Když mi někdo řekne, že jsem „houby autista“ nebo že „to na mě není moc vidět“, beru to jako urážku.

Párkrát se mi to stalo. Vlastně jenom proto, že mluvím, chodím do školy a dělám nějakou tu práci, mám kamarády a s někým chodím. Což jsou většinou věci, které by si rodiče pro své děti přáli a podle kterých určují takzvanou funkčnost. Já ten pohled chápu, nicméně si myslím, že nemá nic moc společného s autismem jako takovým.

Autismus neznamená schopnost nebo neschopnost navazovat přátelství a vztahy, znamená jen to, že to děláme jinak. Neznamená neschopnost chodit do školy, znamená potřebu jiného vyučování a jiného učení. Neznamená nedostatek humoru, znamená úplně jiný humor, než na jaký jsme zvyklí. Autismus neznamená neschopnost pracovat, znamená třeba potřebu práce z domu nebo jiného pracovního prostředí, než do jakého chodí většina z nás, jiné pracovní doby, jiného druhu práce.

Ano, mluvím. Ale slyšeli jste mě mluvit celý den? Kdybyste se mnou strávili týden, všimli byste si, jak neefektivní moje řeč je. Přecházím z češtiny do angličtiny a v obou jazycích si zase vypomáhám tím druhým. Mluvím o A a myslím na B. Někdy si prostě řeknu nahlas slovo, protože se mi líbí, jak zní. Někdy si ho několikrát zopakuju. A to jsou jen ty jednoduché věci, moje myšlení ve vztahu k řeči je mnohem složitější, určitě si poslechněte náš podcast o řeči.

„Ale ty vypadáš tak normálně.“

Se svými oranžovými vlasy, mod brýlemi, dlouhým obličejem a šedesátkovými šaty. To ti tak žeru. 🙂 Abych vás pobavila, když můj kluk ukáže svým kámošům moji fotku, tak si myslí, že jsem Britka.

Ano, chodím do školy. Dokonce studuju magistra. Každý den na bakaláři jsem chodila do školy s Týnou a Bárou a dělaly jsme tam takové hovadiny a absurdity, že jsme nechápaly, že jsme to dodělaly. Ale nemohla jsem si pomoct. Bez tohohle přístupu bych nikdy školu nedochodila. Bez těch vtípků a hlučných podivných zvuků, které jsme v hodinách vyluzovaly. Bez těch narážek a šílených anonymních evaluací. Jak si myslíte, že to je teď? Že chodím na každou přednášku, čistá a upravená, že tam jsem celou dobu, že si pečlivě zapisuju a pak se na zkoušky doma každý den několik hodin učím?

To si představujete úplně jiné studium, než jaké absolvuju já.

Moje studium je spíš chaotická snůška všech termínů a deadlines, na kterých makám, odbíhám od jednoho k druhému, sem tam přiběhnu do přednášky, běžím zase někam jinam, snažím se udělat si systém v něčem, v čem si ho nikdy nemůžu udělat, jak strašně náročné a zahlcující to je. Ale jinak to nejde. Já prostě studuju jinak. Nedokážu se v takovém prostředí tolik soustředit, pokaždé myslím na milion věcí, v hlavě se mi odvíjí celé filmy a bizarní představy. Baví mě tam chodit, ale asi to beru jinak než většina svých spolužáků. Vyjma Týny, teda, ta pokaždé udělá něco nevhodného a pak brečíme, že nás vyhoděj. A vzápětí to uděláme zas, a brečíme, že si nedokážeme pomoct. A brečíme, že máme takovou povahu, že se chováme jak idioti, že boříme systém zevnitř.

Je to vtipné. Já jsem byla vždycky outsider, ale vždycky se mi povedlo k sobě přitáhnout lidi mně podobné. Asi je to snazší, když jste umělec. Týna vystudovala polygrafii, Bára krásně píše, Zita a Petr a Matt jsou talentovaní hudebníci. Proto mám kamarády. Ne proto, že bych byla sociálně zdatná, ale proto, že umělci jsou všichni trošku jiní. S Týnou a Bárou mi trvalo půl roku se vůbec začít nějak efektivně bavit, protože se bavily s lidma, kteří mi nebyli sympatičtí, a já kolem nich nechtěla mluvit. Umíte si to vůbec představit? Že vám je někdo nesympatický tak, že mu nechcete nic říct? Protože co když mi něco ujede? A když jsme se začaly bavit, vypadalo to tak, že jsme zezačátku jen pouštěly nahlas Dana Nekonečného o hodinové přestávce ve škole a bavily se tím, jak se lidi divně koukají. Po pěti letech si troufám říct, že spolu řešíme úplně všechno. Ale očekávat, že si autista najde plnohodnotné kámoše takhle snadno a rychle je vážně přehnané. Se Zitou jsem si prvních pár let prakticky jen psala a vídaly jsme se jen sporadicky. Petra zbožňuju jako nikoho, ale dokážu si klidně představit, že mu fláknu a pověsím se mu na krk a bude mě muset nosit, nebo tak něco. Po tříhodinové filosofické debatě, kterou povedeme někde úplně izolovaní od všech ostatních, protože by nás rušili.

Můj současný kluk byl tak sociálně zdatný, že jsem si o něm asi měsíc myslela, že je gay, než mi dal vůbec nějak trošku najevo, že se mu líbím. Seděli jsme tady spolu na gauči do půlnoci a rozebírali pravidelně nahrávky Beatles. Myslíte si, že jsme spolu chodili na procházky a na rande a drželi se za ruce? Náš vztah opravdu nevznikl takhle. Myslíte si, že teď chodíme ven na romantické večeře a chováme se k sobě jako královna s králem? Mluvíme spolu sprostě, pereme se a já do něj můžu i trochu kopat, potom se svalíme na hromadu a máme půlhodinový záchvat smíchu. Včera jsme totálně rozmlátili jeho postel, když jsme se snažili spravit rošty, a když jsme si lehli zpátky a celá se propadla, snažili jsme se tvářit se seriózně – že s tím je potřeba něco udělat – ale ani jeden z nás to nevydržel a vyprskli jsme smíchy a smáli jsme se asi hodinu. Někdy se roztančím u něj v kuchyni a zpívám hodinu nejvyšším hlasem, jaký ze sebe dokážu dostat. Je mu jedno, jak vypadám, takže chodím na rande rozcuchaná a s každou ponožkou jinou, stejně tak on. Nehrajeme tyhle hloupé hry.

Bez umění bych vlastně neměla vůbec žádný vztah z těch, které mám.

Připadá vám tohle „normální“?