„Já do tohohle muzea chodím každý den. Je tam socha mého strejdy. Každý den si tam s ním chodím povídat.“ Vysoká vážná žena s tlustými brýlemi, která vypadá vážně rozhořčeně. Trochu se s Mattem pošťuchujem, když tohle říká průvodci u vstupu jako důvod, proč nemusí platit vstupné. Trochu se s ní dohaduje. My zatím proklouznem nepozorovaně dovnitř.

Těžké závěsy. Není skoro vidět na exponáty. Víme, že toho musíme stihnout hodně, takže místnosti velmi rychle probíháme, věnujeme věcem pár letmých pohledů. Najednou stojíme před těžkými dveřmi. Vcházíme dovnitř. „To je ten její strejda,“ říká mi a já se zaměřím na sochu, o které mi povídá. Je to nějaký nacistický voják s uhrančivým pohledem.

„Fuj,“ oklepu se a vyběhnu ven z muzea. Je v obrovském gotickém kostele, který je ale něčím podivný. Voluty jsou jinak lomené, klenby jsou nepochopitelně složité. Ve všem je cítit trochu výsměchu tomu „tradičnímu“ gotickému. „To je krásný kostel,“ říká mi někdo vedle mě.

„Ne, není,“ říkám. „Copak to necítíš, jak je špatný? Vždyť je postavený pro ďábla.“ Cítím naprosto silný odpor ke všemu, co je „špatné“, „zlé“. Už necítím strach. Cítím zlost. Cítím odpor.

Hodně lidí se pozastavuje nad spacími návyky svých autistických dětí, nebo nerozumí jejich nočním strachům. Jako dítě, náctiletá i kolem dvaceti jsem mívala šílené, nepopsatelné noční můry. Myslím si, že pramenily právě z nepochopení, nepřijetí, nepředvídatelnosti světa.

Představte si, že ležíte ve vlastní posteli. Vše kolem vás je v pořádku, ale vy cítíte, že je něco nepopsatelně špatně. Něco divného visí ve vzduchu. Spousta nervozity. Nevíte, co se děje, ale víte, že se něco stane. Jako když v hororovém filmu stojí člověk před zavřenými dveřmi a slyší za nimi podivné zvuky a odhodlává se je otevřít.

Najednou zvednete oči a vidíte, jak se lustr roztáhl přes celý strop a začal vydávat červené vlny, které se linou přes celou místnost. A začnou vás zvedat a točit s váma a lustr vás hypnotizuje a tahá do sebe. A vy s tím vším nemůžete naprosto, ale naprosto, nic dělat. Cítíte jen ochromení, hrozný strach, strach z neznáma, nevíte, co bude, až vás lustr vtáhne do sebe.

A nikdo vám neuvěří, že vám tohle přijde stokrát děsivější než smrtky, nemoce, pavouci.

Jdu chodbou. Je to podzemní tunel, ve kterém je hrozná tma, jen skrze strop lehce prosvítá zelené světýlko. Ani nevím, kam jdu. S každým krokem slyším jen jedno pípnutí, zní to jako rádiobudík, takový ten starý, z devadesátek. Pokračuju dál. Chodba je hrozně dlouhá. Najednou se ze tmy naproti mně vynoří holčička. Je jí asi šest, má semišové, zelené šaty s bílým límečkem, usmívá se na mě a jde proti mně, ale já prostě vím, že je v nepořádku.

Hrozně se bojím. Vím, že je s ní něco špatně.

Když kolem mě projde s tím nalepeným úsměvem a nepřítomným výrazem, vím, že musím zjistit, co se tam děje. Zrychlím krok. Pokračuju dál. Dojdu k zabedněným dveřím, které rozrazím.

Za nimi je obrovská laboratoř a smějící se, šílení doktoři, kteří operujou mozek malým dětem podle učebnice přírodopisu pro páté třídy.

Bylo mi asi deset, když se mi to zdálo.

Půda. Půda krásného, dřevěného domu na horách. Šumění stromů a barevné míče. Místnost, která má prosklené stěny a je naplněná míči. Uprostřed místnosti sedí asi patnáctiletý kluk, který nevnímá nic jiného, než míče. Projdu kolem. Máme se sejít na půdě…A když tam jsem, vím, že jsou tam myši. A to je hrozně špatně. Nechci je vidět. Pohltí mě strach, vždycky, když vidím myš. V reálném světě jsou mi naprosto jedno, chtěla bych morče, myši si i pohladím, potkan je srandovní. Ale ve snovém světě fungujou úplně jiná pravidla. Přijdou za vámi s naprosto vážným výrazem. Nic neříkají, ale vám to všechno dojde.
„Já jsem byla v nemocnici?“
Pořád mlčí a dívají se na vás tím smutným, zúčastněným výrazem. A vy panikaříte.“A já si to nepamatuju? Že jsem tam byla ROK? V kómatu?“

A je to až teď, po všech těch letech, kdy ve svých snech dokážu proletět stropem. Kdy dokážu vynadat všem, kteří se chovají špatně. Kdy si dokážu pevně stát za svým.

Za noční můry autistů může mimo jiné často i nesrovnaný svět, nejistota, strach z nepředvídatelného.

I lidi  v mých snech bývali nepředvídatelní. Nemůžu ani říct, kolikrát se mi stalo, že jsem se podívala do tváře lidem, kteří mi byli v reálném životě blízcí, a oni se naprosto v nepoměru ke kontextu a situaci ďábelsky rozesmáli a měli divoký, nepřítomný pohled v očích. Nebo podivný pohled, který říkal „já vím něco, co ty ne,“ a já cítila tu čistou zlost.

Já ve svých snech byla vždycky hodná. Nikdy jsem v sobě necítila žádnou „zlost“. Nebo nenávist. Až v poslední době, ke všem, kteří mě zneužívali.

Ve snech jde o zvláštní kulturu. I když vím, že jde o snové prostředí, sklopím hlavu a krok a snažím se být tolerantní a mlčet, neprozrazovat nic o sobě a jen nasávat tu atmosféru, kterou si stejně vytvářím ve vlastní hlavě. Ke všem podivným bytostem, které ve snech potkávám, se chovám snad čestněji a s větším respektem než v reálném životě. Jsem vždycky pouhým „médiem“, zprostředkovávám kontakt mezi pravou „sebou“ a bytostmi, které potkávám. Kolikrát mi přijde, že ani nemluvím, pouze komentuju sen z pozadí.

Možná je to divné. Magické, OCD, přehnané. Ale já věřím v to, že sny jsou něčím zvláštní.