Digitální malba indiánského lapače snů, na kterém sedí zrzavá holka, maličká, s černým kloboukem.

Iluze, vztahy a Aspergerův syndrom

Dlouho přemýšlím, co sem napsat.

Jsem momentálně sama. A rozhodla jsem se tak pro své vlastní dobro. Ale chtěla bych něco říct všem lidem s AS, těm dospělým,  zvlášť ženám, protože nechci, aby naletěly jako já. Protože jsem zjistila, že se to stává často.

Víte…
Když máte Aspergerův syndrom a jste celý život jiní, divní, zvláštní, a najednou o vás projeví zájem někdo, kdo je hezký, zajímavý, oblíbený, říkáte si, tak, to je strop.
Už nikdy nikoho lepšího neseženu.
Můžu být ráda, že se vůbec zahazuje s někým, jako jsem já.
Můžu být ráda, že se o mě někdo postará, protože já to sama nedokážu.
Aspoň na mě venku nebudou koukat skrz prsty, když někam půjdu, protože je oblíbený a já nebudu vypadat blbě.

,,Proč věšíš to prádlo takhle?“
,,Protože nevím, jak se to dělá jinak.“
,,Ježiši kriste.“
,,Tak…ukážeš mi, prosím, jak se to dělá?“
,,Proč bych to dělal, snad máš vlastní hlavu.“

,,Chutná ti to?“
,,No jako je to dobré, ale…“

Pořád dělám všechno špatně. Doma chodím jako po skořápkách, mám strach si položit na postel tašku, protože vím, že bude následovat výtka a ponížení. Kontroluju každý svůj krok. Všechno si propočítávám a plánuju ještě víc než obvykle. Snažím se to vyřešit.
,,Co kdybys mě třeba někdy pochválil..jenom za snahu?“
,,Žádnou nevidím.“

Snažím se jako idiot. Platím tolik nájmů. Většinu jídla. Stejně si nesežene pořádnou práci. Po mých sto výtkách, že takhle nemůžu žít, nedělá nic. Spoustu peněz mizí ze společného rozpočtu na jeho tabák, trávu, alkohol. Bez nich nedokáže začít den. Strašně mu chci pomoct, ale já mám toho už tolik, a snažila jsem se tak dlouho, jenže s nulovou komunikací… Stokrát mi slibuje, že se to změní. Stokrát se nezmění nic.

,,Když jedu pryč, proč mi třeba nikdy ani nenapíšeš?“
,,Nevím, co bych ti psal.“
,,Tak…nezavoláš.“
,,To mě vždycky akorát nasere, ty vůbec neumíš telefonovat.“

Suše polknu.
,,Tak co bych měla dělat, abych volala normálně?“
,,To máš vědět sama.“

Nedokáže mít u sebe jakoukoliv návykovou látku a nedat si ji, i když není jeho. Nadávám. Nepomáhá to. Pořád mě kritizuje. Každý den, od rána, za všechno.
Ale já si nikdy nikoho lepšího nenajdu…


Střih. O půl roku dále.
Vařím kamarádovi oběd a servíruju ho.
,,Ježiši, to vypadá krásně,“ směje se. Překvapeně se otočím. ,,A je to výborný.“
Sedám si k němu a říkám jenom:,,…ale?“

Tak trošku se zvláštním pohledem vzhlédne od jídla a podívá se na mě. ,,Ale co?“
,,No co je špatně.“
,,Nic, co by bylo špatně?“
Mlčím.
,,Počkej, co by bylo špatně? Tobě někdo něco takového říká? A často? Natyno!“
Mlčím ještě víc.
Ale já si nikdy nikoho lepšího nenajdu…

Tříská hrnci, když ho něčím naštvu, když udělám něco špatně, protože ví, jak nesnáším hlasité zvuky, jak moc mě bolí. Nikam mě nepozval…skoro nikdy. Vždycky všude zvu já, a jde jen tehdy, když má trávu, protože jinak ,,by ho to nebavilo…“

,,Ježiši, to nemusíš tady umývat celou kuchyň, když sis jenom brala pomeranč!“
,,…Já jsem tak zvyklá.“
,,A to tak chceš dělat, to tak děláš odjakživa?“
,,Ne.“
,,Natynko.“

Ale já si nikdy nikoho lepšího nenajdu…
Přibývá k tomu další myšlenka. Pomalu, ale jistě.
…ale je tak špatné být sama?

