„Víš, co nesnáším? Jak ti lidi volají a snaží se ti furt nabízet pojištění.“

„JO! To nenávidím.“

„Příště jim normálně řeknu, víte co, to zní skvěle! A budu mít asi milion otázek, fakt je na drátě budu držet tak hodinu a půl, a nakonec řeknu, že to nechci.“

„Nebo víš co? Já bych se jich furt na něco vyptávala, ale žádná z těch otázek by nebyla o tom pojištění. Jako „A ten vývar máte vařit jak dlouho?“ a „A tu cibuli nakrájet najemno?“

„JO. Nebo si s nima domluvit osobní schůzku někde na nějakým hrozně absurdním místě, třeba na zámku někde, aby museli zaplatit třeba pětistovku vstupný.“

„Nebo tam přijít s úplně celou rozvětvenou rodinou, fakt třeba čtyřicet lidí, a všichni se budete furt překřikovat a mít nějaký otázky.“

„Nebo tomu člověku na telefonu začít taky něco nabízet, nějakou hroznou blbost, třeba masážní přístroje nebo dovolenou na Havaj.“

A tak dále. Smích. Sranda. Legrace.

               Mám takový pocit, že humor je v mém životě asi úplně nejdůležitější vlastnost. Pokud se s druhým člověkem nezasměju, necítím se dobře. Můj humor je trochu netradiční, je hodně absurdní. U nás doma se takový humor hodně nosí. Ať už teď u mě s Matýskem, nebo u rodičů.

               „Moje babička je katolička, a když jsem byla malá, chodily jsme spolu ke kostelu a ona tam vždycky kradla květiny,“ říkám Matýskovi a pak to překládám svojí mámě. Ta se trochu pobaveně zhrozí: “To určitě není pravda.“

               Když je u nás babička na Vánoce, ptám se jí schválně přímo před mámou: “Že jsi chodila kdysi se mnou ke kostelu a tam jsme kradly ty květiny?“

               Podívá se na mě a potutelně kýve hlavou. „No jasně. Ale pěkné. To jsem si pak vždycky dala na balkon.“

               Ale tak to se není čemu divit. Moje babička kdysi dala svému šéfovi inzerát, že koupí koně, a pak mu volali hrozně náhodní lidi. A jinému kolegovi řekla, že má na vrátnici balík, a nechala mu zabalit bustu Stalina, co měli v práci. On ji pak vezl zabalenou celou hodinu do Ostravy a divil se, kdo mu posílá tak těžký dárek.

               A to je přesně ono. To je ta sranda, kterou já potřebuju. Když je někdo vážný nebo dělá takový humor, který druhého poníží, to nemám ráda. Když třeba někdo řekne pětiletému plačícímu dítěti, že ho nechá v lese, a přijde mu to hrozně vtipné, tak to bych zabíjela. Ale když někdo udělá takovou srandu, která nikomu neublíží, to miluju. Nejradši mám srandu, která nechá lidi úplně na rozpacích, protože je to tak absurdní, že ani neví, co na to říct.

               Je to zvláštní. Lidé někdy vůbec neví, jak si mě získat. Že jsem odměřená, přísná, že se na druhé dívám seshora. Přitom stačí tak málo. Stačí, když ke mně přijdete a nebojíte se udělat tu srandu. Když ke mně někdo poprvé přijde a pronese úplně zděšeně tichým hlasem: „Já jsem úplně HLUPÁK, já ani nevím, kdy si mám sundat boty, minule mě kvůli tomu vyhodili z nějaké hrozně posh akce“, tak se zasměju a budete mi hned hrozně sympatičtí. Miluju lidi, co se neumí chovat, nebo jim to z nějakého důvodu prostě nejde,  ale umí si z toho udělat srandu.

Právě proto, že mě neznáte a nevíte, jestli se tomu zasměju. Tak si, možná překvapivě, získáte můj respekt.

„Natálo, to NEMŮŽEŠ, takhle se chovat,“ vždycky jsme si říkaly s holkama a to nás pobízelo k ještě šílenějšímu chování. Evaluace po konci semestru na vysoké byly vždycky plné našich absurdních zpráv. Šéf katedry na vysoké byl strašně příjemný pán s hlubokým hlasem a jednou na bakalářském semináři začal mluvit a přišla bouřka. „Pan doktor umí přivolat bouřku. Doufám, že nás to v dalším semestru taky naučí.“ K sémiotice jsme složily báseň, která vyjadřovala, že sémiotika je hodně použitelná v běžném životě („Procházky se psem dělám podle Peirce, a podle Saussura doma i vytírám,“) čímž jsme daly vyučujícímu najevo, že z celé vědy máme akorát tak srandu. A když jednou měl šéf katedry problém s virem a všem omylem rozeslal e-mail, že je uvězněn v Manile na Filipínách a máme poslat 1000 dolarů, aby jej osvobodili (směju se tomu tak, že brečím, dodnes), tak jsme napsaly s holkama do závěrečného hodnocení, že učitel je skvělý, takže nás hrozně mrzelo, když jej v půlce semestru uvěznili v Manile na Filipínách, protože se nám strašně prodražilo lítat na konzultace.

