Už mnoho, mnoho let si zapisuju sny, které se mi zdají. Před dvěma lety, koncem května, se mi zdál sen, že jdu kolem řeky a na nebi září obrovská hvězda. Za týden, dva, mi zavolali, že mám syna (můj syn je adoptovaný). Možná jste si o tom četli na mém blogu, určitě to jde dohledat, tak uvidíte, že nekecám.

A víte, co? Letos koncem května se mi to zdálo zase. Že jsem na chatě a je hrozná tma, úplně tak velká, že se v ní můžete kompletně ztratit, a já se podívala na nebe a byl tam obrovský hvězdný vůz tažený párem volů. Bhagavad Gíta. A já se snažila pochopit mechanismus toho tažení, jak je možné, že se udrží na nebi, a když jsem si jej celý v hlavě rozebrala a pochopila, měla jsem hroznou radost.

No, a před asi dvěma týdny mi zavolali podruhé.

Podle mě je realita fakt utvářena strašně zvláštními zákony, které se nám vysmějí pokaždé, když se je pokusíme zachytit. Pro mě jako pro autistického člověka je to neuvěřitelně složité. Jsem hrozný control freak. Chci mít vše pevně v rukou. Ne proto, protože neumím být spontánní, ale protože svět je hrozný chumel situací a interakcí, které jsou pro mě složité. Žiju prostě ve světě, kde to má drtivá většina lidí „jinak, než jak to mám já“. A chci mít alespoň něco, co není „tak děsivé„, kdy vím, co mohu očekávat. Jenže svět takto nefunguje a to vede k nekonečné frustraci.

Ale čím jsem starší, tím méně bojuju. Když se na mě někdo obrátí s výtkou, většinou už jen pokrčím rameny. Nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Nemám na to sílu. Nemám. Druzí to stejně nemají šanci pochopit, když nežijí život, který je pravděpodobně tak odlišný od toho jejich.

Když jsem poprvé viděla svého druhého syna v stejném kojeneckém ústavu, kde byl Péťa také, sevřelo se mi srdce. Je tak maličký a byl tam tak dlouho. V té nekonečné depresi dvou pokojíčků a střídajících se tet. A on je takový introvertní a přemýšlivý.

Ústavy jsou prostě strašně špatně. Být týden v cvičném bytě a přijít do blízkého kontaktu se všemi možnými pracovnicemi a sestrami, které tam pracují tak dlouho a slyšet jejich názory a pohledy byla zajímavá sociální sonda. Podle mě je nemožné, když něco děláte tak dlouho, přiznat si, že to vlastně pro děti není dobré. Připadala jsem si jako z jiného vesmíru, dvojnásobně. Bylo fakt strašně, strašně náročné sedět a slyšet, jak dítě pláče, jak pláče dlouho a uvědomit si, že prostě nemá v životě někoho, kdo by mu nabídl pochopení bez otázek. Vím, jak je mně, když mám meltdown. A ta představa, že není nikdo. Slyšet mého vyděšeného téměř tříletého syna, který tam také téměř rok strávil, jak skoro pláče, když pláčí jiné děti, a prosí mě, aby je šla maminka utišit.

Myslím, že jsem tam zestárla tak o sedm let, rok za každý den.

Nechci psát citlivé věci, ale můj druhý syn je ze svého pobytu tam opravdu dost traumatizovaný. Nevěří moc nikomu a ničemu. Jmenuje se po mně. Noel je mužskou variantou mého jména. A já, ačkoliv jsem nikdy v ústavu nebyla, velmi soucítím s tím vztekem, který teď k světu má.

Před týdnem řval vzteky, když s ním byl vůbec někdo v místnosti, když šel spát. Včera jsme spolu odpoledne usnuli v objetí na gauči.

Má brýle jako já.

Péťa, můj první syn, je fakt střela. Je barevný a šílený, kreativní blázen, který ale jemně a citlivě pečuje o zvířata a malé děti. Má pořád hromady nápadů, které zkouší nejrůzněji realizovat, pořád si hraje se slovy a já se s ním pořád směju, protože má hrozně bizarní smysl pro humor. Je to úplně úžasné dítě, fakt že jo. A teď u mně stoupá o to víc, jestli je to vůbec ještě možné, jak moc podává Nonymu pomocnou ruku.

A tady je ta paralela.

„A vůbec, postavil jsem bar, podívej,“ píše mi Petr, můj milý Petr, předevčírem.

Moonlight Flight.

Vše bude dobré. Teď je to náročné, ale vše bude zase v pořádku.

Nono, jsem tady a už se máme.