Karolína mi nechává své staré oblečení. Ukazuje mi, jak se to dělá, abych byla hezká. Já se to naučím. A pak to jde snadno. Nevěříte, jak snadno to jde. Mně.
Dokazuju si v několika víkendech, že dokážu uklízet. Že dokážu vařit. Možná ne dokonale a nedělám to nejlogičtěji, ale já to umím.
Týna se rozhořčuje. ,,Natálo!! Ty, že neumíš vařit! Proč jsi vůbec nevařila! Vždyť ten tvůj cheesecake…“ vzpomíná.
,,Natálo! Ty, že nejsi hezká!! Vzpamatuj se!“
Učím se jezdit na kole.
Poprvé v životě dělám to, že volám mamce a svěřuju se jí. Sice z toho pak celou noc nespí, jak ji rozhodím, ale mně se uleví.
Udělám přijímačky úspěšně na všechny tři magisterské obory, na které se hlásím. A řeknu si, že budu dělat dva najednou.
,,Ty seš fakt…malá. Hubená. Hezká, chytrá, ježiši kriste,“ mumlá mi do ucha. Není to poprvé. Já vím, že to nikdy nebude nic většího, že je to jenom přátelské zpříjemňování společných chvilek, ale upřímně?
Já na to mám. To vědomí.
Že jsem atraktivní. Že jsem vlastně hezká. Zajímavá.


Bára s Týnou a Kájou mě chápou. ,,To je tvůj odrážecí můstek.“
A mají strašně velkou pravdu.
,,Já jsem ti to nechtěla říkat, ale já to na tobě tak dlouho vidím. Já to tady vidím. Takhle nemůžeš žít, přece.“

Postaví se za mě.
Jdeme spolu na párty. Já se nebojím, že udělám něco špatně. Že řeknu něco nevhodného a že mi to doma bude vyčteno bez možnosti nápravy. Že se budu chovat nevhodně.
A já se nechovám nevhodně.
Krom toho, že si připíjím na svou alma mater nahlas na celou vinárnu.
Absintem, který Marek objednal pro dva lidi, ale pán nám jich donesl pět a vylily se a Midgey na místě zapálil celý stůl.
Ne, neděláme nic nevhodného.
Dokonce se mnou chce odejít domů nějaký mladý muž, kterému s Týnou s vtipem říkáme Miliardář. Přichází nový kamarád. Týna mu vysvětlí, že na mě nemá sahat, že se nemá moc divit, když třeba nebudu moc mluvit. Ale já to zvládám, možná působím trošku nepříjemně, ale já to dokážu, já jsem přátelská, já jsem veselá.
Dokonce jdu tančit. Několikrát. Dokonce jsem to já, kdo roztancovává ostatní.
Zpívám nahlas.
Večer jdu boso přes Prahu a je mi jedno, co si kdo pomyslí. Týně ani Markovi to nevadí. Jdou boso se mnou. A každému je ještě víc jedno, že jdu po špičkách. Žádné ,,choď normálně…“

Doma si dávám tašku na postel.
Jdu na nákup s vědomím, že mám dost. Že si můžu koupit, na co mám chut, protože peníze nejdou na žádné závislosti.
Najednou si říkám, jak je to fajn. Že o prázdninách se budu válet doma, nic nedělat, jezdit na kole, budu s kocourem, chodit se psem k vodě.
Nechci být namyšlená. Nechci říkat, že proto, že chci dělat dvě vysoké školy, třeba, a k tomu dobrovolničím a dělám první poslední, jsem lepší člověk. Ale…přece nejsem neschopná.
Přece se nemůžu nechat jenom zneužívat…
…a kritizovat…
…a nechat si ubližovat…

To si nezaslouží nikdo, ne že jen já.

Nejpyšnější jsem na to, že jsem tuhle volbu udělala sama pro sebe. Protože se nechci nechat zničit. Že si jenom nestěžuju, ale dělám něco pro to, aby se věci změnily.

Moje milé, já sama moc dobře vím, jak těžké tohle může být. Ale upřímně, každá si zaslouží někoho, kdo si jí bude vážit. I když je třeba zvláštní. Ono to jde.
Netrapte se a změňte to, dokud to jde.
A pokud vás něco/někdo shazuje nebo ponižuje, není to v pořádku. Pokud se necítíte dobře. Já si taky myslela, že to tak bývá a je to normální. Není. Nikdo si to nezasloužíme.

Děkuju, že jste mi tolik věcí vysvětlili. Vlastně hlavně vysvětlily.
Držte mi palce, brzy mě čekají státnice!