Digitální malba veselé postavy - bílé figury, která tančí na obrovském kameni se spoustou barevných detailů, v pozadí oranžové nebe a spoustu barevných teček.

Kyselé

Někdy si taky říkám, co je ještě moje povaha bez autismu a co už je autismus. Samozřejmě, že se to nedá snadno říct. Autismus je od člověka neoddělitelný. A vždycky tady říkám s úsměvem, že autismus je spíše povahový rys. Tak, jako je někdo kamarádský (a u každého se přátelskost může projevovat jinak), jsou jiní lidé autističtí.

Ale znáte to. Takovým myšlenkám se neubráníte, když patříte k nějaké menšině.

Někdy autismus proniká úplně nečekanými skulinami. Nedávno jsem si četla na Redditu nějaký příspěvek o chutích. Lidi tam psali, jak mají rádi sladké. Já sladké ráda moc nemám. Odmala však miluji kyselé. Lidé tam posílali zajímavé odkazy na výzkumy, které potvrzují, že běžná populace preferuje sladké, protože sladká chuť znamená, že plod je už zralý, kdežto kyselá znamená, že ještě být zralý nemusí. Dává to smysl. Hodně lidí v diskuzi na kyselé nadávalo.

Když jsem se hrabala dál, zjistila jsem, že autisté však kyselé milují poměrně často. A objevily se samozřejmě i nejrůznější teorie, třeba i o odlišnosti mikrobiomu ve střevě, a o “podvědomé snaze vyrovnat nerovnováhu kvašeným”. Což je podle mě trochu bizarní, ale poukazuje na to, co říkám výše. Autismus prostě je tak trochu ve všem.

Když jsem nad tím přemýšlela víc, došlo mi, že vlastně u téměř každého chování můžeme říct, že to “je i není” autismem. Nicméně představme si, že člověk jde po nějaké pomyslné čáře s ostatními lidmi a pokaždé, když má něco “jinak” než ti druzí, tak odbočí jiným směrem.

A autisté prostě často odbočují. Prostě máme hodně věcí fakt jinak.

Autismus je prostě o tom, že v životě vybíráme fakt úplně jiné zatáčky než běžná populace. Což si oni ani neumí představit. Pak však snadno vznikají různá nepravdivá tvrzení (třeba, že autisté nechtějí kamarády nebo nemají empatii), ale řekněte si sami: netoužíte po kamarádech, co vidí věci stejně, nebo alespon podobně, jako vy? A představte si, že by bylo prakticky nemožné takové lidi najít.

Mám nejradši kyselou chuť.

Nedokážu jíst a pít teplé a horké. Tekutiny už vůbec ne. Nesnáším čaj, kávu, horkou vodu, polívky.

Nejradši bych chodila spát ve čtyři ráno a vstávala ve dvanáct.

Nebaví mě kolektivní sport.

Ano, mám doma ráda čisto, ale často je pro mě nemožné kvůli “executive dysfunctioning”.

Když mě něco baví, baví mě to do takové míry, že bude velmi náročné najít někoho, kdo si informace o tématu bude hledat do stejné hloubky a se stejným zápalem.

Líbí se mi padesátková móda a poměrně běžně ji nosím.

Ne, nechodím ke kadeřnici, na kosmetiku, na pedikuru ani na nehty.

Ne, nelíbí se mi běžně a běžní muži. Jasně, že se mi líbí i ženy. A vlastně i vše mezi. Ne, nejsem asi úplně typická žena.

Ano, trápí mě hypermobilita.

Doma nemůžeme mít brambůrky bez toho, abych je do pěti minut nesežrala pomalu i s obalem.

Jasně, že mám v hlavě kalendář na rok dopředu a nemusím mít ani diář, pamatuju si vše a vše všem organizuju. Ano, vyvolává to ve mně hromady a hromady stresu.

Ano, často čelím předsudkům a stereotypům.

Mám hromady citů, někdy až tolik, že mi brání v běžném fungování.

A všechno toto může, ale nemusí, být spojeno s autismem. A všechno to tvoří mě. Jde o to, že je toho prostě hodně. A dohromady. Proto nemám ráda, když mi někdo řekne, že je taky “tak trochu autista”. Protože autista prostě můžete být jenom tehdy, když si těch zatáček vyberete fakt hodně. Když si vyberete jednu nebo dvě, když máte taky v hlavě perfektní kalendář a nebaví vás volejbal a řeknete mi, že “jste taky trochu autisté”, tak se trochu zasměju. Možná stojíte na Moravě a vaši vrstevníci stojí v Čechách. Ale furt jste aspoň v rámci jednoho státu. Já mám běžně pocit, že stojím minimálně v Malé Asii. A to si asi málokdo uvědomuje.

Myslím si, že individualismus je tak trochu prokletí, ale bez něj by mě to na světě asi tolik nebavilo. Nebo bych toho do něj tolik nepřinášela, což by mě mrzelo.

Vlastně ani sama nevím.

Ale jsem ráda, že nejsem v Malé Asii sama.