…je moc krásná, ale i moc stará. 

A jak jsem zjistila, tak si čte tenhle blog(aby mi vždycky, když vyjde nový článek, zavolala a pohoršeně mi oznámila, co četla v článku), a co víc, doporučuje ho ostatním známým. Takže tímto ji zdravím někam do tramvaje a věnuju jí článek. Pokud se chcete jenom zasmát, čtěte si článek zhruba od druhé poloviny.

Ono by to z fleku moh být i článek o výchově autidětí. Včera jsem si na Facebooku napsala status, který prakticky reflektuje to, jak spolu doma mluvíme. Spoustu lidí se zhrozilo a psalo mi, jestli to jako myslíme vážně, jestli si můžu dovolit o mamce takhle říkat, že je stará, jak to jako spolu doma komunikujeme? A já umírala smíchy. Vy to vůbec nechápete.

V praxi se setkávám s tím, že spousta lidí s AS nemá sebevědomí, nejsou cílevědomí, nejsou průrazní. Neříkám, aby se rvali do úmoru nebo byli egoističtí zahleděnci. Ale nemají normální, zdravé sebevědomí. A vysledovala jsem, že toto chování má velice často, možná se to bude špatně číst, ale neříkám, že to je přímo VÁŠ případ, kořeny v tom, jak k autidětem přistupují jejich rodiče.

Denně vidím na Facebooku spoustu sebelitujících statusů, příspěvky o tom, jak si já sám/moje dítě není schopné najít kamarády, protože má AS a co s tím budeme dělat, ve škole ho nikdo nechápe, to je tím, že má AS, chápete. 

Nepamatuju si, že by se kdy moje mamka litovala, že jsem jiná než ostatní děti. Naopak, ona na to byla pyšná a každému to předhazovala.
Moje dcera se naučila ve třech letech číst.
Moje dcera vyhrála tu a tu soutěž.
Moje dcera teď dostudovala na UK.
Moje dcera teď měla výstavu. Pro lidi s AS.
Moje dcera píše ten a ten blog.

Neúspěchy naopak přetáčela do vtipu.
Moje dcera si nezavázala tkaničky do devíti, to všichni víme, že jsi trochu postižená po taťkovi, po mně máš jen to dobré.

Moje mamka, i když bydlí 390 km ode mě a ví, jak nesnáším telefonáty, mi volá skoro každý druhý den, aby mi vynadala, že jí nejde projet Mahjong, aby mi vynadala, že má někdo radši makový závin než povidlový nebo tvarohový, aby se mě zeptala, jestli jsem normální, že si něco myslím, aby mi vzápětí udiveně oznámila, že ,,fakt nejsem normální“, a já přitom umírám smíchy a pouštím ji kamarádům na handsfree a oni taky umíraj smíchy. A mně ty telefonáty tak nějak přestaly vadit.

A já vím, že kdybych se litovala, kdybych nadávala, že mně něco nejde nebo nemám dost kamarádů nebo tak, tak mi zavolá a vynadá mi:,,Vzpamatuj se, prosímtě, přestaň to řešit, to je trochu zbytečné, ne?“ Úplně by nepřiživovala sebelítost.

Já můžu říct své mamce úplně s klidem a přehledem, že je stará(i když je jí sotva přes čtyřicet, já NEMÁM starou mamku), a ona mi může říct úplně s klidem a přehledem, že jsem postižená. My takhle doma spolu prostě mluvíme. Je to sranda. Nemůžete se brát tolik vážně. A myslím, že je hrozně důležité autiděti takhle nenásilně naučit nadsázce a umění si dělat srandu. Vždyť tomu nerozumí ani tolik dospělých, přitom je to jasné, že moje mamka přece není stará. I když trochu jo, když má už potřetí ostruhy v patách. 

A taky je důležité, aby rodič autidítě podpořil, když je to potřeba. A aby mu nenadával za každou kravinu(teď to asi vypadá vtipně, potom, co sem napsala, že mi mamka volá, že za to můžu já, i když připálí maso), ale aby to ten rodič nemyslel VÁŽNĚ.

Třeba si pamatuju, jak jsme s mamkou kupovaly v Obi ratanové křeslo a když jsme čekaly u pokladny, tak jsem se na něj posadila a seděla takhle v řadě, a jí to přišlo vtipné.

Nebo jak mi nekoupila velkou visací papuč, do které se dávaly papuče pro hosty, ,,protože už to úplně vidím, ty bys ty papuče vyházela a chodila jenom v té velké obrovské a na to to není“

Nebo když jsem v osmnácti převlíkala postel a oblékla se do prostěradla a tančila v něm, řekla unaveně: ,,to jsem přesně věděla, že uděláš“

Nebo jak vynášela z ložnice květináče a jeden se jí vysypal do postele a měla v posteli asi tak půl kila hlíny, já hýkala smíchy a mamka prohlásila,,Tak tady nejseš jediná, kdo je postižený“.

Nebo když jsem mamce předvedla takový komplikovaný tanec plný piruet a ona mi pak řekla, že když jsem v tak dobrém rozpoložení, tak ať zítra umyju koupelny.

Nebo jak někomu volala a já slyšela jenom:,,Moje dcera, když byla nemocná, tak mi namalovala takový velký obrázek svojí nemoci, pověsili jsme si to na ledničku, a když byla zdravá, tak jsme to sundali. Kolik jí bylo? Sedmnáct.“

Nebo když jsem měla rýmu, tak mi koupila nosní inhalátor Rýma. ,,A teď si nemůžeš stěžovat, že to fakt není přesně na rýmu.“

Nebo když mě mamka naštvala, tak jsem jí za trest recitovala 4stránkové básně. Nebo jí zpívala. Nebo si mamka sama zpívala, když pekla:Marmeláda červená, kdo ji nezná, ten je troll…

,,Mamko? Proč vajíčka nezpívají, když se vaří?“
,,Protože seš dement.“

NEBO, když se mamce jednou nelíbil stav mého pokoje, a to je moje nejoblíbenější, mě donutila sepsat smlouvu, že pokoj do 27.7.2011 uklidím, donutila mě ji podepsat, a i když jsem ji roztrhala, tak prohlásila, že je pořád platná.

Nebo když mi do kraťasů našila ze srandy místo gumy saténovou stužku.

A když jsem byla nemocná, tak mi dala kolem krku zlaté řetězy, že to prej odhání nemoc.

,,Mamko? A co nám vlastně říkali v tom maturitním slibu?“
,,Že budeš doma pomáhat, mýt nádobí, uklízet…“

Nebo jak si vzala dovolenou, když jsem měla jít do banky, aby se mnou vyřídila všechny účty a tak. Protože jí nevadí tam komukoliv vynadat, když mi cpe věci, které nepotřebuju, a já se v tom ještě nevyznala, co potřebuju a co ne.

Ale moji rodiče takhle mluví i spolu.,

Taťka:,,Myslíš, že když dám do sodastreamu víno, tak se mi udělá šampus?“
Mamka:,,Víš co, ostříhej se sám.“

Taťka:,,Proč nemáš šunkovar ve tvaru beránka?“
Mamka:,,Protože nejsem debil.“

A na závěr jeden obrázek, který jsem jí namalovala, když mi bylo osmnáct let(v té době byla manažerka jednoho malého Alberta a někdo ji semlel po cestě do práce, tak ji bolela noha, tak jsem jí namalovala berle, a přimalovala jsem našeho tehdejšího starého psa, s kterým nebyla nikdy v životě na procházce. Mamka říkala, že už žádný další můj obrázek nepředčil kvality tohohle obrázku).