Na obrázku je malá holka na červené hoře. Za ní je obrovké velké bílé zvíře s barevnými pruhy a za ním velký zelený list.

Splnit všechny úkoly…

Jak to máte vy? Jak se cítíte, když vám dá šéf/partner/život seznam úkolů a vy víte, že je musíte všechny splnit?

Dokážete si prostě povzdychnout a smutně to přijmout jako fakt a trochu unaveně se do nich pustit? Nebo možná ti energičtější z vás se okamžitě vzpruží a máte radost, že je co dělat?

Já nedokážu ani jedno.

Když mám před sebou hromadu úkolů, které mě nebaví a jsou povinné, nedokážu spát. Mám problém usnout. Možná částečně proto, že se mi všechny ty věci honí hlavou. Zároveň ale i proto, že vlastně ještě nechci, aby skončil den, v kterém nemám povinnosti. Protože ho chci co nejvíce natáhnout. Chci, aby nikdy neskončil. Ještě si přečtu tuhle knížku. Jasně, zítra budu muset do banky a na cizineckou policii, ale teď je ještě neděle a večer a já si můžu ještě pustit seriál. Už je půlnoc. Panika vzrůstá. Když si ještě hodinu budu malovat, tak přece jenom budu mít ještě sedm hodin spánku. Jenže v jednu člověk zdaleka neusne. Tak si pustím si seriál a u toho, přece, možná, usnu…

Ježiši, ten seriál už běží třicet minut, to znamená, že je 1:30. Musím ten seriál vypnout, u toho neusnu, protože už začínám měřit čas a dochází mi, že takto to nepůjde. Sice je fajn poslouchat seriál, ale ztrácím pozornost, protože už se soustředím na úkoly zítřejšího dne, a zároveň panikařím, že na to budu moc unavená, když nebudu spát alespoň 4 hodiny. Což nebudu, když se budu pořád točit a čas se mnou bude zápasit.

Dejme tomu, že se nakonec povede mi usnout. Je ráno. Jedu na power mód. Pro mě nejsou úkoly jen to, co mi dají v práci. Pro mě je třeba už samostatný úkol správně a včas se dostat na nové místo, které neznám.

Hraju videohru svého vlastního života. Připadá mi, že hraju nějaký ze svých oblíbených farmářských simulátorů. “Abych mohla s tímto papírem do této organizace, musím nejprve získat papír od těchto lidí s razítkem od tamtěch lidí.” Hrozně se odosobním, vyfiltruju všechny své emoce a na chvilku zapomenu, že já jsem vlastně já.

Jedu na všechnu tu energii ze seriálů a pozitivního stimmingu včerejšího dne. Zároveň mám ale něco, co jsem si chytře vymyslela na třeba dnešek, zítřek nebo víkend. Něco pozitivního. Vím, že když zvládnu toto papírování a zítra tamten rozhovor a tamtu práci, tak jen tak nakonec dojdu k víkendu, kdy budu s Mattem cestovat, nebo slavit narozeniny, nebo dělat něco podobně příjemného. Je to vlastně odměna v té videohře života plného úkolů.

Můj mozek jede na 200%. Vedoucí mi děkuje, že vždycky odvádím tak spolehlivou a pečlivou práci. Je to k smíchu, kdybych nebyla tak unavená. Ne, neděste se, to není můj každodenní chléb, nevydávám každý den výkony hodné olympijských her. Ale dokážu někdy zatnout zuby a jít jako mezek proti velmi silnému proudu úkolů a povinností, které se na mě odevšad valí.

A já to zvládnu. Dokonce často na první pohled lépe než většina lidí. Materiály, které odevzdám, jsou v dobrém stavu, v hlavě jsem si projela všechny alternativy, odškrtla si všechny položky a mám vše tak, jak to má být.

Potřebuju se dobít.

A kruh se uzavírá. Úkoly jsou, lépe nebo hůře, záleží, kde jsem procentuálně byla, splněny. Začíná mi “zábava”, chvíle, kde nemám naplánováno nic, nebo jen dobré věci. Takto to zvládnu.

Pokud mi někdo nevleze do revíru a neřekne mi, že za rohem kouká ještě nějaký jeden, drobný, malilinký, nesplněný úkol.

To je pak rodeo.

“Vždyť já po tobě chtěl jen pozametat podlahu tady v jednom pokoji!”

“Vždyť já jen chtěla, ať se po cestě stavíš pro knedlík, vždyt to máš fakt po cestě!”

“Vždyť já jen chtěl takovou maličkost…”

Ne. Není to tím, že jsem nevděčná. Nebo náladová. Je to tím, že lidi často nevidí to, co tomu předcházelo. Jak statečně jsem se prala s úkoly, nad kterými si druhý sice povzdechne, ale energii dokáže dobíjet průběžně, tak ho to zas tolik nezaskočí.

Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi. Lidi, kteří ví, co už je moc. Co mi nedávají příliš. Matt, který rozumí, že když přijdu z práce, tak mě prostě nemůže poslat pro vajíčka. Kolegy a vedoucí, co ví, kolik mi toho mohou naložit. Kamarády, co mi vždycky pomůžou naplánovat nějakou dobrou “regeneraci”.

Snad jen, kdyby ty banky a pošty a úřady a policie a všechny tyhle instituce byly trochu vstřícnější…