Pro člověka s Aspergerovým syndromem je velmi důležité mít plán.
Někdy se stane, že se plán trošku pozmění. Člověk s AS se na chvilinku zastaví, vše si v hlavě přestrukturuje a jede dál. Já už se ze změn nehroutím, ale potřebuji tenhle malý čas.
Problém je v tom, když vám vše začne padat na hlavu. Ale všechno.

S myšlenkou, že pátek je dnem mého školení v Amnesty International, jsem ráno vstala, oblíkla si bílou košili a pouzdrovou sukni s vysokým pasem, abych vypadala hezky formálně a seriózně.
Z rituálního zvyku jsem si otevřela stránky naší katedry.
,,26.5 je nutné odevzdat dvě vytištěné kopie bakalářské práce na sekretariát katedry“

Naskočila mi husí kůže. Ježiši. Ale já tam nemám ty poslední úpravy. A už to nestihnu opravit. Do úterka to nestihnu. Ježiši, pan doktor jede mimo ČR a nezapíše mi ty zápočty, které po něm potřebuji. V deset musím vyjít z bytu. Začaly se mi tlačit do očí slzy. Vždyť to nestihnu. Hlava v dlaních, nabírala jsem na záchvat.
Naštěstí u mě taktak převážil zdravý rozum. Tak to holt bude bez závěrečných úprav. Tak dostanu z bakalářky třeba trojku. Jak říká mamka, o nic přece nejde. Měla jsem takovou chuť jí zavolat, aby mi to řekla. Ale nechtěla jsem stresovat ještě ji.
Poslala jsem ji k tisku a napsala jsem všem lidem z katedry, aby mi zapsali předměty, které mi chyběly. Tak jsem se styděla, že všechny otravuju takhle narychlo a tak nevybíravě, bylo mi trapně, ale co se dá dělat.

Školení v Amnesty probíhalo skvěle. Byla jsem tam já a další dva moc fajn lidé, kteří také mají o čem vyprávět.
Dost na mě doléhal stres kvůli škole. Ale nedávala jsem na sobě nic znát a dusila to v sobě. Celé tohle potlačení té ranní krizovky, stres z toho, co bude, až si otevřu mail…

Mojí prací bude to, že budu Živou knihou. Budu jezdit po školách, hlavně středních, kde se nejprve udělá krátká přednáška o odlišnosti některých lidí, co taková věc znamená, co to třeba znamená, když je někdo Asperger nebo gay nebo raw vegan nebo bezdomovec a tak dál a tak dál.
Potom se udělají malé skupinky a zhruba šest žáků si vybere člověka, jehož příběh je bude zajímat. A budeme si ve skupince povídat o tom, co to znamená, takhle existovat. Já budu vyprávět svůj příběh a oni se mě pak budou doptávat na věci, které je zajímají.

Je jasné, že za dvacet minut nikdy nestihnete říct vše.

Principem je ale nabourat předsudky. Ukázat, že odlišnosti není třeba se bát. Já budu třeba první autista, na kterého mladí lidé narazí, a uvidí, že i s člověkem s AS se dá normálně popovídat. Myslím si, že tenhle první kontakt je strašně důležitý.

Při školení jsme se učili strukturovat naše příběhy, učili jsme se, jak jednat se studenty. Cítila jsem se moc příjemně, na stole byla obrovská spousta veg jídla, kterou připravili přímo pro nás.
Bylo docela složité vyprávět svůj příběh.
Bylo složité se vecpat do těch desíti minut. Udělat vše objektivní, tak, aby to lidé pochopili, ale aby tam bylo jasné sdělení – ,,jsem taková, mám právo taková být, pokud nikomu neubližuji.“

,,Natálie, nerozhodilo tě to moc, když jsme řekli, že možná budem končit dřív?“
Tahle starost mě trochu potěšila. Že ví, o co jde.
,,Ale vůbec ne, já si to v hlavě všechno přeplánovala a dobrý. To se člověk naučí časem. Jako malou by mě to asi rozhodilo, ale dneska už vůbec.“
Asi by mě rozhodilo, kdyby se školení protáhlo. Ale že mi zabere míň času? To je jenom dobře.

,,Někdy máme takový problém, že se nám přihlásí na školení spousta lidí a pak nepřijdou..“
,,Tak to se vám u mě nestane,“ říkám se smíchem. Směje se celá skupinka lidí. Smějou se se mnou, ne mně. Jsem klidná.

Je zvláštní vysvětlovat principy AS za pochodu.
Jeden kolega na školení mi povídá:,,No, a asi máš i nějaký speciální zájem, viď.“
,,Jo, mám.“
Chvilka ticha. Pokračuju já:,,Víš, to je ono. To je to, o čem mluvím. Musíš se mě zeptat, ,,a jaký?“ Dneska už vím, že chceš vědět, co mě teda zajímá. Ale v patnácti bych to nepoznala, protože ses konkrétně nezeptal.“
,,Aha,“ říká chápavě. ,,No a jaký teda?“

,,Ale autisti potřebují nějakou pevnou strukturu. Ono to jde vidět i když vidím, jak se oblíkáš. To je vyloženě kostýmek.“
,,No, a třeba moje vlasy jsou strašně konformní, viď,“ směju se.

