První část tohohle článku najdete zde.

Sedíme se Zitou unaveně v Sacre Coeur a jíme croissant. Ne v Paříži. V Praze.
Nemáme nic. Celý den chodíme po Praze a nemáme nic.
Jak jsme se do tohohle bodu dostaly…to si můžete podrobně přečíst v tomhle článku.

Co se dělo po prvním dějství, kdy jsem vám zaníceně popisovala, jak sháníme byt a paní Bůčková se nám snaží prodat balkon, a jak se nám zase jiný pan majitel snaží vtlouct do hlavy, že si nesmíme pořídit vyvýšenou postel…no.

Jeden den jsem přišla do moc krásného bytu v Nuslích. Pan realiťák, bodrý a mladý pán s břichem, ale v dokonale padnoucím saku, mě provázel bytem a velkoryse mi řekl, „pokud chcete, můžete si to tu i nafotit.“
Koukala jsem se smutně na pokoj, který by měl mít Michal, a který byl asi tak třetinový než pokoj, který máme nyní.
Pán mě vyruší z hloubání.
„A tenhle byt by byl pro vás, nebo pro vás a přítelkyni…?“

Byla jsem tam sama.

Ne proto, že bych byla homofobní (ha ha ha), ale proto, že byt byl sice krásný, ale opravdu malinký, jsem jela zase jinam. Čekala mě relativně normální, příjemná prohlídka, kterou jsem úplně nezatracovala, ale říkala jsem si, že to není nic, co by nás vytrhlo…

A pak jsem viděla jeden docela zajímavý inzerát na byt. Bez fotek, ale podle popisu měl vše, co potřebujeme.
Zavolala jsem majiteli.

„Ano?!! Slyšíte to? To vrčení?“
„Dobrý den…No, slyším.“
„Tak to je motorka. Já vás teď neuslyším, jak si budeme teď volat, ano?“
„…Dobře.“
„Kdo jste?“
Nějak mu to poskládám.
„Takže vy máte zájem o ten byt!“
„Je to tak. Můžeme si domluvit prohlídku?“
„Já můžu kdykoliv, kdy chcete vy?“
„Tak ve dvě zítra. Dáte mi adresu?“
„Ááááno! Prosímvás, přijdťe na zastávku XYZ, tam je hospoda. A před tou hospodou jsou dvě lavičky. A,“ *říká hrozně spiklenecky* „na jedné budu sedět já a budu na vás čekat.“

Večer jsem hovor pobaveně tlumočila Zitě se slovy, že budu ráda, když tam půjde se mnou, že se pána trochu bojím. Podle hovoru jsem ho odhadovala na rázného, statného šedesátiletého Slováka.

Víc jsem se mýlit nemohla.

„To přece není možný. To nemůže bejt on,“ říká mi pobaveně Zita. „Běž tam ty.“
Tak tam jdu. K pánovi, který má tak devadesát let a sotva sedí.
A je to opravdu on.

Šineme se rychlostí 1 milimetr za hodinu k bytu, který nám chce ukázat. Nevadí, to nám vůbec nevadí, jenom jsme překvapené celou tou situací. Byt je na sídlišti, které se jmenuje pro naše účely třeba Gagarinovo – prostě takhle komunisticky.
Pán nám ukáže byt, který je prostorově moc hezky řešený. Jenom je celý zaplněný nábytkem z roku 19…70?

„Tak tohle bychom daly pryč, to by nevadilo,“ šeptáme si se Zitou při prohlídce.
„To by tu taky nemuselo být a bylo to by to moc hezký, navíc kousek na metro, víš co…“
Pán mezitím sedí a hledá cosi v bločku a pak si s námi dlouze povídá.
„A vy jste z Prahy a nebydlíte u rodičů? A proč? Nemáte tam nějaké problémy?“

„A ten kroužek, co máte ve rtu, si můžete vyndat? Rozumíte, já to moc nechápu, člověk místo toho, aby byl rád, že má zdravé rty…“

„A vy nepobíráte příspěvek na bydlení? To je pro mě taková ukázka, že se o sebe neumíte postarat.“

Ale tak to by všechno ještě šlo, my byly velice taktní a stáří respektujem. Ale pak pán řekl něco, co mě srazilo do kolen.
„Ale měl bych takovou jednu podmínku.“
„Ano?“
„Nic z toho nábytku tady by se nesmělo vyhazovat.“

…
…
…
Docela mi ztuhl úsměv na rtech.
Po tom všem potu a krvi, co se ze mě paří v Neumětelích, kde vyhazuju pomalu celej barák spolu s kolegyní.

A můj úsměv nabyl naprosto záporných hodnot, když se nám pán ke konci prohlídky začal svěřovat se svými životními osudy, sdělil nám, jak mu umřel vnuk a žena, a rozplakal se.

„Zito?“
„No?“
Nedokážem se na sebe ani podívat, když odcházíme. Před pánem samozřejmě zachováme tvář, ale minimálně mnou to dost zacloumá.
„Zito.“
„No.“
Nic moc víc si nedokážem říct.

„Zito, představ si, že bys bydlela tady na tom sídlišti Gagarina plném cis rodin a důchodců s konzervativními názory a šla bys ven v šatech,“ vymáčknu ze sebe nakonec.

Týna mi v Messengeru brečí smíchy.
„NATÁLO. NATÁLO, TO NENÍ MOŽNÝ, to je tak absurdní, já sem v životě nic takovýho neslyšela.“

Kecnem se na zastávku a koupíme si v supermarketu nějaké pečivo a minerálku, protože je vedro a mám hroznou žízeň.
„Prosímtě, co nás čeká teď,“ říká zničeně Zita.
„Ještě Anděl.“

Tak jedem do Sacré-Coeur. A jíme tam ten croissant. Válíme se v trávě a koukáme na Prahu. Najednou začneme tak trochu fantazírovat, co kdyby ten Anděl vyšel.
„Podívej se, co tady všechno je. Jak je to tu krásný.“
„Tesco kousek, na bus to máme kousek, všude tramvaje, metro, všude seš za deset minut…“
„Tady v parku bychom mohly ležet furt. Chodit na picque-nicque..“
„Jako je to dražší, ale vidíš, jak je to tady posh a krásný všechno.“

„A hlavně v tom bytě není žádnej nábytek,“ smějeme se po krátké pauze.
„Hele, Zito, fakt, jestli to bude dobrý, tak to prostě berem. Mě už to nebaví. Fakt.“

No.
Vcházíme do tmavého funkcionalistického činžáku a vidím nejstrašidelnější chodbu na světě se spoustou maličkých okýnek s páčkami. (Zita se při odchodu pokusí jedno otevřít -a jde to!!- a pánové, kteří tam jsou od toho, aby nám byt prodali, se normálně smějou, což je pro mě úplně super znamení.)

Byt je super. Musely by se ale udělat nějaké úpravy.

„A tady se dá projít nějak na tu pavlač?“
„To já ani nevim, co tu všechno je,“ směje se majitel, „tady toho je strašně moc.“ 

To nás pobaví. A je to dobrodružné.
Je to starý dům, creepy dům, což mě hrozně nadchne.
Majitel je super.
A co je nejšílenější a nejzvláštnější je, že my se mu líbíme taky.

„Konečně někdo normální,“ řekne.
A to má před sebou transku a autistu.

A v červnu se budeme stěhovat.

PS: Nechcete za mě někdo dát vědět tomu dědečkovi, že to  neberem? :-)))