Den 181:

„What should I write my article about?“ (O čem mám napsat článek?)

„About what would it be like to be an octopus. Or about what lasagna do you like“. (Jaké by to bylo být chobotnice. Nebo jaké lasagne ti chutnají.)

181 dní doma.

K rodičovské pracuji na poloviční úvazek. Ne moc, ale chodím do kanceláře jednou, dvakrát týdně. Respektive, chodila jsem. Jen a pouze z domova jsem začala pracovat začátkem září, kdy jsem šla na večeři k sousedce a ta mě pak jednoho dne zastavila před poštou se slovy, že její šéf byl pozitivní. Ona tedy pak pozitivní nebyla, ale než jsem se to dozvěděla, už jsem raději zůstala doma. A pak už se začalo zavírat.

181 dní. Mám velké štěstí. Mám v práci smlouvu na dobu neurčitou, můj muž je OSVČ a oba můžeme pracovat doma. Každý den si říkám, že máme obrovské štěstí, že pořád můžeme s Barborkou dělat vtípky o tom, že až vylezeme z karantény, tak neujdeme ani krok, protože  nakupujeme neustále hovadiny.

Už jsem koupila 110 dětských knih z USA.

Dneska jsem objednala kočárek, golfky. (samozřejmě z Lidlu).

„I will have to see what kind of week is in Lidl this time,“ (Musím zjistit, jaký týden bude v Lidlu tentokrát), říkám nadšeně. Lidl udělal však jen týden s názvem „Čištění“. Rozhořčeně volám mámě, s kterou si teď volám téměř pořád, protože i Péťa si chce povídat. Ta se mi směje.

„ČIŠTĚNÍ! Tak chápeš, já to očekávám s úplným napětím, co bude za týden…“

„To už je jak nějaká choroba,“ smějou se mi holky ve společném chatu.

Týden předtím byl však italský týden. Teď je řecký týden. Rakouský týden nebyl nic moc, tam jsem si koupila nějaký závin. Pobavilo mě, když jsem potkala své francouzské sousedy v obchodě na francouzském týdnu. Samozřejmě, že tam byli. Taky měli zajímavé chipsy. Ty s hořčicí a kozím sýrem myslím. Americký týden byl srandovní, tam měli Pringles s příchutí „New York hotdog“. Taky bylo fajn, že jsem koupila 100 magnetů ve tvaru písmen na ledničku, ve kterém si teď vypisujeme vzkazy ve španělštině.

Mohli by udělat španělský týden, to bych viděla celkem ráda.

Mě fakt nebaví nakupování tak, jak to asi dělají ostatní ženy.

Mně je vlastně úplně jedno, že si nemůžu koupit nový kabát nebo boty. Chodím po Praze s totálně rozervaným kabátem, do kapes si nemůžu dát vůbec nic, protože mi to propadne a za chvíli mě to studí na břiše (v lepším případě, v horším vše někde vytratím a už nikdy nenajdu). Měla jsem asi dvoje boty a jedny jsem si vyprala v pračce (se sušičkou – byly koženkové, velmi praktický a super nápad), tak teď mám jedny. Ostatní lidi to trápí. To mě ne.

Netrápí mě ani to, že nechodím k holiči. Nechodím k holiči už tak od svých dvaceti. Vlasy mám teď už do pasu a je to super. Nehty mám stejně strašné jako vždycky, o pleti ani nemluvě.

Ale ten Lidl, ten mě prostě tankuje.

Doma už se všemu jenom smějeme. Už je to tak absurdní, že se to prostě nedá. Nedá.

Chodíme s Péťou pořád ven. Na dlouhé a dlouhé procházky do přírody. Jsem pyšná na to, že v roce a půl zná slova jako mech, že umí volat na místní kočky potichu čičí a lákat je k sobě (udělala jsem v kuchyni speciální tabuli, na které si značíme všechny místní kočky, dáváme jim jména. Teď už jsme však v druhé sezóně, protože nevíme, jestli všechny přežily zimu. Tak jsme to radši smazali.), že vydrží hodinu a půl dlouhý výšlap na kopec, že sám vydrží dvě hodiny v kuse chodit, nosit si domů kusy dřeva. Jsme zkrátka trochu lesní lidi. Ale je to skvělé.

„I would just have lachtan instead of lockdown.“ (Já bych radši lachtana místo lockdownu.)

„How would you do that?“ (Jak bys to udělal?/Jak to myslíš?)

„There would just be lachtan at the borders and they would sniff you. They could tell you ´you are from Středočeský kraj, you cant pass!“ (Prostě by byli na hranicích lachtani a ti by tě čmuchali. A pak by ti řekli – Ty jsi ze Středočeského kraje! Dál nesmíš!)

Směju se.  „But there arent so many lachtan in the Czech republic.“ (Ale v Česku tolik lachtanů nemáme.)

„You would borrow some from the other EU states…“ (…půjčili byste si z ostatních států Unie..)

Přes 100 dní jógy.

5 dní mi roste řeřicha. Řeřicha roste zhruba 20 dní, měla by skončit tak nějak, jak je plánovaný konec tohoto lockdownu. Stejně to tak nebude, to víme všichni.

83 dní španělštiny na Duolingu. Třetí checkpoint.

Dokončeny ilustrace k mé knize. Dopsána má kniha. Ilustruji mobilní aplikaci, kterou tvoříme v práci.

181 dní doma. Opravdu se s nikým nevídám. Nemáme tady rodinu, s kamarády ani s kolegy se nevidím vůbec. Akorát teda na pracovních Zoomech. Ticho. Klid.

Na návštěvu zubaře se vyloženě těším. Je to největší sociální událost od Vánoc, a to jsem viděla prakticky jen své rodiče.

Někdy v noci už mám hodně, hodně bizarní představy a sny. Nemůžu vůbec spát. Jedna věc, která mě opravdu vyčerpávala a donutila mě vždycky zalehnout a spát, byla intenzivní sociální interakce. Můj mozek teď však „odpočívá“. I když ujdu 15000 kroků denně s desetikilovým Péťou v nosítku, i když se učím španělsky a cvičím jógu a večer k tomu všemu ještě intenzivně pracuji a ilustruji, prostě nejde spát. Nejde mi to.

Ale asi bych to měla aspoň zkusit.

Tak já jdu na to.

A vy se taky držte.