Tento příspěvek je určitým úvodem do rodičovství v paradigmatu neurodiverzity. Má být zdrojem pro rodiče neurodiverzních dětí (například autistických), kteří by rádi vychovávali s větším respektem. Pochopení paradigmatu neurodiverzity je něčím, co může v rodičovství velmi pomoci.

Co je tedy neurodiverzita? A co je paradigma neurodiverzity?

Neurodiverzita je slovo, které vysvětluje rozmanitost mezi lidskými bytostmi, konkrétněji rozdílnost mezi lidskými mozky. Toto je fakt – lidské bytosti jsou neurologicky rozmanité, odlišné.

Paradigma neurodiverzity je specifické paradigma, kdy věříme, že tato rozmanitost je přirozená, normální, v pořádku a hodnotná. Je opakem k paradigmatu patologie, které věří v to, že existuje defaultní, správný druh mozku – a jiné druhy mozků, které jsou špatné a rozházené. (V paradigmatu patologie jsou neurodiverzní mozky špatné mozky.)

Takže když vychováváte své dítě v neurodiverzním paradigmatu, přijímáte své děti a berete je tak, že jsou v pořádku, mají svou cenu, jsou skvělé a kompletní. Nevidíte neurodiverzitu jako něco špatného, něco zlého, něco, co by potřebovalo opravit. Plně své dítě akceptujete.

Proč na tom záleží? Miluju své dítě, copak to nestačí?

Ne, láska sama o sobě nestačí. Alespoň ne tehdy, pokud je vašim cílem nekompromisní přijetí a respekt vašeho dítěte. Nemůžete zkrátka mít kvetoucí vztah s někým, koho chcete opravit. A nemůžete si přát, aby se někdo zbavil své integrální součásti, toho, jak mu funguje vlastní mozek, aniž byste se chtěli zbavit dané osoby jako takové. Je to jejich mozek! Není to žádný přívěšek nebo šperk.

V mnoha citlivých rodičovských skupinách existují lidé, které používají přírodní cesty k léčbě autismu. Je to respektující? Je to stále v paradigmatu neurodiverzity?

Ne. Zatímco mnoho rodičů v alternativních komunitách věří, že jejich metody v přístupu k neurodiverzitě jsou progresivní, pořád se k neurodiverzitě chovají jako k něčemu špatnému. Pořád věří mainstreamovému předpokladu, že neurodiverzita je špatná. Předpokládají, že neurodiverzita znamená určité poškození. Toto není respekt. To je patologizování.

Pokud přijímám své dítě takové, jaké je, znamená to, že mu nepomáhám? Přijde mi, že bych dítěti měl/a pomoci se orientovat ve světě..?
Přijetím svých dětí takových, jaké jsou, neříkáme, že jim nechceme pomoci nebo je vést dětstvím a dalším životem. Znamená to však, že to chceme dělat s respektem.  Chceme pracovat s jejich neurologií, ne proti ní. A věříme, že naše děti nepotřebují opravit, protože když se k někomu chováme tak, že potřebuje opravit, nechováme se k němu s respektem a náš vztah je poškozený.

Je to jako nenálepkování?

Ne. Lidé, kteří nechtějí pojmenovávat neurodiverzitu, jsou nejčastěji ti, kteří neurodiverzitu nepřijímají. Obvyklý důvod, proč o ní nechtějí mluvit, je většinou ten, že si myslí, že je špatná. Vidí neurologie, které se odlišují od většiny, jako cosi, co potřebuje lék. Pokud vidíme neurodiverzitu a všechny typy mozků jako něco, co je v pořádku a skvělé, pak pojmenovávání jich je naprosto normální věc, kterou děláme, když si o nich povídáme, popisujeme a poznáváme je. Je to zkrátka jen popisné slovo, jako všechna ostatní popisná slova, která používáme každý den, když používáme jazyk (pokud se nebavíme zrovna o konkrétně mířených slovech jako „porucha“, „nemoc“ nebo „syndrom“, které patologizují a ideálně bychom se jich nejraději zbavili, kdyby existovala varianta, která odlišnost více respektuje.). Všechna ostatní slova taky neoznačujeme jako nálepky, nebo snad ano? Pokud jen slova odkazující k neurodiverzitě označujeme jako nálepky, pak to znamená, že tyto slova jsou od ostatních vytržena a stigmatizována.

Existují lidé, kteří říkají, že „nálepkování nemají rádi“ a kteří tvrdí, že věří v paradigma neurodiverzity, ti však ještě neurodiverzitnímu paradigmatu plně neporozuměli. Pořád vidí pojmenovávání neurodiverzity  jako něco inherentně negativního, namísto toho, aby jej viděli jako přirozené a normální.

Idea „nálepkování“ zahrnuje útlak a ignorování postižených. Neurodiverzní lidé, zejména autisté, často píší o neurologii tak, že je svázaná s identitou a je důležitá pro znalost sebe samých. Mluví o stigmatu v lidech, kteří se chovají nepohodlně nebo vše jen smetávají ze stolů, když se setkávají s jejich vyprávěním, které popisuje jejich prožívání světa. Postižení jsou také minoritou, která má zkušenosti s ableismem jako každodenní součástí života. Abychom opravdu respektovali, je důležité, abychom je poslouchali, abychom poslouchali, jak mluví o podobných problémech jako je tento, místo toho, že bychom zkrátka předpokládali, že naše vlastní privilegované názory jsou hodnotnější.

A co terapie?

V neurodiverzním paradigmatu se nachází rodiny, které citlivě vybírají terapie, u kterých cítí, že jim poskytují respekt a podporu. Existují rodiny v neurodiverzitním paradigmatu, které nevyužívají žádné terapie. A existují rodiče, kteří by respektující terapie využívali rádi, ale nemohou žádné nalézt nebo k nim nemají žádný přístup z jakéhokoliv jiného důvodu. Takže toto opravdu záleží na jedincích. Něco důležitého, na co je třeba se soustředit při vybírání terapie, je idea „opravování, vyléčení“ autisty versus podpory autisty.

Pokud terapie míří na potlačení přirozených způsobů bytí nebo se snaží, aby někdo už nevypadal neurodiverzně, nebo jinak nerespektuje jedince – pak není dobrou terapií. Rodičovství v neurodiverzitním paradigmatu znamená, že my posuzujeme, jak se k našim dětem chovají, a ujišťujeme se, že toto chování je respektující, i k jejich neurologii.

Vždycky jsem si myslel/a, že neurodiverzita znamená, že s člověkem je něco špatně! Tohle je úplmě nový svět!
Ano, dominantní a převládající diskuze o neurodiverzitě se k ní staví jako k čemusi inherentně špatnému. A, není zač! Tady je krásně, všude je láska, přijetí, vše to proudí.

Jak víš, že tohle je správně?
Vím, že respektování dětí je správné, protože jsou lidmi. Vím, že všichni lidé si zaslouží respekt a přijetí všeho, co je dělá takovými, jací jsou. Také jsem žila alternativou – jsem autistická dospělá a zažila jsem, že není legrace, když s vámi zacházejí, jako když je s vámi něco špatně. Chci, aby se mé děti uměly milovat namísto nenávidět, a aby se znaly a nebyly interně ableistické. Také takto žiju v mé vlastní neurodiverzní rodině, a je to krásný život.

 

Článek Ally Grace – Rodičovství v paradigmatu neurodiverzity  přeložila ve spolupráci s autory Zrzavá holka.

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života.