Obrázek namalovaný pastelkami, ilustruje písničku Astronomy Domine od Pink Floyd. Na obrázku jsou krápníky v noci, nalevo stojí malá zrzavá postava otočená zády, má dlouhé vlasy, spolu s ní stojí vysoký muž s fialovými vlasy. Celou noční oblohou se táhne pruh s velkým okem, za ním prosvítá planeta a hvězdy.

Ne, opravdu jsem autistka

Posledních pár dnů jsem měla chřipku. Chřipka je strašidelná. Strašně strašidelná.

Máte horečky, kvůli kterých ani nespíte, protože se vám zdají tak moc strašidelné sny. Už tak jsem jako dítě trpěla nočními můrami, děsivými, ochromujícími sny, které už dneska rozhodně tolik nemám – vsadila bych na to, že za to může pouze a jenom můj věk a zkušenosti, žádné zázračné “vyléčení” – dneska už mě ve snu nespoutává šílené mlčení, nedobrovolné létání a lidi, kteří mi civí do očí a potutelně se smějí. Dneska už si s tím dovedu poradit, protože si s tím dovedu poradit i normálně.

V posledních dvou dnech se mi však zdálo to, že Matýsek byl náměsíčný (opravdu bývá), a chtěl vyskočit z okna. Ještě se to celé odehrávalo v starém bytě v Nuslích, na který jsem si dva dny zpátky prohlížela inzerát (moc mě baví staré domy a realitky vám asi jako jediné instituce v Čechách dovolí beztrestně nahlédnout do interiérů budov jen tak ze zvědavosti). Ten dům byl od první republiky nezměněný a tři dny se mi o něm zdálo.

Škoda, že ho někdo koupil.

Taky se mi zdálo, že mi můj zubař strašně zděšeně a naštvaně řekl, že mu mám dát pětistovku a ošetří mě, ale bude to naposledy, co to udělá, protože to, co jsem udělala já…

Co jsem udělala…

Šílená tíha, jeho vyděšený pohled na mě. Já nevím, co je špatně…mám strašný strach z toho, co jsem udělala.

Probouzím se v třicetipětistupňovém horku s horečkou. Samozřejmě jsem ve skutečnosti neudělala vůbec nic. Nic se nestalo. Ale ve světě autistické horečky zažívám neskutečnou úzkost. Velký vnitřní strach. Horečka mi bourá hranice těla. Nedávno jsem četla výzkum, že autisté mohou mít mnohem snadněji halucinace než ostatní lidé. U mě a u horečky to rozhodně pravda je. Když usnu znovu, pronásledujou mě v staré, komunistické budově s mnoha patry lidé a do toho všeho hraje Hastrmane, tatrmane, meloun.

Vzbudím se ve tři dvacet a odmítnu spát, dokud horečka neustoupí. Tak moc se bojím. V záblesku racionality mi dojde, že to nemá smysl. Paralen a podobné si beru až v nouzi nejvyšší (díky čemu jsem většinou nemocná jen dva dny, protože mi silné horečky všechny bakterie a viry vypálí a je to všechno rychlejší.) A můj mozek mezitím létá někde v psychedelických krajích.

Matýsek v noci hodně chodí po bytě, často se v noci vzbudíme a jsme vzhůru. Teď viděl, jak jsem ponocovala a dívala se na hloupé slovenské reality show téměř celou noc. Neřekl mi vůbec nic, jenom se mnou ležel. Stejně jsem nemohla mluvit a nechtěla jsem na něj dýchat.

O dva dny později se mi směje. “Proč tak řveš?”
“Víš, jaká je to bolest!”
“A co se ti stalo?”
“Vymáčkla jsem si grep do rány, kterou mám od smrkání…”

Matýsek ví, co je autismus, protože jsem do něj zapálená a doma mu pořád vyprávím o různých článcích a alternativní komunikaci a všech těch známých a slavných autistických aktivistů (a ráda mu připomínám, že to je “na Americe to jediné dobré”). Taky ví, že chodím na Živé knihovny s Amnesty, že píšu tenhle web.

Ale doma jsme nikdy nepotřebovali nic nijak škatulkovat.

Pořád přestavuju svůj byt, vyhazuju staré a přebytečné věci, sháním různý nábytek, a Matýsek to tak moc neprožívá. Pomáhá mi, když ho o to poprosím, ale ví, jak perfekcionistický je můj přístup a že mám úplně pevné představy o tom, jak má výsledek vypadat, a taky vím, že to zvládnu – a chci to zvládnout – sama.

Je pravda, že hodně koukal, když jsem začala se šroubovákem úspěšně sestavovat botník a pak si šla koupit kladivo…

Ale potřebovala jsem s ním vyklidit skříň a přitom jsme našli mou “oficiální” diagnózu.

Jak ten se smál a bavil, když jsem mu ji překládala. Já se jí tedy, at tomu dobře rozumíte, nikdy netajila. Ale ani jsme to nepotřebovali nijak extra rozebírat. Ten pro mě osobně ne tolik důležitý papír otevřel vlastně velmi zajímavou a užitečnou debatu.

“Vlastně to neříká nic, co bys nevěděl.”
“Podle mě to je špatně.”
“Co je na tom špatně,” zasměju se, i když vlastně pár tipů v hlavě mám. Chci vědět, jak mi na to odpoví…

“There is nothing like high functioning Aspergers,” řekne památnou větu. Vždyť přece žádný vysokofunkční Aspergerův syndrom není. Začnu se smát.
“Dobře jsem si tě vychovala.”

Hodně lidí se trápí tím, jak to říct partnerovi, jak to partner bude brát, když je to takhle oficiální. Jednou jsem slyšela, že je strašná hloupost dělat z věcí, které prostě máte vrozené, ať jde o postižení, neurodiverzitu, odlišnou orientaci, takovou vědu. Že prý nejlepší způsob, jak říct rodičům, že jste gay, je prostě jim oznámit “dneska jsem viděl v obchoďáku strašně hezkého kluka.”

U nás to takhle bylo vždycky, možná proto, že ta naše zvláštnost je oboustranná. Vlastně bych měla říkat DÍKY TOMU, že je naše zvláštnost oboustranná.

Zbytek dne si mě dobíral.

“Co hledáš na wrongplanet, prosímtě,” ptám se ho se smíchem.

“Někdo tady píše, že zjistil, že jeho přítelkyně má diagnostikovaný autismus, tak si čtu, čím prochází, protože zažívám to stejné,” odpoví schválně přehnaně teatrálně a dusí smích.

Jindy za mnou zase přijde, když jsem doma v děravém a starém oblečení, a řekne mi:

“Věděla jsi, že u autistek je třikrát větší šance, že budou mít děravé spodní prádlo?”

Na závěr vám dám asi jeho nejcennější výrok za poslední týden:
“Proč ty na těch svých stránkách všechno překládáš, já, i když žiju s tebou, tak nemám dostupné žádné informace o autismu..”