Na obrázku je černá kočka, která se potápí v oceánu. Na dně je spousta písku, kamení, ryb, korálů a hvězdice.

Záleží na tom?

Amy Sequenzia

Před nedávnem se mě kdosi zeptal, jestli mám snížený intelekt. Má odpověď  nebyla příliš rozhodná, protože já vlastně nevím. Nevím, jestli mám snížený intelekt, a nejsem si ani jistá, že vím, co snížený intelekt znamená.

The Arc definuje snížený intelekt následovně:

“podprůměrné kognitivní schopnosti spjaté s třemi podmínkami:

  • Inteligenční kvocient, neboli IQ, je mezi 70-75 body či nižší
  • Značná omezení v adaptivním chování (schopnosti adaptovat se a provádět každodenní činnosti jako například sebeobsluha, socializování, komunikace a podobně)
  • Postižení nastane před osmnáctým rokem života“

Podle této definice jsem jednoznačně mentálně postižená. Dali mi ohodnocení IQ 25, sama toho moc neudělám. Vlastně potřebuji pomoci s úplně každou „každodenní činností“. Samozřejmě, jsem autistka, nemluvím, diagnostikovaná jsem byla v době, kdy se tvrdilo, že autisté jsou mentálně retardovaní.

Ale tato definice je příliš široká a ještě více mě mate. Existuje tolik různých způsobů, jak zpracovávám informace a začínám dle nich jednat, že nemůžu jednoznačně říct, že jde u mě o výsledek inteligenčního deficitu, vývojové poruchy, vedlejší účinky medikací, které mi mají ulevit od záchvatů, nebo samotných záchvatů.

The Arc má dále i tuto definici inteligence:
“Inteligence odkazuje k obecným mentálním schopnostem a zahrnuje schopnost plánovat, odůvodňovat, řešit problémy, přemýšlet abstraktně, chápat komplexní ideje, rychle se učit a učit se ze zkušeností.“

Takže mohu říci, že jsem inteligentní. Dokáži zdůvodňovat, plánovat, řešit problémy, přemýšlet abstraktně, pochopit komplexní myšlenky, učím se rychle a učím se ze zkušeností. To vše zvládnu ve své hlavě. Jestli se mi podaří synchronizovat mé tělo s mým mozkem, to už je jiná záležitost.

Má vybraná metoda komunikace není shodná s tím, jak komunikuje většina, a i s ní potřebuji pomoci. Ne však se svými myšlenkami. Potřebuji pomoc, protože mé tělo nenásleduje nutné kroky a nedokáže samo nastavit systém pro alternativní komunikaci.

Existuje příliš mnoho způsobů, jak někoho označit za člověka s deficitem intelektu – a tím se dále rozumí to, jak inteligentní nebo neinteligentní daný člověk vlastně je.

Ale přečtěte si tuto další definici inteligence:
“intelektuální kapacita, mentální kapacita, intelekt, mysl, mozek(ky), IQ, síla mozku, schopnost soudit, odůvodňování, chápání a pochopení, prozíravost, důvtip, selský rozum, vnímání, pronikání, rozlišování, chytrost, rozvážnost, vychytralost, intuice, ostrost, oslnivost, schopnost; neformální mysl.“

Kolik z těchto vlastností musí člověk mít, aby byl považován za inteligentního? Co když člověk některé z nich nedovede dát najevo? Má snížený intelekt?

Kolik lidí, které považujeme za inteligentní a bez snížení intelektu nebo mentální retardace, není schopných být rozumnými, chápavými nebo bystrými? Znám příliš mnoho „normálních“ lidí, kteří tento popis zkrátka nenaplňují.

A to mě mate ještě více.

Možná bychom se spíše měli ptát:

Záleží na tom?

Copak nemáme všichni nějakou cenu?

Správné odpovědi by pak byly:

Ne, nezáleží na tom.

Ano, všichni máme nějakou cenu.

Realita je však úplně jiná.

Protože neurotypická většina potřebuje nálepky a umělé systémy třídění, my, kteří jsme velmi odlišní, my, kteří nikdy nebudeme vypadat jako „normální“, jsme okamžitě vysunuti a označeni za „jiné“. „Normální“ lidé  s námi nechtějí být spojováni, s námi, těmi „divnými“, těmi „politováníhodnými“, těmi, „co potřebují naši pomoc“.

Jednou s námi jednají s despektem, aby nás v následujícím momentě označili za „anděly“.

Vlastně jsme pořád jen lidé, s lidskou komplexitou. Ale jsme příliš abnormální na to, aby nás kompletně nenáviděli nebo naopak kompletně přijali a zahrnuli. Nevidí nás jako celek. Obecný náhled je, že nám chybí inteligence a vhled, tedy nám vlastně je jedno, když nás nevyslyší nebo si nás neváží. Nerozumíme tomu.

To je samozřejmě špatný náhled. Bohužel jde však o nejčastější náhled. Často je ještě více poháněn tím, co lidé vidí, a lékařskými definicemi schopností a postižení.

Vím, že mám mnoho poruch, a že je enormní průrva mezi tím, co můj mozek absorbuje a co je schopen v dané chvíli zpracovat. A stejně tak existuje velká průrva mezi tím, co můj mozek zpracuje a co mi mé paličaté tělo dovolí udělat.

Možná by se to dalo označit za snížený intelekt, za deficit mého mozku.

Ale záleží na tom?

Dokáži usuzovat snad i lépe, než ostatní, když mi jsou poskytnuty nástroje, které mi pomohou propojit tělo a mozek – nástroje, které mají ostatní plně dostupné.

Dokážu se naučit vše o čemkoliv, co mě zajímá, pokud je to mým vlastním tempem.

Mohu se obracet, a taky to dělám, na lidi, a hádat se o věcech, které znám (dokud mě s mým „nenormálním“ vzhledem nevidí, zdá se, že má slova mají větší váhu. Jakmile jsem „venku“, už nejsem věrohodná.)

Jsem rozumná, mám vhled a jsem velmi milá. Ne tím hloupým způsobem „ona je takový andílek“. Jsem milá, protože jsem to já, se všemi svými schopnostmi i postiženími.

Záleží na tom?

Jestli ano, pak jen proto, že většině chybí pochopení a vůle; většina se stále bojí odlišností, většina je nerada spojována s něčím, co je tak očividně nedokonalé – jak oni definují „perfektní“. A pravidla společnosti stále ustavuje většina.

Je ironické, že většině chybí to, co můžeme definovat jako vlastnosti intelektuálně „normální“ osoby. Přesto nám tvrdí, že tyto vlastnosti chybí nám.

 

Takže, záleží na tom?
Nemělo by a já na tuto otázku nemohu odpovědět. A vlastně je mi to i jedno. Vím, kým jsem, a budu pokračovat v tom, co dělám, nejlépe, jak to jen umím, s podporou, jakou potřebuju.

Řeknu jen toto: všichni si zasloužíme respekt – a na tom záleží.

Článek Amy Sequenzia – Does it Matter  přeložila ve spolupráci s autory Natálie Ficencová.

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života.