Školení končí. Otevírám mail a zahltí mě strašná spousta zpráv. Nemá to systém. Vyřizuju vše a padám z posledních sil. Posbírám jídlo, které zbývá. Beru telefon a volám do úkrytu.
,,Midgey?“
,,Čau! No?“
,,Nespíš?“
Je po operaci očí. Vzpomenu si s úsměškem na svou oficiální diagnozu, kde je napsáno, že jsem po trhání zubů donesla nemocné bonboniéru, že neumím vyhodnotit situace. Ale u očí člověk přece jíst může, ne, to není jako zuby..?

,,Dovezu ti jídlo, chceš?“
,,JO! Jídlo, prosím!“

Vyřizuji poslední maily. V pondělí ráno si mám zajít pro bakalářku. Vše mi nakonec stihli zapsat. Mám v sobě tolik emocí, nedokážu se v nich vyznat. Potřebuju si oddychnout od světa, od školení, od cizích lidí, od školy. Jedu s jídlem k Midgeymu domů. Od Midgeyho jedu za Kristiánkem do práce, protože se mi nechce domů, nechce se mi tam sedět a koukat do zdi a přemýšlet, kolik se toho musím naučit.
Já tomu říkám souboj mozku a vůle. Mozek pořád šrotuje dokolečka, přerovnává si plány, opakuje si věci. Můj mozek takhle funguje. Je otázkou, jestli máte dost silnou vůli na to si říct ,,dost!“
Někdy to vyjde a  někdy ne. Já věděla, že ten den by to nevyšlo.
Někdy je důležité znát své limity než mít nějaké obrovské superschopnosti.

S Kristiánkem se vracíme domů a já mám klid v duši, protože řešíme kraviny. Prostřeno. Výměnu manželek. Co je nového u mamky v práci.

Jenže další ráno Kristián odjíždí do práce a já nemohu sedět doma.
Ráno se učím. Učím se tak dlouho, dokud to jde. Když už to nejde?
Vydávám se na výlet. Sjedu si autobusem dolů kopec, koupím si v obchodě spoustu ovoce a zeleniny, zajdu na poštu. Je zvláštní, jak jsem najednou extrémně funkční, když jsem ve stresu! Tolik se mi nechce domů, že kráčím po kopci nahoru, udělám si malý výšlap.
Doma poslouchám hudbu a koukám se na seriály. Opět se učím. Pak už to zase nejde.
Naštěstí mám na večer plán.

Když mě ráno vidí má spolubydlící Karolína, směje se. ,,Ty se teď strašně rozjíždíš!“ říká mi. ,,Ty teď začínáš žít!“
,,Žít nebo přežívat?“ říkám pobaveně.

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych přišla do hospody – baru – vinárny – a zeptala se na něco jiného než na to, jaké mají nealko. Včera večer si suverénně objednávám hned jako první věc bílé víno. Vím, jak to funguje. Vím, že alkohol se váže na živočišné tuky ve stravě. A já nemám skoro žádné.
Ale! je důležité znát své limity.

Že je znám, o tom pochybuji v momentě, kdy Midgey povídá, pojď, Natyno, dáme panáka. A já to odkývu.

Po pár takových momentech si ale dokážu říct stop. Což je moc dobře.
Kristián hraje na kytaru s Midgeym a praskne mu struna. Dyť to není ani jeho kytara! Směju se. Kristián rádoby pohoršeně kroutí hlavou, ale taky mu to přijde legrační. Tolik mu to sluší.

Přichází další mí přátelé. ,,Terinko! Já už jsem úplně….“ smějeme se. Jak já ji mám ráda. Jak já ji ráda vidím.
,,Co kdybych za tebou přišla po přijímačkách ve čtvrtek a vymyslíme mu něco k těm narozeninám?“

Bavím se. Sice mi společenská energie ubývá úplně rapidně, vím, že se v noci nevyspím, jak mi budou v hlavě ve smyčce kolovat všechny dialogy, ale zvládám to. Lepší dialogy ve smyčce, lepší pomotaná hlava, lepší absolutní vyčerpání, než ten neustálý stres.

Je pravda, že ve své oficiální diagnoze mám i napsáno, že vše tak dobře zvládám proto, že kolem mě všichni fungují tak, jak mají. Je to neuvěřitelné. Já bych nedokázala ani osminu toho, co dělám, bez Kristiána, rodiny a mých přátel.

Je tak příjemné, když máte za kým jít. Když na věci nejste sami. Když vám lidi rozumí nebo se o to alespoň snaží. Když máte komu prostě zavolat, hele, nemám co dělat, potřebuju vypadnout z bytu, a ten člověk vám řekne, to víš že jo, přijď za mnou, budeme dělat nějakou kravinu – půjdeme plavat, půjdeme něco vymyslet pro kamaráda k narozeninám, půjdeme se učit jezdit na kole, půjdeme si koupit vložky do bot…to je úplně jedno. Ale díky vám všem strašně, strašně moc.
Tohle jsem naposledy zažila na základce. Kde je těch sedm let po ní?

Sedím mu na klíně a fouká bubliny.
,,Já už mám mozek úplně někde ve vesmíru.“