Na obrázku je dívka, které vidíme jen polovinu těla. Letí na obrovské mantě na nebi, pod ní je podzimní krajina.

Přestavby a knížky

Mám puchýř na ukazováčku. Z toho, jak jsem dneska bourala omítku. “Bourat omítku, to není žádná práce pro ženy,” byla asi první věc, kterou jsem si na internetu přečetla, když jsem se učila, čím je nejlepší ji sundat. Navíc mi dneska přišly nové omítky, hliněné. To je, mimochodem, skvělý vynález, na který zatím Česko úplně nepřišlo a prodávají se snad jen dva prodejci v celé republice – hliněné omítky jsou skvělé na dýchání, pokud jsou čistě přírodní, netvoří se v nich plísně (nemají se na čem živit, narozdíl od běžných omítek), a zároveň krásně regulují teplotu a vlhkost v místnosti. Jsou sice dražší, ale jsou fakt super. Ano, hádáte správně – staré domy a jejich přestavby, můj speciální zájem, se najednou opravdu děje. Pohlcuje mě a nedokážu myslet na nic jiného.

Staré domy potřebují citlivý přístup, který náš byt bohužel úplně neměl. Máme zde naplácáno asi 10 tun sadrokartonu, na stěnách, na stropě. V posledních měsících se věnuji hlavně studiu dobových materiálů a vymýšlením, jak na to, na všechno. Zjistila jsem, že běžní řemeslníci mi s tím neporadí (nebo mi poradí znovu sadrokarton) a statisíce na největší profíky nemám.

A vlastně zhruba v době, kdy mi vyšla knížka, jsem začala odstraňovat sadrokartonový strop v dětském pokoji.

Chtěla jsem si asi trochu očistit hlavu, myslet na jiné věci, než je knížka. Tak trochu se i bojím, co budou lidé říkat na to, až si celou knížku přečtou. Jsou tam informace, které jsou už tady na blogu, zároveň však i mnoho nových, dalších, které jsem třeba světu ještě nikdy moc neřekla. Bude se to vůbec prodávat? Zajímá to vůbec někoho? Nebo o tom budou lidi psát fakt hrozné věci? (Každopádně – kdybyste si ji někdo chtěl koupit, budu ráda. Můžete zde: Neříkej autista, to se nehodí | Albatrosmedia.cz )

A manuální práce je fakt skvělá, když se potřebujete soustředit na něco jiného.

Jeden večer se však stalo to, že můj muž, který mi s odstraňováním pomáhal (nakonec tedy oddřel 90 % veškeré práce), šel do pokojíčku, když už náš syn spal (spí s námi v ložnici, nebojte se), a že tedy sundá další kousek. A s tím kouskem sundal polovinu stropu.

Tak jsme si řekli, že se do toho musíme pustit naplno.

Vtipné je i načasování, má kamarádka Týna se totiž rozhodla, že prodá svůj byt u Prahy a koupí si statek. A s tím statkem si také koupila velkou rekonstrukci, které se chopila se svým mužem. Takže si posíláme pořád zprávy jako:

“Dneska jsem si koupila bourací kladivo.”

“Asi zazdím do téhle zdi recept na aspik v lahvi.”

“Škoda, že tě Karlovka úplně nepřipraví na nahazování štuku.”

(poslaná fotka) “Vidíš po zemi všude vodu. Vidíš správně.”

Víte, co je ale vlastně s podivem? Že to funguje. Že to jde. Že i přes tu svou neuvěřitelnou nešikovnost v dětství nyní sundávám štuk sekáčem a mám jenom puchýř, žádné usekané prsty nebo rovnou celé paže. Vyvrtávám akušroubovákem a nemám žádné díry v těle. Ještě před desíti lety bych si absolutně nedovedla cokoliv takového představit. A to mi bude třicet, a ve dvaceti jsem v téhle oblasti byla fakt neschopná.

Pořád dochází k nějakému vývoji. Pořád se můžeme zlepšovat, ideálně tak, aby naše zlepšení vycházelo z potřeb nás samotných. Co neumíme dnes, můžeme umět zítra. Autismus není nemoc, a už vůbec ne stav, u kterého můžeme znát přesnou prognózu (jak to se mnou bude za dvacet let?).

Vlastně je to stejně jako u neurotypiků(slyšeli jste někdy o třeba člověku, který žil celý život na vesnici u mámy, a pak se najednou v padesáti pobláznil, osamostatnil a začal žít úplně jinak? A o jiném, který takhle žil třeba naopak celý život? Stát se může cokoliv.)

Prostě…

Autismus je tady pořád, po celý život. Ale je proměnlivý, překvapivý – a mnohdy velmi zajímavý.