               A je to vtipné, protože já s Barborkou tohle děláme pořád druhým. A lidé na to vůbec nejsou připraveni.

„Víš, kdy pro mě skončí svět?“

„?“

„Když jdu do nějaké posh restaurace a tam jsou PLÁTĚNÉ ubrousky. V takovém prostředí se neumím chovat. To končím. To NEZVLÁDÁM, chápeš to?“

Barborka chodí na víkendový kurz, kde naprosto vážně řekla vedení, že to už teda příště nepřijde, když tam nejsou jednohubky. A lidi prostě neví, jak reagovat. Přitom možnosti jsou jenom dvě: zasmát se, nebo ten vtip trochu víc protáhnout.

               My jsme hrozní trollové. I v práci. Když třeba jdeme trochu dřív s kolegyní domů, prohlašujeme naprosto seriózně: “My tady dneska byly už v SEDM!!!!“ Všichni ví, že kecáme, ale nikdo nám nemůže nic říct, protože v sedm nebyl v práci nikdo z nich. Jsme jako děti, nad kterýma vždycky všichni povzdychnou a časem zlomí hůl. Minule jsem měla miniautistickou přednášku pro malou skupinku lidí a moje kolegyně Martina se přišla podívat, aby nám tam vepsala, kdy budeme končit. Neudělala to ale v pravý čas.

„Martino, co myslíš, že by se stalo, kdybych ti dala výpověď?“ Úplně normální, zamyšlený dotaz. Zastupuju teď v nemocenské svého šéfa.

„Jirka by mě vzal zpátky.“ Stejně zamyšlená, normální odpověd.

Když Jirkovi zavolám a řeknu mu, že jsme toto řešily, zasměje se. „To si Martina myslí, jo?“

Přednášky našeho oddělení by se vůbec nemusely stydět nosit podnázev „stand up comedy show“.

               Můj nejoblíbenější člen Mattovy rodiny byl jeho děda. A i on mě měl rád. Když jsem se s ním poznala, asi tak hned třetí věta, kterou mi řekl, byla „I was born evil.“ A asi pátá byla“I had five jobs. Three of them I will not talk about.“ Já se vždycky zatvářím tak, že rozdováděně vytáhnu obočí a zatvářím se překvapeně/zděšeně, a pak se začnu smát. A bylo vymalováno. Pouta vytvořena, spiklenectví hotovo.

               A tak to mám s každým. Doma jsme s tátou vždycky utírali nádobí, když byla moje máma třeba v obýváku, a já na něj vždycky schválně zařvala“Co to děláš?“, i když vůbec nic nedělal. Protože moje máma přilítla úplně rozčilená a ptala se:“Co zas děláš!“ a  útočila na něj. Nebo se jí vždycky ptal, jestli může spálit dřevěné prkýnko na krájení, když to prkýnko viděl. Ale vždycky. Fakt třeba pětsetkrát se na to zeptal, nekecám. A pokaždé to bylo vtipnější a vtipnější.

                              No, a kdo zná mě s Matýskem, ví, jací jsme a jak to máme doma. „Jako cikáni,“ vždycky říká Barborka šťastně. Minule jsme jeli vlakem a já jedla vegetariánský kebab. Měla jsem celou pusu od majonézy, fakt jsem byla špinavá jako prase, a Matt se na mě podíval a jen pobaveně řekl:“Natynko…“

„Bappies!“ odpověděla jsem s nakrčeným nosem hrubým hlasem jako pětileté děcko. (Bappies je britská zdrobnělina, něco jako kebábek).

Když se dostanu ke křídě, pomaluju si celý obličej. Rozcuchám si vlasy. Dělám všechno, aby se za mě Matt na veřejnosti styděl. On se nenechá zahanbit a dělá to samé. Utíká mi v metru jako malé děcko. Rozepíná mi všechny zipy, které mám. Točí mě dokolečka, ať se motám. Ve vlaku začne nahlas zpívat devadesátkovou znělku Jogobelly. („Má jen plody sluneční…“)

Lidi se na něj podívají, někteří se smějou, jiní jsou trochu pohoršení.

On se na ně podívá zpátky, naprosto sebevědomě a s perfektní češtinou celou situaci bravurně a nahlas zakončí:

„Jogobella. Nejlepší jogurt pro vlakové spoje.“