapii a LSD někteří psychiatři navíc stále používali jako terapii pro autistické děti. Těžko vyčítat Barrettovi, že si dal LSD a odpadl, když žil v takové době. Slavný psychiatr R. D. Laing, ke kterému se členové Pink Floyd snažili Barretta dostat, se projevil jako alkoholik a sám v depresi a jeho práce už není v mainstreamové psychiatrii vůbec brána v potaz.

Roger/Syd Barrett hrál ve svém životě několik rolí – divoký a kreativní krásný kluk, enigmatický tulák, který byl předmětem pomluv a lokálních legend, a úžasně děsivě vypadající kuřácký milionářský odpadlík. Dokázal, že někdo nemusí umřít mladý nebo umřít vůbec, aby získal status legendy. A když je teď pryč, mnoho otázek o jeho životě zůstává nezodpovězených. Nemáte rádi tajemství?
Některé citáty Syda Barretta

Omlouvám se, že nedokážu mluvit úplně souvisle.

Myslím si, že nejsem úplně jednoduchý. Mám hodně netradiční hlavu. A nejsem nic, co si myslíte, že jsem.

Pro mě je to všechno pořád moc pomalu. Hraní. Tempo věcí. Já běhám rychle. Problém je, že jsem pár měsíců hrál v kapele a toho bodu jsem nemohl dosáhnout.

Mizím, většině věcí se vyhýbám.

Myslím si, že mladí lidé by se měli hodně bavit. Ale mně přijde, že já se nebavím nikdy.

Nebyl jsem vždycky tak introvertní.

Jsem plný prachu a kytar.

Jdu pozpátku. Vlastně jen ztrácím čas.

Viděli jste růže? Je v nich tolik barev.