S mým milým kamarádem Petrem jsem, jako vždy, vedla třídenní filozofickou debatu o vnímání vztahů. A, (tradičně už snad ani nemusím říkat klasika prostě) opět a jako vždy, otevřel jedno zásadní téma: Prostor pro růst.

Myslím si, že pro většinu lidí je ve většině vztahů složité mít prostor pro růst. U autistů to může být ještě mnohonásobně složitější.

Když jste někomu blízcí, vážou vás k němu různá očekávání, předpokládání. I když jsou většinou myšlena velmi dobře a jsou pochopitelná, mohou být hodně svazující. Třeba si dovedu představit, že existuje nějaká máma, kterou máte hodně rádi, a která chce, ať se máte v životě dobře, tak vás pořád a pořád tlačí do učení. Ale vás to třeba tolik nebaví, nemyslíte si, že je třeba mít diplom, myslíte si, že se v životě dokážete o sebe a třeba i o druhé postarat i bez vysoké školy. Ona si to nedá vymluvit. Vzniká mezi váma nějaká tenze, protože ačkoliv se milujete, vaše očekávání na sebe naráží.

A tím se blokuje prostor pro růst. Oběma stranám.

Někdy totiž člověk asi musí nechat trochu vyrůst i tu temnou stránku a pořádně ji prozkoumat, aby věděl, co v životě opravdu potřebuje. „Jenže je tady zas ta otázka, jak citlivě vyvážit i tyto potřeby, aby u druhého nevznikala traumata,“ říkal mi zamyšleně Petr. Což je vlastně zajímavý.

(a vtipný, že dva autisti „bez emocí“ spolu velmi podrobně tři dny řeší, jak citlivě jednat s druhými, abychom minimalizovali to, jak moc je raní naše přirozenost. ukažte mi, prosím, dva neurotypiky, kteří to také dělají. Podle mě je nenajdete už z principu – v neurotypickém světě je neurotypické jednání standardem, takže se o nějakém „poranění z přirozenosti“ vůbec bavit nemusí.)

V poslední době mám velmi unavený pocit. Jako kdybych se už naučila „passing“ a „zapadat“ tak dobře, že už mi nikdo nic nevyčítá a všichni jsou spokojení. Kromě mě. Já jsem často velmi unavená.

Zejména jde o vztahy, kde mám pocit, že jsem třeba obklopena velmi milými a chápajícími lidmi, které vše zajímá a zajímám je i já – ale stále musím vysvětlovat, proč a jak co mám. A že já mám jinak fakt všechno. To si uvědomuju s věkem čím dál víc. Proč třeba nekonverzuju vždycky úplně přesně tak, jak se ode mě očekává. Co znamená, že nemám vnitřní dialog. Proč potřebuju vědět dva měsíce dopředu, kdy pojedeme na jaký výlet. A já pořád vysvětluju. Vysvětluju pro sebe, vysvětluju pro čtenáře tohoto blogu, vysvětluju pro náhodné lidi na seminářích a na ulicích, vysvětluju pořád, aby ostatní třeba jednou nemuseli. Ale má to mínus. Vysvětlování samo o sobě bere tolik energie, času, síly. K růstu. Ale je fakt, že se díky němu alespoň hodně poznáte, což může pomoct.

Je to vtipný. Protože když bych mluvila s nějakým hlupákem, co mi řekne, že si autismus jen vymýšlím a že je to pěkná krávovina, tak nad ním mávnu rukou a nebudu mu vysvětlovat nic. Ani mě nebude mrzet, že mě nechápe. Už jsem asi ve věku a životním období, kdy nemám chuť se před podobnými lidi sebeobhajovat. Ve dvaceti bych ho možná utloukla fakty, dokud by se neplazil po kolenou a neprosil o odpuštění. Dneska už na to nemám ani chuť, ani sílu.

(vtipné je, že tento web jsem vlastně začala psát přesně v době, kdy jsem tuto sílu měla, no a díky za to!)

Prostor pro růst je ale něco, za co vždycky stojí bojovat. Mít v životě vztahy, které vám opravdu umožní růst. A růst je někdy hrozně bolestivý. Často i sebepoznání pro – ze své vlastní zkušenosti – autistické ženy může být neuvěřitelně komplikované. Čím jste starší, tím více máte zažito. Tím více situací jste v životě zanalyzovali a zprocesovali. Makali jste několikanásobek toho, co ostatní, abyste nějak zapadli.

A tím více vám dochází, co ještě všechno máte vlastně jinak. A dojde vám, že všechno.

A nakonec s tím zůstanete sami. A musíte z veškerého poznání čerpat. Jak růst.

Zároveň musíte růst tak, abyste nesežrali kořeny nikomu jinému, ale zároveň si nenechali sežrat ty své.

Musíte růst tak, aby to, že jste pampeliška, když jsou všichni ostatní jetel, bylo viditelný a hezký.

Musíte si vybrat dobrou louku, kde se nekosí, když má tráva nad pět centimetrů.

Musíte vědět, jestli máte dost síly na to si nechat narůst další list, jestli kvůli tomu nezvadnete.

Musíte vědět, jaká je vaše ideální výška – abyste nezůstali moc u země a neumřeli na nedostatek déčka, a kdy už fakt není dobré růst dál, protože vás slunko naopak sežehne.

Taky je třeba mít dobrou komunikaci s ostatními rostlinami, abyste si pomáhaly, a ne, abyste si kradly živiny. Obklopit se těmi správnými. Nebo se nebát poprosit o dobrej pesticid.

A najít ten balanc, to je asi celoživotní úkol.

Zvlášť pro autisty, pampelišky v jetelovém háji.

Ale pro mě je pořád pampeliška nejkrásnější květina.