Voním kouřem. Mám spoustu šrámů z pádů z kola – na loktech, na rukou, modřinu na boku. Copánek ve vlasech, namožené svaly, oblečení plné jehličí a květin, spálený nos – vlastně celé tělo lehce opálené…
Ještě nedávno bych se vám vysmála, kdybyste mi řekli, že takhle můžu vypadat. Vždyť jsem nevycházela z domu pro nic jiného než školu a nákup…

,,Manuální práce pomáhá na deprese,“ říkám a funím. Nikdo mi nenadává, že dělám něco špatně. Cítím se užitečná. Je mi vedro a pobíhám v titěrném tílku.
Předěláváme podlahu, já a mí dva kamarádi, v té pohádkové krajině, kde je všechno dovoleno – vytrhávají se trámy, vyváží se ven špína a já vynáším dřeva, cihly, vše, co poberu. Běhám tam a zpátky.
,,No, jak se to vezme. Pomáhá na stres. Když máš depresi, tak se prostě nedonutíš nic dělat…“

Jsem tak strašně šťastná, že ho vidím něco dělat. Makat, nadávat.
Že ho vidím konečně trochu něco dělat se sebou samým.
,,Tak co si k tomu zazpíváme?“
,,Ježiši kriste, to mi dojde hned dech!“
,,Heidegger Heidegger was a boozy beggar…“ nedám se a začínám notovat.
,,Who could think under the table…“

,,Počkej, teď tady běhám jako v bugině,“ naoko se mračím, když chce vstoupit do místnosti. Pobíhám dokolečka strašně rychle. Oba kroutí hlavou a smějou se. Svorně nadáváme, kdykoliv vykopou další cihlu a já ji musím odnést.
,,Jak nám to hezky utíká, když jsme tady tři!“
Nemusela bych to dělat. Nemusela bych jim pomáhat, je to chlapská práce. Ale to vědomí, že…můžu. Že mě mezi sebe přijmou a nebudou řešit holka kluk, šikovná nešikovná. Že za to dostanu ještě pochvalu. A najednou nedělám chyby, najednou přemýšlím relativně prakticky, najednou to jde.

,,Ještě jednou mi řekneš, že nemáš kamarády, a praštím tě. Můžeš mi vysvětlit, kdo jiný tohle pro tebe udělá, že ti tady bude zadarmo makat a ještě s radostí? Můžeš mi říct, jak ty to s těma lidma děláš?“ říkám mu a vydýchávám se mezi tím. Skupinová terapie pro všechny tři. Každý z nás máme něco jiného, a k tomu všemu ještě IQ přes sto třicet, stejný smysl pro humor a stejné speciální zájmy. Možná proto ta nekonečná tolerance.
,,No, to máš pravdu,“ opře se o lopatu. ,,Já ani nevím. Prostě jste idioti.“
,,To bych teda řek,“ říká ten druhý.
Podívám se na něj.
,My máme spolu velmi speciální vztah…Proto ti tady vynáším z chalupy kamení ven zadarmo.“
Vyprskne smíchy.

To ta nádherná krajina všude kolem.
Upravuje mi další kolo. Snižuje sedátko. Jezdím si po vesnici, když tam nechci zavazet, když dělají nějaké věci, při kterých bych byla vážně zbytečná. Takže se vlastně pořád namáhám. Když se vracím, povídá mi kámoš jeho táty, že si myslel, že se nějaká třináctiletá holka učí jezdit na kole, že si to připomíná, ale to jsem já, povídám mu, mně bude v létě dvacet dva. A smějeme se. Chválí mě. Na tolik chvály nejsem zvyklá.
Vždyť doma je pořád něco špatně…
Každá věc ve vesnici mi připomíná Jáju.

Pojď, ted tenhle kanál oběhnem pětkrát dokola naproti sobě…
Běháme jako idioti. Vrazím do něj. Jenom se usměje, obejme mě a dá mi pusu.
,,Ty moje blondýno pitomá.“

Přejedu přes kanál kolem. Vždyť je to pět let zpátky. Je tak daleko. Ale když jsem tady, cítím se mu být mnohem blíž…
U chalupy si všímám houpačky. Je celá zarostlá trávou. Já jsem na ni skoro zapomněla. Vylezu si na ni a párkrát se zhoupnu.
Kluci mě vidí a za pár hodin mám kolem houpačky osekanou trávu. To mě zase nekonečně dojme.
Sedím v tichu a houpu se. Já sem tak dlouho nejezdila. Já na tolik věcí zapomněla.
Autisti maj tyhle věci rádi, houpačky a tak. Točím se dokola.

,,Já tě vyhoupnu až někam do vesmíru,“ říká a oči mu úplně jiskří. Je tma. ,,Podívej, UFO,“ říká a ukazuje na nějaký bod nahoře. ,,Já tě mám tak rád.“
,,Achjo, Jájo. To neříkej. Mně se pak po tobě stýská, když odjedeš.“
,,Musíš vědět, že i když se nevidíme, i když si třeba teď nemůžem tolik psát, tak se mezi náma nikdy nic nezmění. Protože jsme to…soulmates.“
Mám v očích slzy. 
,,A jednou si pro nás stejně přiletí a odvezou nás domů.“
,,Jako kdo?“ ptám se ho zvědavě.
,,No ti naši. Aby nás vrátili k nám, na naši planetu. Nejprv půjdeš ty, protože seš malá. A pak si přijedou pro mě. Ale to až za dlouho. Nejprve musíme tady přeletět a přeběhnout přes tu tyč….“vymýšlí si dlouhý příběh…

Otevřu oči na houpačce. Mám je plné slz. Slyším kukačku a hrdličku..
Kdykoliv houpačka vrzne, slyším ten chraplavý hlas, cítím za sebou tu dvoumetrovou všemocnou figuru kouzelníka…
Já mám takové štěstí na lidi. Jenom nemám moc štěstí na čas a prostor…
Na houpačku pak chodím pořád. Pořád si tyhle chvilky připomínám. Myslím pokaždé na to stejné, ale je to dobře. Najednou začínám věci víc chápat. Spojuje se mi to. Dává to větší smysl.
Připadám si, jako kdybych už na té své planetě byla. Tady. Na tomhle místě. Mám ty správné lidi. Tohle místo je nádherné. Berou mě tady. Můžu si tady dělat, co chci, nikdo na mě nedohlíží…
A jsou tady zakonzervované všechny hezké chvíle. Koncentrace všeho dobrého na jednom místě…

Jdu se ještě projet na kole, než bude hotová večeře…

Říkám si, že nesmím promarnit ani chvilku.
Musím si užívat, co to jde, dokud to jde.
A tak najednou plynu s časem i s prostorem…