Tak se jmenuje jedna geniální knížka, obrázková publikace, která si klade za cíl dětem přiblížit Aspergera pomocí obrázků koček.
Ale dneska budu vyprávět já. Jedu vlakem domů, sama, Kristián s kocourkem jsou v Praze, a co já mám dělat?
Popovídám vám o tom, proč se o kočkách podle mě říká, že mají Aspergerův syndrom. Třeba si řeknete, proč nám chce zrzavá vykládat o kočkách, vždyť tomu vůbec nerozumí, studuje umění a ve volném čase tady dělá amatérskou psychologii, každá pes, jiná ves. Ale ono ty ostrůvkovité nepropojené zájmy jsou pro AS typické…A hodně aspergerů miluje zvířata.
Kočky znám odmalička. Miluju všechna zvířata světa, savce nejvíc. Mám ráda psy i kočky, nechápu, jak může někdo říct,,Kočky nesnáším, ale pes je super, kamarád, veselý“ nebo ,,pes je o ničem, hlupák bez vlastní hlavy, ale kočka, to je pán.“ Mám lidem chuť říct, kolik koček a psů v životě poznali. Pes a kočka jsou hodně jiní, ale hlavně se jejich povahy NAPROSTO liší kus od kusu, stejně jako u lidí.
Myslím, že docela bezpečně můžu říci, že jsem v životě byla kamarád už se spoustou psů a ješte více koček(kolem stovky-dobrovolničím v utulku). Psi jsou super, ale na kočky se dá lépe napasovat diagnóza AS! Proč?
Kočky mají zvláštní chutě a preferují určité textury. Někdy byste nečekali u kočky takové výběry. Stejně jako u dítěte, ani by vás nenapadlo, že přestože vaše autistické dítě nejí já nevím třeba těstoviny s kečupem, můžou mu tyto dvě suroviny chutnat odděleně(nebo dohromady, záleží na situaci).
To jsou celé kočky. Vlastík nejí rum, jahody, těsto ani cukr, přesto miluje punčový řez. Titin nemá rád olivy v jídle, ale samotné je sní. Vojen sní uplně všechno na světě, ale nedá si třeba nějaký salám. Kocour. Naprosto překvapivě všichni milujou květák. Nepřipomíná vám to něco?:-)
Kočky mají rituály. Rituály, které ne že si podrží celý život, ale které si podrží třeba jen týden, měsíc, půl roku. Jejich rituály se hodně pojí se spánkem. Třeba náš Titin chodíval loni spát do poličky na knihy. Jednou tam usnul a tak se mu to zalíbilo, že to pak dělal se železnou pravidelností asi měsíc, dokud zase neusnul jinde a nezalíbilo se mu to. Gemina mojí babičky s ní spávala v posteli, ale pak začala chodit spát na balkon. Babička trochu nadávala, ale s taťkou jsme jí říkali, že za pár týdnů se k ní zase vrátí do postele. A bylo to tak.
Některé rituály jsou dlouhodobější, celoživotní. Třeba uvítací rituál. U nás doma máme patro a dřevěné schody, na které Titin vyleze, když slyší, že se někdo vrací domů. Jakmile otevřete dveře, už vám strká hlavu ze schodů, abyste ho hladili, vrní a vítá se. Přestože jsme ho měli teď bez přestání několik měsíců v Praze, nezapomněl na tento rituál a doma ho dělá pořád stejně. V Praze se taly vítá, ale obyčejněji, jen se otírá, vrní a mazlí. Nejlegračnější je mít koček-autistů více a porovnávat jejich zvláštnosti a rituály. I autistické děti mají rituály, také spojeny hodně se spánkem.
Kočky taky mají velmi, velmi specifický smysl pro humor. Někteří lidi ho nechápou, ale já jo, protože mám stejný. Některé kočky jsou dokonce škodolibé a vyloženě se vyžívají třeba v tom, že vám shodí vše ze stolu, aby se mohly koukat a bavit tím, jak to dáváte zpátky. Neshazují drobné předměty, aby si pak s nimi hrály. Prostě je baví se koukat, jak je zvedáte.
Já s Titinem máme spolu skvělý vztah. Titin si vymyslel dokonce vlastní hru, jakkoliv neuvěřitelně to zní. Každý večer začne běhat jako šilenec a já ho mám chytat. Nebo aspoň strašit. On jen dělá, že se bojí-utíká, ale jeho řeč těla prozrazuje, že se nebojí, naopak, baví se. Najednou se schová někam do temna. Já se zastavím a chodím dokola, volám, Kde jen může ten titin být??
A nakonec smutně pomaličku odcházím a předstírám, že jsem ho nenašla. V ten moment Titin vyskočí zpoza umyvadla, lehce mi packou sáhne na nohu a honička pokračuje. Když ho chci ale poškádlit, tak dělám, že ho najdu, přeskočím celou pasáž ,,kde je ten titin“. To je pak ale uražený
a hra nepokračuje. To je taky autistické. Hra, ano, ale podle mých podmínek!
Někdy mi přijde, že kočky si i s autisty rozumí líp než s NTčky. Kristián každý věcer zavírá k nám do pokoje a Titina bere k nám, kde má vodu, záchod, jídlo. Titin spí každou noc se mnou v posteli, u mé hlavy, a nechce pryč-ale když ho Kristián jde večer chytit, má z něho Titin vyloženě srandu. Začne běhat jako splašený po celém bytě, Kristián ho nemůže chytit, já se nahlas směju a Kristián to vzdává, udýchaný říká:,,no tak si tu zůstaň“, a v ten moment se Titin sebere a pomaličku sám nakráčí do
pokoje.
Kočky mají taky sensory issues. Kolikrát kočce vadí velký hluk, hodně lidí, hodně světel! Raději jde někam, kde má klid. Titin třeba i při pití potřebuje klid a kouká se do stěny, aby se nepřidusil hltáním.
A na závěr-hodně AS lidí má problémy s fyzickým kontaktem, hodně lidí ho má rádo. Stejně tak kočky. Titin se nechává hladit, miluje to, vrní, ale nikdy si mi nelehne na klín, to nemá rád. Má svá specifika a hranice. A to samé hlas. Některé
kočky jsou hodně verbální, jiné méně. Já i Titin jsme opravdu hodně verbální. Titin často ,,zpívá“ a ,,lamentuje“, stejně, jako já:)))